29 Cdo 3284/2010
Datum rozhodnutí: 14.12.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 114b odst. 1 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř., § 172 o. s. ř., § 114b odst. 5 o. s. ř.




29 Cdo 3284/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně KORNATI s. r. o., se sídlem v Praze, Novém Městě, Tyršova 1834/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27 21 71 41, zastoupené Mgr. Terezou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, Nová Ves I, Jiráskova 184, PSČ 280 02, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze Novém Městě, Jungmannova 24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 41/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 19 Co 475/2009-92, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 19 Co 475/2009-92 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. července 2009, č. j. 47 C 41/2009-53, ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,600.000,- Kč, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. července 2009, č. j. 47 C 41/2009-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,600.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s tím, že pochybením žalované došlo při uzavírání smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu k tomu, že tato smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 11. března 2005 byla uzavřena v rozporu s právními předpisy a tudíž je absolutně neplatná. Na předmětný bankovní účet byly nicméně přijaty platby související s aktivitami žalobkyně, následně pak byly z účtu neoprávněnou osobou odčerpány peněžní prostředky minimálně ve výši žalované částky. Náhrady škody takto způsobené se žalobkyně domáhá předmětnou žalobou .

Cituje ustanovení § 153a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), soud prvního stupně uzavřel, že žalované bylo platebním rozkazem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 47 C 41/2009-14, uloženo, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž byla poučena o nepříznivých následcích nesplnění této povinnosti . Žalované byl platební rozkaz doručen dne 11. května 2009, žalovaná podala dne 21. května 2009 odpor proti platebnímu rozkazu, nicméně ve stanovené lhůtě třiceti dnů od podání odporu se nikterak ve věci nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání . Jelikož v dané věci je možno uzavřít smír, neboť se jedná o dvoustranný právní vztah, který si mohou účastníci svými dispozitivními úkony upravit a schválení smíru by nebylo v rozporu s právními předpisy , soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 19 Co 475/2009-92, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1,600.000,- Kč potvrdil a ve výrocích o úrocích z prodlení a nákladech řízení jej změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.

Odvolací soud zdůraznil, že žaloba obsahuje dostatek skutkových tvrzení, pokud jde o uplatněnou jistinu, jako nárok na náhradu škody, aby ve věci mohl být vydán platební rozkaz a následně postupováno podle § 114b o. s. ř. Žalobkyně popsala v žalobě skutek, jeho důsledky a porušení povinnosti žalovanou tak, že svým jednáním umožnila, aby pan R. C., ač nebyl zapsán v obchodním rejstříku a neměl k žalobkyni žádný vztah, uzavřel jménem žalobkyně smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu a posléze z něho postupně vyčerpal pro vlastní potřebu částku nejméně 1,600.000,- Kč. Platební rozkaz byl žalované doručen spolu se žalobou a jeho součástí byla i výzva k vyjádření podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. spolu s poučením pro případ, že jí nevyhoví s tím, že lhůta k tomuto úkonu byla stanovena v souladu se zákonem v délce 30 dnů od podání odporu. Žalovaná využila zákonné možnosti podat neodůvodněný odpor. Z něho sice bylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí, ale nikoliv z jakých důvodů. Soud tedy nemohl stanovit okruh sporných a nesporných skutečností, ani učinit příslušné kroky k obstarání potřebných důkazů. Postup soudu prvního stupně podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. byl tedy zcela namístě, neboť účinky fikce uznání nepochybně nastaly. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná uplatněnému nároku později oponovala a ve svém vyjádření, doručeném soudu 7. července 2009, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svojí obranu .
Jiná je situace, pokud jde o úrok z prodlení z žalované částky. V této části žaloby jsou žalobní tvrzení nedostatečná . Úrok z prodlení je požadován v rozporu s hmotným právem § 365 a § 345 odst. 2 obch. zák. (rozuměj zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ), a to od doby, kdy byly ze strany žalobkyně činěny kroky k tomu, aby nadále nemohla škoda vznikající odčerpáváním finančních prostředků z účtu narůstat , aniž by byly tvrzeny skutečnosti rozhodné pro posouzení vzniku prodlení žalované dle citovaných ustanovení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je sice odvislý od hlavního nároku, ale svojí podstatou je samostatným nárokem . V žalobě v této věci tak bylo uplatněno více nároků a vůči každému z nich je třeba samostatně posoudit i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především s odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. a na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 2812/2005, zdůrazňuje, že žaloba neobsahovala dostatečné vylíčení rozhodných skutečností, tj. dostatečné vylíčení údajů, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět.
Citujíc z podané žaloby a poukazujíc na ustanovení § 373 obch. zák., dále dovozuje, že z takového skutkového vylíčení, podpořeného navíc spornou právní kvalifikací, nemohl soud dovodit, zda se žalobkyně domáhá náhrady škody z titulu neplatného právního úkonu, náhrady škody z titulu porušení zákonných povinností či náhrady škody z titulu porušení platného závazkového vztahu . Odvolací soud, ani soud prvního stupně neprovedly právní kvalifikaci žalovaného nároku, když neuvedly, jakého konkrétního protiprávního jednání se žalovaná dopustila, tj., zda jednala v rozporu s právními předpisy, v rozporu s uzavřeným závazkovým vztahem či zda způsobila svým jednáním neplatnost závazkového vztahu, a tedy podle kterého ustanovení zákona a podle kterého právního předpisu žalované vůči žalobkyni odpovědnost za škodu vznikla . Jednoznačné vymezení žalovaného nároku, a to jak po skutkové, tak po právní stránce, v rozhodnutí soudu je přitom zcela stěžejní, neboť pravomocným soudním rozhodnutím vzniká překážka rei iudicata. Nárok, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto, tedy musí z pravomocného rozsudku jednoznačně vyplývat a musí v něm být zcela jednoznačně identifikován, neboť pouze v takovém případě je možné v budoucnu posoudit, zda bylo o určitém nároku již jednou rozhodnuto a zda nastala překážka věci rozsouzené či nikoliv. Současně, jen přesně vymezený a identifikovaný nárok je možné uznat (a to nejen přímo, ale i formou fikce ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.) .
Dále dovolatelka poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, přičemž akcentuje, že byla-li žaloba v požadavku na zaplacení příslušenství neurčitá a soud prvního stupně tuto vadu žaloby, která bránila v pokračování řízení, před vydáním usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř. neodstranil postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., nedošlo k vyvolání účinků fikce uznání nároku uplatněného žalobou dle § 114b odst. 5 o. s. ř. a tyto účinky nelze dovozovat ani ve vztahu k části žalobou uplatněného nároku na zaplacení jistiny, byť by žaloba ohledně části tohoto nároku splňovala požadované náležitosti. Potud poukázala i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 153).
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zaplacení částky 1,600.000,- Kč, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř., i důvodným.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (odstavec 1). Usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu nebo elektronickému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (odstavec 5).
Podle ustanovení § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) [odstavec 2]. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5) [odstavec 3].
Podle ustanovení § 172 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal (odstavec 1). Platební rozkaz nelze vydat, a) není-li znám pobyt žalovaného; b) má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny (odstavec 2).
Obecně platí, že s marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. spojuje fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala za řízení, nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření zcela (v plném rozsahu) neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává, jak vyplývá z ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně není pochyb o tom, že právní úprava obsažená v občanském soudním řádu vychází z principu legálnosti postupu soudu a předpokládá, že soud bude vždy postupovat, jak mu to ukládají právní předpisy. Uvádí-li se tedy v ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37).
Konečně platí, že uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2005, pod číslem 107).
Vycházeje z výše uvedených judikatorních závěrů, Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) ohledně jistiny žalobou uplatněného nároku ve výši 1,600.000,- Kč.
Existenci uplatněného nároku (srov. žalobní tvrzení na č. l. 1-5 spisu) žalobkyně dovozuje z toho, že smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu uzavřel jménem žalobkyně R. C. (její společník) [dále jen společník ], aniž k tomu byl oprávněn; společník se dále dle zmíněné smlouvy stal osobou oprávněnou nakládat s prostředky na tomto účtu. V období od 17. března 2005 do 31. května 2006 byl obrat na účtu více než 2,500.000,- Kč (mimo jiné byla na účet převedena i platba ve výši 2,200.000,- Kč z titulu kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a M. a M. O. dne 9. prosince 2005), přičemž ke všem pohybům na účtu dal podnět společník, a to buď osobně nebo prostřednictvím platební karty, která byla k účtu vystavena. Lze konstatovat, že minimálně částka 1,600.000,- Kč byla z účtu odčerpána bez jakéhokoli vztahu k činnosti žalobkyně . Jelikož smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy a je tudíž absolutně neplatná a žalovaná při jejím uzavírání pochybila, když společníka nevyzvala k předložení dokladů, ze kterých by jeho oprávnění jednat jménem žalobkyně vyplývalo a připustila, aby peněžní prostředky byly užity osobou, jež k tomu nebyla oprávněna, způsobila žalobkyni škodu, za kterou odpovídá ve smyslu ustanovení § 268 a § 373 obch. zák.
Z takto vymezeného skutku pak nelze bez dalšího dovodit splnění podmínek pro vznik práva žalobkyně vůči žalované na náhradu škody, a to ani v případě, že by šlo o škodu vzniklou žalobkyni v příčinné souvislosti s tím, že by žalovaná způsobila neplatnost právního úkonu (smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu), který byl žalobkyni určen (§ 268 obch. zák.), ani v případě, že by šlo o škodu vzniklou žalobkyni tím, že žalovaná umožnila disponovat s prostředky na účtu takovou (neplatnou) smlouvou zřízeném neoprávněnou osobou (§ 373 obch. zák.).
V žádném z těchto případů totiž ze žalobních tvrzení (mimo jiné) neplyne nic ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzenou neplatností smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu a vznikem škody na straně žalobkyně; totéž platí ohledně tvrzení o příčinné souvislosti mezi jednáním společníka žalobkyně (úkony, jimiž disponoval s prostředky na účtu) a vznikem škody na straně žalobkyně. Přitom ve druhém z výše uvedených případů nelze přehlédnout, že sama žalobkyně tvrdila, že účet zřízený na základě neplatné smlouvy byl aktivní více než jeden rok s obratem převyšujícím 2,500.000,- Kč a k pohybům na účtu dal podnět společník, tj. je zde totožnost osoby, která smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu podepsala (s tím, že jde o účet žalobkyně), která se stala osobou oprávněnou nakládat s peněžními prostředky na účtu (právě proto, že smlouvu za právnickou osobu žalobkyni podepisovala a současně tak zmíněné oprávnění sjednala) a která s prostředky na účtu také disponovala.
Konečně ze shora vymezeného skutku nelze bez dalšího dovodit existenci žalobou požadovaného nároku i proto, že neobsahuje údaje o tom, které konkrétní operace k tíži účtu byly provedeny bez jakéhokoli vztahu k činnosti žalobkyně . Nabyl-li by rozsudek pro uznání ohledně jistiny uplatněného nároku za této situace právní moci, nebylo by možné posoudit, ve vztahu ke kterým debetním pohybům na účtu by takový rozsudek vytvářel překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) K tomu, že účinky předvídané odkazovaným ustanovením, tj. formální a materiální právní moc nastává rovněž u rozsudků, které byly vyneseny tehdy, má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou (§ 153a odst.3 o. s. ř.), viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 5070/2009.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a v témže rozsahu (ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně části 1.600.000,- Kč) i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věci za středníkem a § 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2011

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu