29 Cdo 3281/2010
Datum rozhodnutí: 23.12.2015
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 14 odst. 1 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 14a odst. 1 ZKV, § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 44 obch. zák., § 79 odst. 1 o. s. ř.




29 Cdo 3281/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, PSČ 118 00, proti žalovaným 1/ Ing. T. P ., zastoupenému Mgr. Pavlem Ubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 977/24, PSČ 110 00, 2/ J. H. , a 3/ PK HOLDING CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Malešicích, Tiskařská 257/10, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 26206137, o ochranu před nekalou soutěží a o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 131/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 3 Cmo 1/2009-276, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 3 Cmo 1/2009-276, se zrušuje v prvním a druhém výroku v rozsahu, v němž se týkaly prvního žalovaného. Dále se v bodech I. a II. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 2 Cm 131/2004-179, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. října 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-241 a věc se potud vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 2 Cm 131/2004-179 (vydaným jako částečný rozsudek), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. října 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-241, Městský soud v Praze:
1/ Uložil prvnímu žalovanému (Ing. T. P., správci konkursní podstaty úpadce 1. HOTELOVÁ akciová společnost Janské Lázně, a. s. v likvidaci), aby doporučeně písemně a s vlastním podpisem zaslal žalobci (M. H.) na jeho adresu omluvu v tomto znění:
Vážený pane M. H., omlouvám se Vám, že jsem Vám svým vstupem na horské hotely na Černé Hoře dne 25. listopadu 2004, vašim vypuzením z nich dne 27. listopadu 2004, způsobil těžkosti, které zasahují Vaši čest a pověst. Omlouvám se Vám, že jste v důsledku mého konání vystaven žalobám a trestním oznámením. (bod I. výroku).
2/ Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 300.000 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil druhému žalovanému (J. H.), aby doporučeně písemně a s vlastním podpisem zaslal žalobci na jeho adresu omluvu stejného znění jako v případě prvního žalovaného (bod III. výroku).
4/ Uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000 Kč (bod IV. výroku).
5/ Uložil třetímu žalovanému (ORCHARD INTERNATIONAL s. r. o.), aby doporučeně písemně a s podpisem jednatele zaslal žalobci na jeho adresu omluvu v tomto znění:
Vážený pane M. H., omlouvám se Vám jménem společnosti ORCHARD INTERNATIONAL s. r. o., že Vám tato společnost svým vstupem na horské hotely na Černé Hoře dne 25. listopadu 2004 a vašim vypuzením z nich dne 27. listopadu 2004, způsobila těžkosti, které zasahují Vaši čest a pověst. Omlouvám se Vám jménem společnosti ORCHARD INTERNATIONAL s. r. o., že jste v důsledku mého konání jménem společnosti ORCHARD INTERNATIONAL s. r. o. vystaven žalobám a trestním oznámením. (bod VI. výroku).
6/ Uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000 Kč (bod VII. výroku).
7/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným (body V. a VIII. výroku) a o povinnosti druhého a třetího žalovaného k náhradě nákladů státu (body I. a II. výroku doplňujícího usnesení).
8/ Určil, že o úhradě částky 16 miliónů Kč a o nákladech řízení ve vztahu žalobce a prvního žalovaného bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (bod IX. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 89 K 8/2004, prohlásil Městský soud v Praze (dále též jen konkursní soud ) konkurs na majetek dlužníka 1. HOTELOVÁ akciová společnost Jánské Lázně, a. s. v likvidaci, a správcem konkursní podstaty úpadce ustavil prvního žalovaného.
2/ První žalovaný vystavil třetímu žalovanému 25. listopadu 2004 plnou moc k jednání ve věci zajištění ochrany (tam označených) nemovitostí [zapsaných na listu vlastnictví č. 267 v katastrálním území Č. H. v K., u Katastrálního úřadu Královéhradeckého kraje, Katastrálního pracoviště Trutnov, jako vlastnictví pozdějšího úpadce, označovaných jako Horské hotely (dále opět též jen nemovitosti )] a k veškerým dalším úkonům nutným k zajištění ochrany práv zmocnitele.
3/ První žalovaný vystavil druhému žalovanému 29. listopadu 2004 plnou moc ke správě nemovitostí, obchodnímu vedení hotelu nacházejícího se v prostoru nemovitostí, k zakládání, změnám a rušení pracovních vztahů a obchodních vztahů, včetně jednání s orgány státní správy a samosprávy ve věcech týkajících se provozu hotelu.
4/ Žalobce podniká od 23. prosince 1992 s předmětem činnosti restaurace a zprostředkování velkoobchodu.
5/ Druhý žalovaný podniká od 24. ledna 1995 s předmětem činnosti restaurace, pronájem osobních lehkých dodávkových automobilů a ostatní zábavní činnosti.
6/ Třetí žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku k 19. říjnu 2000 mimo jiné s předmětem činnosti podniky zajišťující ostrahu majetku a osob .
7/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel se společností SORETA s. r. o. (dále jen společnost S ) [jako nájemcem] dne 13. října 2003 Smlouvu o pronájmu nemovitosti , ve znění dodatku č. 1 (ze dne 10. prosince 2003) a dodatku č. 2 (17. února 2004) [dále jen nájemní smlouva ], jejímž předmětem byly označené nemovitosti. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou v délce jednoho kalendářního roku.
8/ Společnost S (jako nájemce) uzavřela se žalobcem (jako podnájemcem) dne 24. dubna 2004 smlouvu o podnájmu označených nemovitosti (dále jen podnájemní smlouva ), s tím, že účelem podnájmu (podle článku I. bodu 4 podnájemní smlouvy) je provozování podnikatelské činnosti podnájemce v předmětu podnikání hostinská činnost a ubytovací služby, k nimž je podnájemce oprávněn na základě živnostenského listu. Podnájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou (od 1. května 2004 do 30. dubna 2006).
9/ Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Co 295/2005, který nabyl právní moci dne 19. prosince 2005, změnil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek ze dne 12. dubna 2005, jímž Okresní soud v Trutnově (dále jen okresní soud ) uložil prvnímu žalovanému vyklidit předmětné nemovitosti, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku okresního soudu tím, že po jeho rozhodnutí byla nájemní smlouva vypovězena 11. března 2005, takže nájemní poměr skončil k 30. červnu 2005.
10/ Žalovaní převzali od žalobce hotelové zařízení násilně dne 25. listopadu 2004, druhý žalovaný je pak provozoval v zimní sezóně 2004/2005 a pracovníci třetího žalovaného se v hotelech zdržovali po dobu 1 týdne.
Na tomto základě dospěl soud - odkazuje na ustanovení § 19b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) - k následujícím závěrům:
1/ Právní úprava obsažená v § 19b obč. zák. se vztahuje i na ochranu podnikatele fyzické osoby nezapsané v obchodním rejstříku (Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 71)
2/ Žalobci vznikl vůči všem třem žalovaným nárok z titulu ochrany dobré pověsti podnikatele vzhledem k tomu, že násilným převzetím Horských hotelů všichni tři žalovaní znemožnili žalobci uspořádat své podnikatelské poměry, v důsledku čehož byla poškozena jeho pověst jako podnikatele.
3/ To, že došlo k poškození pověsti podnikatele, bylo v řízení prokázáno výzvami klientů k vrácení uhrazených záloh, ve kterých bylo uvedeno, že klienti zvažují podání trestního oznámení; domnívali se tudíž, že došlo k zpronevěře poskytnutých peněžních prostředků. Poškození dobré podnikatelské pověsti žalobce bylo prokázáno i výpovědí svědkyně Mgr. M. B., která označila jednání manželů H. i úpadce za naprosto neférové a nepochopitelné vzhledem k tomu, že zálohy na ubytování a stravování byly ve většině případů získány od škol a žáci si tyto náklady hradí sami.
4/ Pasivní legitimaci shledal soud u všech žalovaných. K násilnému převzetí Horských hotelů dal pokyn první žalovaný, druhý a třetí žalovaní pak jsou podnikateli, kteří musí postupovat se značnou odborností . V dané věci se druhý a třetí žalovaní aktivně účastnili násilného převzetí Horských hotelů a jejich součinnost znemožnila žalobci upravit své podnikatelské poměry.
5/ Žalobcův nárok na zadostiučinění ve formě omluvy a v peněžité formě má soud za důvodný. Při posouzení výše zadostiučinění přihlédl soud k tomu, že došlo ke značné míře poškození podnikatelské vážnosti žalobce a výši požadovaného zadostiučinění považuje za přiměřenou.
K odvolání všech žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 3 Cmo 1/2009-276:
1/ Opravil rozsudek soudu prvního stupně
- v bodě I. výroku na správné znění takto:
Vážený pane M. H., omlouvám se Vám, že jsem Vám svým vstupem na Horské hotely na Černé hoře dne 25. listopadu 2004 a Vašim vypuzením z nich dne 27. listopadu 2004 způsobil těžkosti, které zasahují Vaši čest a pověst. Omlouvám se, že jste v důsledku mého konání vystaven žalobám a trestním oznámením. ;
- v bodě III. výroku co do oslovení na správné M. H. a v označení na správné Horské hotely;
- v bodě VI. výroku v označení na správné Horské hotely (první výrok).
2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení, ve výrocích IV. a VII. tak, že zamítl žalobu co do požadavku, aby druhý i třetí žalovaný zaplatili žalobci každý 250.000 Kč a jinak v těchto výrocích co do povinnosti druhého i třetího žalovaného zaplatit žalobci (každý) 50.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v bodech I., II., III. a VI. výroku (druhý výrok).
3/ Rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným před soudy obou stupňů a o povinnosti druhého a třetího žalovaného k úhradě nákladů státu (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud úvodem poznamenal, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a že z jeho skutkových zjištění vycházel a pro stručnost na ně odkazuje. Dále uvedl, že jeho úkolem bylo přezkoumat správnost výroků rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo žalovaným uloženo poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy a v peněžité formě. V tomto směru pak přijal následující závěry:
1/ Právním titulem uplatněných nároků (jak potvrdil žalobce k dotazu odvolacího soudu) je dílem ochrana před nekalou soutěží a dílem ochrana osobnosti.
2/ Vytýkaným jednáním pak je násilné převzetí Horských hotelů (provozovaných žalobcem na základě podnájemní smlouvy) všemi žalovanými ve vzájemné součinnosti a znemožnění pokračování v podnikatelské činnosti žalobce v těchto nemovitostech.
3/ Právní posouzení věci soudem prvního stupně podle ustanovení § 19b odst. 3 obě. zák. není správné, jelikož toto ustanovení vymezuje nároky, jichž se může domáhat (při neoprávněném zásahu do její pověsti) právnická osoba. Žalobce je osobou fyzickou, takže aplikace této zákonné úpravy nepřichází v úvahu (ani podpůrně).
4/ Žalobcem popsaný a v řízení zjištěný skutkový stav bylo třeba posoudit [kromě příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) o nekalé soutěži (§ 44 a násl. obch. zák.)] podle ustanovení § 11 obč. zák. (pokud jde o rozsah práv) a uplatněné nároky pak podle ustanovení § 13 obč. zák.
5/ Vzhledem k tomu, že nároky podle § 13 obč. zák. i nároky podle § 19b odst. 3 obč. zák. jsou totožné (v obou případech se lze domáhat zdržení se závadného jednání, odstranění závadného stavu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), není (shora popsané) nesprávné právní posouzení věci vadou, která by mohla mít (měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost závěrů soudu prvního stupně o těchto nárocích tak lze přezkoumat. Na správnost závěrů soudu prvního stupně nemělo vliv ani to, že poté, co shledal žalobu důvodnou z titulu ochrany dobré pověsti podle § 19b odst. 3 obč. zák., se nezabýval posouzením věci z titulu ochrany před nekalou soutěží.
6/ Ve shodě se soudem prvního stupně pak má odvolací soud za to, že násilným převzetím Horských hotelů zasáhli žalovaní do jména a pověsti žalobce jako podnikatele.
7/ Způsob převzetí nemovitostí, kdy v den následující po prohlášení konkursu na majetek úpadce (vlastníka Horských hotelů) první žalovaný (aniž by se pokusil o vyklizení a předání nemovitostí cestou dohody s žalobcem) v součinnosti s druhým a třetím žalovaným (a jeho zaměstnanci) obsadil Horské hotely a přinutil žalobce a jeho zaměstnance nemovitosti opustit, se zcela vymyká pravidlům poctivého obchodního styku .
8/ Toto jednání naplnilo i znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a první žalovaný za ně byl pravomocně odsouzen.
9/ Skutečnost, že do práv žalobce bylo zasaženo, a to neoprávněně, neboť šlo o zásah v rozporu s právním řádem, tak je zcela evidentní . Ve světle tohoto zjevného excesu pak je zcela účelová snaha druhého a třetího žalovaného vyvinit se z odpovědnosti za toto jednání poukazem na to, že jednali na příkaz prvního žalovaného a v rozsahu jím uděleného zmocnění.
10/ Byť šlo o zásah, který dehonestoval profesní čest žalobce v podnikatelské sféře a snižoval tak jeho důstojnost a vážnost ve společnosti, dotýká se osobnosti žalobce jako fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 11 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 1310/2005). Žalobcem uplatněné nároky na poskytnutí zadostiučinění tak jsou v souladu s ustanovením § 13 obč. zák. V řízení před soudem prvního stupně bylo bezpečně prokázáno, že neoprávněným zásahem žalovaných došlo ke snížení profesní cti a vážnosti žalobce. Soudu prvního stupně tak nelze nic vytknout, dospěl-li k závěru, že ve vztahu k prvnímu žalovanému je vzhledem k intenzitě zásahu a rozsahu újmy žalobce na jeho podnikatelské pověsti a důvěryhodnosti přiměřeným zadostiučiněním k odstranění vzniklé újmy omluva a zaplaceni částky 300.000 Kč. Důvěryhodnost a dobrá podnikatelská pověst jsou totiž nutnými předpoklady úspěšného podnikání a jejich poškození je mnohdy obtížně napravitelné, ne-li nenapravitelné. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobce začal být vnímán svými zákazníky jako neseriózní partner a v důsledku protiprávního jednání organizovaného prvním žalovaným musel čelit občanskoprávním žalobám, ale i hrozbě trestních oznámení.
11/ Soud prvního stupně (však) nerozhodl správně, přiznal-li žalobci stejné (peněžité) zadostiučinění i vůči druhému a třetímu žalovanému. Přiměřené zadostiučinění je dílem náhradou nemajetkové újmy a dílem sankcí za neoprávněný zásah. V daném případě je proto třeba vzít v úvahu, že původcem neoprávněného zásahu byl první žalovaný, zatímco druhý a třetí žalovaní (byť za neoprávněný zásah rovněž odpovídají) byli osobami pomocnými, (sami by do jednání nevstoupili, kdyby k tomu nebyli vyzváni prvním žalovaným). Při stanovení formy a výše zadostiučinění tak je třeba zohlednit, že odpovědnost těchto žalovaných za neoprávněný zásah do práv žalobce je objektivně nižší než u prvního žalovaného. Tomu odpovídá poskytnutí omluvy a zaplacení částky 50.000 Kč každým z těchto žalovaných.
Proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, respektive písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud (v dotčeném rozsahu) zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že v žalobě i v návrhu na vydání předběžného opatření byl žalobcem označen způsobem, který jej identifikoval jako správce konkursní podstaty úpadce, přičemž toto jeho označení zachoval žalobce po celou dobu řízení před soudem prvního stupně (např. v podáních z 23. prosince 2004 a 16. listopadu 2005).
Dovolatel uvedl, že dle ustanovení § 79 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), je osoba správce konkursní podstaty konkrétního úpadce označena svým jménem, příjmením, povoláním, bydlištěm a funkcí správce konkursní podstaty úpadce XY . Jestliže tedy žalobce označil v žalobním návrhu dovolatele výše zmíněným způsobem, pak jej žaloval jako správce konkursní podstaty úpadce a nikoli jako fyzickou osobou.
Obdobné závěry lze (dle dovolatele) nalézt např. ve stanovisku Nejvyššího soudu, Cpjn 19/98, ze dne 17. června 1998 [jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 52/1998 )] nebo v jeho rozhodnutí ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 17/1998 )], a v díle Drápal, L., - Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen Komentář ), str. 503.
Soud prvního stupně vycházel v řízení z označení prvního žalovaného uplatněného žalobcem a jednal s dovolatelem jako se správcem konkursní podstaty úpadce (srov. např. jeho usnesení ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 2 Cm 131/2004-75, protokoly z jednání a rozsudek). Stejný výklad použil i odvolací soud v usnesení ze dne 3. března 2005, č. j. 3 Cmo 31/2005-49, ve kterém bez dalšího přejal označení dovolatele jako správce konkursní podstaty úpadce. Podle procesních předpisů tak řízení před soudem prvního stupně mělo být a bylo vedeno proti správci konkursní podstaty úpadce (tak, jak určil žalobce v žalobě). Takový postup je - dle dovolatele - v souladu se zákonem, když věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu její úhrady soudně, žalobou o splnění povinnosti podanou proti správci konkursní podstaty. Po zrušení konkursu pak přechází závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka; potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001 [jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 27/2004 )].
Nešlo tedy o určení povinnosti uhradit osobní závazek dovolatele jako fyzické osoby, nýbrž o závazek za konkursní podstatou úpadce (jak plyne z R 27/2004), který se neváže k osobě správce konkursní podstaty. V tomto smyslu rozhodl soud prvního stupně o věci částečným rozsudkem. Jestliže měl soud jakékoli pochybnosti o určení osoby prvního žalovaného, pak mohl a měl žalobce vyzvat k upřesnění žaloby, což odvolací soud neučinil.
Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně po celou dobu jednal jako správce konkursní podstaty úpadce. Udělil tak i plnou moc a zasílal podání, která soud neodmítl. I po podání odvolání proti jeho rozsudku vyzval soud prvního stupně k úhradě soudního poplatku z odvolání pouze druhého a třetího žalovaného (dovolatele pokládal za osvobozeného od soudních poplatků podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Usnesením ze dne 2. října 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-237, pak soud prvního stupně reagoval na změnu v osobě správce konkursní podstaty (učiněnou v konkursu vedeném na majetek úpadce) jako prvního žalovaného označil JUDr. Karla Míču (dále jen K. M ), správce konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud přípisem ze dne 29. září 2008, adresovaným soudu prvního stupně, vyslovil názor, podle kterého s ohledem na povahu nároků, o nichž bylo rozhodnuto ve vztahu k prvnímu žalovanému (na poskytnutí zadostiučinění v peněžité a nepeněžité formě za újmu vzniklou žalobci v souvislosti s jednáním prvního žalovaného, které vybočilo z rámce řádného výkonu funkce správce konkursní podstaty), nejde o řízení nárocích, které se týkají majetku konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, a proto nelze prvního žalovaného osvobodit od soudních poplatků jako správce konkursní podstaty.
Soud prvního stupně si tento pokyn odvolacího soudu vyložil tak, že k úhradě soudního poplatku za odvolání vyzval K. M., správce konkursní podstaty úpadce. Z napadeného rozhodnutí pak plyne, že přípisem ze dne 29. září 2008 chtěl odvolací soud zřejmě vyjádřit názor, že prvním žalovaným má být dovolatel coby fyzická osoba (v tomto duchu vydal odvolací soud napadený rozsudek).
Dovolatel míní, že odvolací soud tímto postupem změnil v odvolacím řízení osobu účastníka řízení (prvního žalovaného), přičemž tak učinil v rozporu se žalobou s průběhem řízení před soudem prvního stupně, s úkony soudu prvního stupně a s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Dovolatel usuzuje, že když odvolací soud sice potvrdí výrok (rozhodnutí) soudu prvního stupně, ale vymezí jinak okruh účastníků řízení, jde v podstatě o změnu rozsudku soudu prvního stupně (k čemuž odkazuje na R 17/1998), takže dovolání je přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Odvolací soud měl (dle dovolatele) za to, že nárok uplatněný žalobou vůči správci konkursní podstaty úpadce nelze přiznat (že dovolatel měl být žalován jako fyzická osoba). Ke změně žaloby v dotčeném směru však měl žalobce vyzvat soud prvního stupně postupem dle § 43 o. s. ř. před vydáním částečného rozsudku. Tím, že se chybějící postup soudu prvního stupně pokusil nahradit sám, změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a současně zatížil řízení zmatečností dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí vůči dovolateli jako fyzické osobě vydal, ačkoli proti němu žaloba takto nesměřovala).
Dovolatel rovněž podotýká, že kdyby byl účastníkem řízení jako osoba fyzická (a nikoli jako správce konkursní podstaty úpadce), nešlo by o obchodní věc (nebyl by vůči žalobci soutěžitelem) a o věci by rozhodoval některý ze senátů soudu prvního stupně, jimž přísluší rozhodovat o zadostiučinění ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. O věci tak (v prvním stupni) rozhodoval soudce, který k tomu nebyl určen rozvrhem práce, čímž byl dovolateli odňat zákonný soudce.
Změna v osobě prvního žalovaného, provedená odvolacím soudem bez návrhu, odporuje (podle dovolatele) procesním předpisům. Uzavřel-li odvolací soud, že prvním žalovaným je správce konkursní podstaty úpadce, pak měl žalobu vůči němu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace; potud dovolatel příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel dále uvádí, že dobrou pověst podnikatele (dle § 19 obč. zák.), respektive profesní čest podnikatele (dle § 11 obč. zák.) lze poškodit, jen jestliže před zásahem, jenž ji měl poškodit, fakticky existovala.
Profesní čest podnikatele je třeba hodnotit podle jeho chování v obchodně právních vztazích v době před namítaným zásahem do jeho sféry. Pokud žalobce již před převzetím hotelu nehradil řádně a včas své závazky, nemohlo převzetí hotelu poškodit jeho profesní čest, která před zásahem v podstatě neexistovala. Potud dovolatel odkazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/2000 (správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 630/99), s tím, že odvolací soud vybočil z ustálené rozhodovací praxe soudů.
Dovolatel též vytýká oběma soudům, že neprovedly jím navržené důkazy a nezabývaly se jeho námitkami, aniž to vysvětlily v rozhodnutích, čímž jednaly v rozporu s principy práva na spravedlivý proces. K požadavkům na odůvodnění rozhodnutí (jež nemá za splněné) odkazuje dovolatel např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 (jde o nález ze dne 14. září 2005, uveřejněný pod číslem 175/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), I. ÚS 2568/07 (jde o nález ze dne 23. ledna 2008, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), II. ÚS 169/09 (jde o nález ze dne 3. března 2009, uveřejněný pod číslem 43/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a II. ÚS 289/06 (jde o nález ze dne 11. června 2009, uveřejněný pod číslem 138/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a co do rozhodovací praxe obecných soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 500/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009).
Soudu prvního stupně dovolatel vytýká, že závěr, podle kterého ( ) shledal nárok žalobce na zadostiučinění důvodným. Při posouzení výše zadostiučinění přihlédl soud k tomu, že došlo ke značné míře poškození podnikatelské vážnosti žalobce a výši požadovaného zadostiučinění považuje za přiměřenou , není dostatečným odůvodněním ve smyslu § 157 odst. 1 o. s. ř., dovolávaje se např. I. ÚS 336/2000 (přiléhavěji jde o nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2002, uveřejněný pod číslem 61/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K výtce, že soudy neprovedly jím navržené důkazy (např. trestním spisem vedeným ve věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu likvidátory úpadce) a že nepřihlédly k provedeným důkazům, které navrhl, dovolatel dodává, že soudy tento postup nezdůvodnily v rozhodnutích (dle § 157 odst. 2 o. s. ř.) a takové rozhodnutí je pak nepřezkoumatelné (III. ÚS 113/96 ) [přesněji jde o nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996, uveřejněný pod číslem 129/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu].
Dovolatel míní, že oba soudy hodnotily důkazy, které (podle jejich názoru) svědčily pro žalobcův nárok, a opominuly hodnotit důkazy, které dovolatel předkládal k vyvrácení žalobcových tvrzení a nároků.
V rozsudcích tak (podle něj) chybí výsledek hodnocení těch v řízení provedených důkazů, z nichž soudy nečerpaly poznatky vedoucí k jimi zjištěnému skutkovému stavu věci (ať již pro jejich nevěrohodnost, sníženou důkazní sílu či pro jiné důvody, které však v odůvodnění soudního rozhodnutí musí být zákonu odpovídajícím způsobem vyloženy). Jestliže tedy soudy při hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. některý z důkazů provedených v řízení opomenuly, respektive se jím nezabývaly, pak zatížily svá rozhodnutí a řízení jim předcházející vážnou procesní vadou, která již sama o sobě zakládala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, akcentuje především vázanost soudů odsuzujícím rozsudkem v trestní věci prvního žalovaného a to, že ke změně účastníka řízení na straně prvního žalovaného nedošlo, jelikož v žalobě označil prvního žalovaného jako fyzickou osobu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci (v rozsahu týkajícím se výroků o věci samé ohledně prvního žalovaného) shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když v posouzení otázky pasivní věcné legitimace prvního žalovaného (dovoláním předestřené) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. S přihlédnutím k tomu, že dovolatel neuplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., pokládal Nejvyšší soud za zbytečné zkoumat, zda argumentace obsažená v dovolání otevírá přípustnost dovolání (jak tvrdí dovolatel) podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V průběhu dovolacího řízení změnil třetí žalovaný obchodní firmu a sídlo, což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Dle ustanovení § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odstavec 3).
Ustanovení § 8 odst. 2 ZKV určuje, že správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV má prohlášení konkursu i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.
Z ustanovení § 14a odst. 1 ZKV se pak podává, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (24. listopadu 2004) a v době, kdy mělo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce (25. listopadu 2004) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.
Dle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném k 8. prosinci 2004, tj. k době podání žaloby v této věci, pro věc rozhodném) řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
I. K pasivní věcné legitimaci žalovaného.
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce pasivní věcné legitimace správce konkursní podstaty úpadce ve sporech, jichž se účastní, a jeho označování v těchto sporech ustálena v následujících závěrech:
1/ Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení. Jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce, označený svým jménem, příjmením, povoláním, bydlištěm a funkcí ( správce konkursní podstaty úpadce XY ) [R 17/1998, R 52/1998, bod XIX., str. 185-186 (361-362)].
2/ Již v R 17/1998 a znovu pak v R 52/1998 (pod bodem XIX.) Nejvyšší soud vysvětlil, že ve sporu, v němž vystupuje správce konkursní podstaty z titulu své funkce (jako správce konkursní podstaty), má (musí) být takto (vedle svého jména, příjmení a bydliště) též označován ( správce konkursní podstaty úpadce XY ). Takový postup není samoúčelný, když vede k odlišení těch sporů, v nichž označená osoba uplatňuje nebo brání (z titulu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce) zájmy konkursní podstaty, od sporů, v nichž vystupuje jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (typicky ve sporu o náhradu škody, kterou měla taková osoba způsobit při výkonu funkce správce konkursní podstaty) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 63/2009 )].
3/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (R 63/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4/ Na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby (majetek správce konkursní podstaty) [R 63/2009].
5/ Je-li předmětem sporu určení osobní majetkové odpovědnosti žalované za tvrzené protiprávní jednání, pak je vyloučeno přičítat to konkursní podstatě úpadkyně tím, že žalovaná je v záhlaví rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávně označována jako reprezentant konkursní podstaty (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně). A naopak, měl-li by výsledek sporu jít (podle označení žalované v rozhodnutích soudů nižších stupňů) k tíži konkursní podstaty úpadkyně, pak by byly nesprávné jakékoli úvahy opírající případné přiznání pohledávky o ustanovení § 8 odst. 2 ZKV (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009).
Logickým vyústěním těchto judikatorních závěrů, které interpretují požadavky kladené na označení účastníků řízení v žalobě ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., je úsudek, podle kterého tím, že žalobce označí žalovaného - fyzickou osobu v žalobě jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce, vylučuje možnost posuzovat žalobou uplatněný nárok jinak, než jako nárok směřující proti konkursní podstatě úpadce (představované oním správcem konkursní podstaty), což má i ten následek, že změna správce konkursní podstaty úpadce provedená v rámci konkursního řízení vedeného na majetek úpadce se bez dalšího projevuje změnou osoby, která konkursní podstatu navenek reprezentuje (lhostejno, zda jako žalobce nebo jako žalovaný) v civilním sporném řízení a že závazky, které proti této osobě (správci konkursní podstaty úpadce) vzejdou (za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce) z výsledků takového sporu (např. nárok na náhradu nákladů řízení) jdou zásadně (nejde-li o procesní sankce) k tíži (na účet) konkursní podstaty úpadce a nikoli k tíži (na účet) osobního majetku této fyzické osoby (k tíži osobního majetku správce konkursní podstaty úpadce). Poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce (§ 44 odst. 5 ZKV) přechází povinnost k úhradě těchto závazků (v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny z majetku konkursní podstaty úpadce za trvání konkursu) bez dalšího na úpadce (dlužníka) [srov. i R 27/2004].
Oproti tomu tím, že žalobce označí žalovaného - fyzickou osobu pouze způsobem plynoucím z § 79 odst. 1 o. s. ř. (nikoli jako reprezentanta konkursní podstaty úpadce, tedy jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce), vylučuje možnost posuzovat žalobou uplatněný nárok (bez zřetele k tomu, že jde o nárok, jenž má původ v činnosti této fyzické osoby jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce a že žaloba byla podána v době, kdy tato osoba stále vykonává funkci správce konkursní podstaty konkrétního úpadce) jinak, než jako nárok směřující pouze proti této fyzické osobě, což má i ten následek, že změna správce konkursní podstaty úpadce provedená v rámci konkursního řízení vedeného na majetek úpadce (skutečnost, že žalovaná fyzická osoba byla v průběhu sporu zproštěna výkonu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce) se neprojevuje změnou v osobě žalovaného v civilním sporném řízení a že závazky, které proti této osobě vzejdou z výsledků takového sporu (byť za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce), jdou pouze k tíži (na účet) osobního majetku této fyzické osoby a nikoli k tíži (na účet) konkursní podstaty úpadce .
V usnesení ze dne 4. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 4393/2011, Nejvyšší soud při posouzení náležitostí žaloby též vysvětlil, že je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. O vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný.
Pro poměry dané věci lze na základě těchto závěrů v konfrontaci s obsahem spisu uzavřít, že:
1/ Žalobce v žalobě z 8. prosince 2004 (č. l. 1 až 16), kterou uplatnil (tehdy ještě bez řádné specifikace co do požadovaného peněžitého plnění a omluvy) nárok na náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na zadostiučinění a to i v penězích (článek VII. žaloby), označil (na titulní straně) prvního žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce, k čemuž dovozoval (v článku VI. žaloby), že mezi žalobcem a žalovanými existují soutěžní vztahy, a to vůči druhému a třetímu žalovanému přímé a vůči prvnímu žalovanému nepřímé, neboť ten jako správce konkursní podstaty nakládá s Horskými hotely primárně určenými k provozování podnikatelské činnosti, leč sám je provozovat nemůže, neboť je úpadce stižen zrušením s likvidací a konkursem současně, což další provoz podniku úpadce vylučuje .
2/ Stejně označil žalobce prvního žalovaného (a argumentoval k soutěžnímu jednání v článku VI.) v návrhu na nařízení předběžného opatření z 8. prosince 2004 (č. l. 28-35), v odvolání (č. l. 36 až 40) proti usnesení (ze dne 8. prosince 2004, č. j. 2 Cm 131/2004-19), jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení předběžného opatření. Označení prvního žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce obsahují též podání z 19. července 2005 (č. l. 63-64) a z 16. listopadu 2005 (č. l. 67-72), jimiž žalobce upřesňoval žalobní žádání ( žalobní petit ) do podoby, o které soudy následně rozhodovaly, odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2004 (č. l. 73-74), odvolání žalobce (z 12. dubna 2006) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. března 2006, č. j. 2 Cm 131/2004-92 (č. l. 99-104), žádost o odročení jednání z 1. listopadu 2007 (č. l. 160), podání žalobce (doplnění žaloby) z 6. listopadu 2007 (č. l. 169-172) a vyjádření žalobce (z 18. listopadu 2009) k odvolání žalovaných (č. l. 268-270). Srov. k tomu dále i přednes zástupce žalobce k procesnímu postavení prvního žalovaného (jako správce konkursní podstaty úpadce) v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. května 2007 (č. l. 121-128). Pro úplnost budiž dále řečeno, že při jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. listopadu 2007 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 173-176) prohlásil zástupce žalobce, že žalobce kromě nároku na náhradu škody a bezdůvodného obohacení z titulu nekalosoutěžního jednání prvního žalovaného uplatňuje tento nárok ve stejné výši a rozsahu též z titulu obecné odpovědnosti prvního žalovaného za způsobenou škodu a odpovědnosti za získání bezdůvodného obohacení . Tamtéž soud prvního stupně poté, co seznámil přítomné se záměrem vydat částečný rozsudek ohledně nároku z titulu ochrany dobré pověsti žalobce, vyzval žalobce, aby se vypořádal s označením prvního žalovaného pro případ, že ( ) bude odvolán z funkce správce konkursní podstaty úpadce , což se ale (podle protokolu z tohoto jednání) do vyhlášení částečného rozsudku nestalo.
3/ Jako správce konkursní podstaty úpadce označoval prvního žalovaného v záhlaví svých rozhodnutí a v protokolech o jednání také soud prvního stupně (srov. č. l. 19, 62, 65, 66, 75-76, 77, 88, 89, 90, 92, 112, 121-128, 141-153, 156, 164-166, 173-176, 196, 213, 229, 241-242) a v usnesení ze dne 3. března 2005, č. j. 3 Cmo 31/2005-49, i odvolací soud. Teprve poté, co odvolací soud vrátil spis předložený mu soudem prvního stupně k rozhodnutí o odvolání žalovaných soudu prvního stupně bez věcného vyřízení [přípisem ze dne 29. září 2008 (č. l. 236), v němž vyjádřil nesouhlas s tím, že by první žalovaný měl být osvobozen od soudního poplatku z odvolání podle § 11 odst. 2 písm. r/ zákona o soudních poplatcích, v rozhodném znění (jako správce konkursní podstaty úpadce), jelikož s ohledem na povahu nároků, o nichž ve vztahu k prvnímu žalovanému bylo rozhodnuto - nároky na poskytnutí zadostiučinění v peněžité a nepeněžité formě za újmu vzniklou žalobci v souvislosti s jednáním prvního žalovaného, které vybočilo z rámce řádného výkonu funkce správce konkursní podstaty - nejde o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku ], identifikoval soud prvního stupně prvního žalovaného (v záhlaví usnesení ze dne 27. října 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-243 a č. j. 2 Cm 131/2004-244, a usnesení ze dne 15. prosince 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-251, a ze dne 22. prosince 2008, č. j. 2 Cm 131/2004-254) bez označení správce konkursní podstaty úpadce .
4/ Jak se přiléhavě uvádí v dovolání, způsobu, jakým byl první žalovaný označován v žalobcových podáních (včetně žaloby a jejích doplnění) odpovídá i způsob, jakým si dovolatel v rámci obrany proti žalobním nárokům zvolil zástupce s procesní plnou mocí [nechal se zastupovat jako správce konkursní podstaty úpadce (srov. procesní plnou moc ze dne 27. července 2005, č. l. 120) a procesní plnou moc bez tohoto údaje u osoby zmocnitele poprvé udělil až 18. prosince 2008 (č. l. 258)].
5/ V porovnání se záhlavím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2007 a se záhlavím jeho doplňujícího usnesení ze dne 20. října 2008, již záhlaví rozsudku odvolacího soudu neobsahuje označení prvního žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce .
6/ Budiž dále připomenuto, že podle podání z 16. listopadu 2005 (č. l. 67-72) žalobce požadoval po prvním žalovaném kromě nároků, o nichž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, též náhradu skutečné škody ve výši 10 miliónů Kč, náhradu zisku ve výši 3 milióny Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 milióny Kč (článek VII. podání). Přitom z výše podaného výkladu je zjevné, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 milióny Kč vůči fyzické osobě, která ve sporu nevystupuje (není žalována) jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce může obstát, jen bude-li tvrzeno, že tím, kdo se na úkor žalobce obohatil, byla právě tato fyzická osoba (její osobní majetek) a nikoli konkursní podstata konkrétního úpadce . Kdyby měl takový nárok směřovat vůči fyzické osobě jako správci konkursní podstaty úpadce (s tím, že bezdůvodné obohacení na úkor žalobce získala konkursní podstata úpadce ), pak by okolnost, že došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty tohoto úpadce (na K. M.), nutně musela vést bez dalšího k závěru, že ohledně tohoto nároku je žalovaným (již) K. M.
7/ Jinak řečeno, již struktura žalobou uplatněných nároků znemožňovala jednoznačný závěr na téma, že (ve spojení s tím, že žalobce ve všech podáních označoval prvního žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce ) směřuje vůči prvnímu žalovanému pouze jako vůči fyzické osobě, která v řízení hájí vlastní majetkové zájmy (brání se proti nárokům, jež mají jít k tíži jejího osobního majetku) nebo, že naopak směřuje vůči prvnímu žalovanému jako vůči osobě, která v řízení hájí (jako správce konkursní podstaty úpadce) majetkové zájmy konkursní podstaty konkrétního úpadce (brání konkursní podstatu proti nárokům, jež mají jít k tíži úpadcova majetku). Tato neujasněnost postavení prvního žalovaného v řízení se ostatně projevuje i jen ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 13 obč. zák. (o němž bylo rozhodováno částečným rozsudkem). Není totiž (objektivně vzato) vyloučeno, aby zásah do osobnostních práv fyzické osoby (žalobce) byl za trvání konkursu na majetek konkrétního úpadce způsoben v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění správce konkursní podstaty úpadce (§ 8 odst. 2, § 14 odst. 1 věta první, § 14a odst. 1 ZKV), a aby byl v případě, že nejde o excesivní jednání správce konkursní podstaty úpadce, které nelze přičítat k tíži konkursní podstaty úpadce, posuzován jako zásah způsobený konkursní podstatou reprezentovanou jejím správcem.
8/ Je samozřejmě plně možné, aby tam, kde tomu ohledně jednotlivých žalobou uplatněných nároků nebrání pravidla vymezující věcnou a místní příslušnost soudů, žalobce jednou žalobou uplatnil vůči konkrétní fyzické osobě (žalovanému) jak nároky, jichž se domáhá vůči konkursní podstatě úpadce, kterou tato fyzická osoba (tento žalovaný) reprezentuje, tak nároky, za které tato fyzická osoba (tento žalovaný) nese vlastní majetkovou odpovědnost (bez zřetele k tomu, zda měly původ v její činnosti jako správce konkursní podstaty a zda funkci správce konkursní podstaty ještě vykonává). V těchto případech jde ovšem o dva různé žalované, což se má (musí) projevit jak v označení žalovaných v žalobě, tak ve způsobu jakým se v řízení hájí (mohou hájit) prostřednictvím zvolených zástupců s procesní plnou mocí (zda jde o zastoupení na účet konkursní podstaty). Pro tyto účely lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2515/2012 nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012, v nichž soudy rozhodovaly o žalobách, v nichž konkrétní fyzická osoba vystupovala (jako jeden z žalovaných) jednak jako osoba hájící své vlastní majetkové zájmy a dále (coby další žalovaný) jako osoba, která v řízení hájí (jako správce konkursní podstaty úpadce) majetkové zájmy konkursní podstaty konkrétního úpadce (brání konkursní podstatu proti nárokům, jež mají jít k tíži úpadcova majetku).
9/ Skutečnost, že soudy nižších stupňů si v součinnosti s žalobcem (v intencích závěrů plynoucích ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4393/2011) neujasnily, v jakém procesním postavení se žalovaný v řízení nachází se zřetelem ke způsobu, jakým jej žalobce v řízení označuje (jenž byl ovšem v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností ohledně části uplatněných nároků), pak vedla k tomu, že soud prvního stupně částečným rozsudkem (ve znění doplňujícího usnesení) přiznal žalobci zadostiučinění vůči prvnímu žalovanému jako vůči správci konkursní podstaty úpadce k [tíži (na účet) konkursní podstaty úpadce], což by po změně v osobě správce konkursní podstaty úpadce (na K. M.) bez dalšího znamenalo, že v současnosti je prvním žalovaným K. M., kdežto odvolací soud [jenž svůj názor na tuto otázku vyjádřil (mimoprocesním způsobem) pouze v přípisu ze dne 29. září 2008 (č. l. 236)] potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně vůči prvnímu žalovanému jako vůči fyzické osobě hájící pouze své osobní majetkové zájmy, aniž v důvodech rozhodnutí vysvětlil, proč prvnímu žalovanému takto přisuzuje jiné postavení než to, které svými dispozitivními úkony v řízení vymezil (coby dominus litis) žalobce sám a aniž se vypořádal s rozpory, jež žalobce tímto označením předznamenal ve vztahu k vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě a jejích doplněních.
Napadené rozhodnutí tak ve světle těchto závěrů neobstojí a dovolání je potud důvodné.
Budiž dodáno, že dokud nebude odstraněn rozpor mezi označením prvního žalovaného a vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě a jejích doplněních, nelze činit ani závěr o existenci dovolatelem tvrzených zmatečnostních vad řízení (ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d/ a f/ o. s. ř.).
II. K dobré pověsti (profesní cti) žalobce.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení, zda, v jaké formě a v jaké výši (má-li jít o náhradu nemajetkové újmy v penězích) má být fyzické osobě - podnikateli přiznáno zadostiučinění za neoprávněný zásah do její dobré pověsti (profesní cti) podnikatele, je významné i to, zda před zásahem šlo o podnikatele, který dobré pověsti (profesní cti) podnikatele požíval (srov. vedle dovolatelem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 630/99 např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009).
Obranu založenou na tvrzení, že žalobce jako podnikatel před zásahem dobrou pověst (profesní čest) neměl, uplatnil dovolatel v řízení poprvé v rámci odvolání proti částečnému rozsudku (srov. článek VIII. odvolání, č. l. 203) [tam namítal, že žalobce není podnikatelským subjektem s delší tradicí, nepožívá na trhu žádné výjimečné vážnosti, rozsah jeho podnikání není nijak velký, nepodniká na širokém či dokonce mezinárodním trhu a již před převzetím nemovitostí prvním žalovaným žalobce neplnil své závazky, dlužil jak na nájemném za pronájem nemovitostí (cca 300.000 Kč, dle sdělení svědkyně H.) a dalším dodavatelům takže je minimálně sporné, zda jako podnikatel dobré pověsti vůbec požíval].
Odvolací soud tuto odvolací námitku (zkráceně) shrnul v části věnované v napadeném rozhodnutí reprodukci odvolání prvního žalovaného, leč v rovině právní se s ní nijak nevypořádal. Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vystihuje především námitka dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a nezabývaly se jeho námitkami, aniž to vysvětlily v rozhodnutích, a nepřihlédly k provedeným důkazům, které navrhl, aniž tento postup zdůvodnily v rozhodnutích (dle § 157 odst. 2 o. s. ř.) a takové rozhodnutí je pak nepřezkoumatelné.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném v době vyhlášení částečného rozsudku)
Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
K datu vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku doznalo citované ustanovení změny jen potud, že bylo doplněno (na konci odstavce) o další větu ve znění: Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 40/2002 )].
Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 100/2013 )].
Je zjevné, že ukládá-li ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy - tedy, aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl - pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2005, pod číslem 187, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2006, pod číslem 101).
Prostým porovnáním seznamu listin, které byly [podle protokolu o jednání ze dne 2. srpna 2007 (č. l. 141-153)] čteny k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 2. srpna 2007 a seznamu listin, z nichž soud prvního stupně činil zjištění podle písemného vyhotovení částečného rozsudku, je patrno, že soud prvního stupně provedl v řízení i důkazy, o nichž se v písemném vyhotovení rozsudku vůbec nezmiňuje (žádná zjištění z nich neprovádí ani se nevypořádává s tím, proč je neměl za podstatné pro rozhodnutí). Odvolací soud v dotčeném ohledu nápravu nezjednal a dovolání je i v tomto ohledu důvodné (postup soudů odporuje závěrům plynoucím z R 40/2002, R 100/2013 i z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 817/2003 a sp. zn. 29 Odo 246/2004).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (jenž neobstál v rovině právní ani v rovině vytýkaných vad řízení) v prvním a druhém výroku v rozsahu, v němž se týkal prvního žalovaného. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu