29 Cdo 3279/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 230 obch. zák.




29 Cdo 3279/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, za účasti 1) T. B. , 2) DRUŽBY, stavebního bytového družstva , se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 100/6, PSČ 656 57, identifikační číslo osoby 00047708, 3) Ing. E. K. , a 4) Mgr. M. K. , obou zastoupených JUDr. Františkem Marťánem, advokátem, se sídlem v Brně, Renneská třída 412/34, PSČ 639 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, o dovolání DRUŽBY, stavebního bytového družstva, a dovolání Ing. E. K. a Mgr. M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. 19 Cm 61/2012-643, určil, že navrhovatel je členem DRUŽBY, stavebního bytového družstva (dále jen družstvo ) [výrok I.], zamítl jeho návrh na určení, že je nájemcem ve výroku označeného bytu (dále jen byt ) [výrok II.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Navrhovatel uzavřel s T. B. dne 7. ledna 2010 dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím navrhovatele v družstvu (dále též jen první smlouva ).
2) První smlouva byla družstvu předložena dne 11. ledna 2010.
3) První smlouva obsahovala ujednání, v němž bylo uvedeno, že vypořádací podíl k bytu, který činí 76.687 Kč, si mezi sebou účastníci vypořádali.
4) Dne 14. dubna 2010 uzavřeli T. B., na straně jedné, a Ing. E. K. a Mgr. M. K. (dále společně jen manželé K. ), na straně druhé, smlouvu o převodu vlastnictví k bytu ve smyslu § 24 zákona č. 72/1994 Sb.
5) Manželé K. byli do katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci bytu.
Soud prvního stupně konstatoval, že první smlouva neobsahuje určení, zda šlo o převod úplatný, či bezúplatný , a je proto absolutně neplatná. Vyšel přitom z toho, že ačkoli první smlouva obsahuje ustanovení, v němž je vyčíslen vypořádací podíl k bytu, není možné rozpoznat (a to ani při využití zákonných interpretačních metod), zda byl převod členských práv a povinností úplatný, či bezúplatný.
Ohledně určení, zda navrhovateli svědčí právo nájmu k bytu, soud prvního stupně uvedl, že aby mohl být byt ze strany družstva pronajímán, musel by být v jeho vlastnictví. Vlastníky bytu (nezatíženého právy třetích osob) se však stali manželé K., a proto nelze vyhovět návrhu na určení, že tu je nájemní vztah mezi družstvem a navrhovatelem.
K odvolání navrhovatele a družstva Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, a to tak, že navrhovatel je nájemcem bytu (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení (třetí až sedmý výrok).
Poté, kdy odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování, vyšel (také) z toho, že:
1) První smlouva byla uzavřena 11. ledna 2010.
2) Dne 26. ledna 2010 uzavřel T. B. s manželi Ing. E. K. a Mgr. M. K. dohodu o převodu práv a povinností spojených s jeho členstvím v družstvu (dále též jen druhá smlouva ).
3) První ani druhá smlouva neobsahují výslovný údaj o tom, zda byl převod členských práv a povinností úplatný, či bezúplatný.
4) Dne 14. dubna 2010 uzavřelo družstvo s manželi K., jako se svými členy, smlouvu o převodu vlastnictví k bytu ve smyslu § 24 zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen smlouva o převodu vlastnictví k bytu ).
Odvolací soud [odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 31/2012 )] přitakal soudu prvního stupně ohledně závěru, že je první smlouva neplatná, a dále dovodil, že je-li první smlouva neplatná, musí být neplatná i druhá smlouva, neboť nenabyl-li T. B. od navrhovatele členská práva a povinnosti, nemohl je převést na manžele K.. Neplatnost druhé smlouvy konstatoval odvolací soud i s odkazem na to, že ani ona neobsahovala ujednání specifikující, zda šlo o úplatný, či bezúplatný převod.
Neplatná je podle odvolacího soudu i smlouva o převodu vlastnického práva k bytu. Jestliže se totiž manželé K. nestali členy družstva, nemohli nabýt vlastnictví k bytu a byt je nadále ve vlastnictví družstva. Z toho vyplývá, že nic nebrání určení, že navrhovateli jako členu družstva náleží (...) nájemní právo k družstevnímu bytu, s nímž je jeho členství spojeno.
K tomu odvolací soud doplnil, že vzal v úvahu i možnost, podle níž je listina obsahující první smlouvu toliko potvrzením o jejím uzavření, k němuž došlo v ústní formě. Za situace, kdy navrhovatel popírá, že by byla první smlouva uzavřena ústně, a kdy je T. B. jednak osobou s trvalým pobytem na adrese Městského úřadu v Č. T. a jednak skutečnost, že by byla první smlouva uzavřena v ústní formě, popřel již v jiných řízeních, však považoval odvolací soud případné doplnění dokazování (...) za zjevně irelevantní, byť si je vědom skutečnosti, že toto řízení je řízením, v němž by měl soud provádět dokazování bez ohledu na návrhy účastníků.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 8 Cmo 65/2015-701, podali družstvo a manželé K. dovolání, jejichž přípustnost opírají posuzováno podle obsahu o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a sice zda účastníci smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu smí platně uzavřít dohodu o (bez)úplatnosti smlouvy ústně, jsou-li jiné části téže smlouvy sjednány písemně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhují:
1) družstvo, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení,
2) manželé K., aby dovolací soud zrušil druhý výrok napadeného usnesení odvolacího soudu a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Družstvo napadenému usnesení odvolacího soudu vytýká, že je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [především s rozsudkem ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, usnesením ze dne 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněným pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 16/2010 ), či usnesením ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008, které jsou veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách tohoto soudu], z níž plyne, že pro zjištění úplatnosti převodu (...) postačuje i konstatování, že si účastníci vypořádali členský vklad, či že všechny pohledávky plynoucí z převodu jsou vzájemně vyrovnány. Jestliže tedy v poměrech projednávané věci bylo zjištěno, že první smlouva obsahovala ujednání, v němž navrhovatel a T. B. uvedli, že vypořádací podíl k (...) družstevnímu bytu (...) si mezi sebou vypořádali , vyplývá z toho, že šlo o převod úplatný.
S odkazem na R 16/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010, přitom družstvo dovozuje, že se účastníci písemně uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně (je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný).
Manželé K. uvádějí, že zákon pro platnost smlouvy o převodu členských práv a povinností nevyžaduje písemnou formu, a v písemném zachycení projevů vůle smluvních stran proto nemusí být výslovně uvedeno, zda jde o převod úplatný, či bezúplatný. Odvolacímu soudu manželé K. dále vytýkají, že nevzal v úvahu převod vlastnického práva k bytu, který nabyli smlouvou, jejíž platnost dosud nebyla zpochybněna.
Navrhovatel ve svém vyjádření k dovoláním uvádí, že manželé K. při uzavírání smlouvy o převodu vlastnictví k bytu nebyli v dobré víře, neboť je navrhovatel několikrát upozornil, že první i druhá smlouva jsou neplatné. Dále (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 42, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1887/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne15. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012) upozorňuje na to, že členský podíl v družstvu nelze nabýt od nevlastníka, a jestliže se manželé K. nestali členy družstva, nemohli se stát ani vlastníky bytu.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva a to zda účastníci smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu smí platně uzavřít dohodu o (bez)úplatnosti smlouvy ústně, jsou-li jiné části téže smlouvy sjednány písemně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nepodléhá převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 225/2001 Nejvyšší soud dovodil, že dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu lze platně uzavřít také ústně (srov. například také důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 2097/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne10. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1294/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2016, pod číslem 112).
Otázkou, zda může být smlouva, pro kterou zákon nestanoví nebo některou ze smluvních stran není požadována písemná forma, uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 139), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zásadně není vyloučeno, aby účastníci uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně.
Uvedený závěr se plně prosadí také ve vztahu ke smlouvám o převodech členských práv a povinností v bytových družstvech, neboť platí, že účastníci písemně uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu smí výši či formu úplaty dohodnout ústně, je-li z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010).
Ačkoli tedy platí, že jednou z obligatorních obsahových náležitostí smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je i stanovení toho, zda je převod úplatný, či bezúplatný (viz R 31/2012), je nutné respektovat, že v písemné části smlouvy nemusí být zachyceno, zda jsou členská práva a povinnosti převáděny za úplatu, či bezúplatně (a této okolnosti je také třeba přizpůsobit dokazování, které je v řízeních o určení členství v bytových družstvech ovládáno vyšetřovací zásadou); vyšlo-li najevo, že součástí první smlouvy je i ujednání, podle něhož si účastníci vypořádali vypořádací podíl , je zjistitelné, že šlo o převod úplatný (srov. R 16/2010).
Nejvyšší soud pouze připomíná, že v případě úplatného převodu se účastníci první smlouvy museli dále dohodnout na výši úplaty či způsobu určení její výše.
Dospěl-li ovšem odvolací soud v poměrech projednávané věci k závěru, že není-li v listině zachycující obsah první smlouvy výslovně uveden údaj o tom, zda šlo o převod úplatný, či bezúplatný, musí být tato smlouva označena za neplatnou, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Je tomu tak přesto, že odvolací soud podle svých slov vzal v úvahu možnost, že listina sepsaná mezi navrhovatelem a T. B je písemným potvrzením o existenci první smlouvy, uzavřené (zčásti) v ústní formě; a to proto, že z deklarovaného právního posouzení věci odvolací soud fakticky (materiálně) nevycházel. Odmítl se totiž zabývat dalším prokazováním toho, zda otázka úplatnosti první smlouvy byla, či nebyla mezi jejími účastníky dohodnuta ústně.
Jelikož je právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné, zrušil Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dospěje-li odvolací soud k závěru, že první a druhá smlouva mají všechny náležitosti, bude se zabývat otázkou jejich případné neplatnosti též z důvodů namítaných navrhovatelem.
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu