29 Cdo 3247/2007
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3247/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně F. T. B. V., zastoupené prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti žalovaným 1) J. v. o. s., 2) J.L., zastoupenému Mgr. M. B., advokátem, 3) J. Č., zastoupenému T. M., advokátem, a 4) M. M., o zaplacení částky 14,091.750,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 148/2002, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2006, č. j. 18 Co 193/2006-302, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.


O d ů v o d n ě n í :


Třetí žalovaný podal dovolání proti výrokům v záhlaví označeného rozsudku, jimiž Městský soud v Praze potvrdil ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným rozsudek ze dne 17. června 2005, č. j. 21 C 148/2002-207, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 4,884.305,47 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a druhému a třetímu žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1,533.303,80 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalované.


Přípustnost dovolání dovolatel opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítá, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř., neboť se nevypořádal se skutečností, že šlo o kontokorentní úvěr, který se neustále navyšoval a učinil ho zodpovědným ve své podstatě za celkový dluh společnosti , byť jeho účast ve společnosti (rozuměj první žalované, dále jen společnost ) zanikla k 20. červenci 1995. Namítá, že odvolací soud, ani soud prvního stupně, se nezabýval uzávěrkou rozhodnou pro jeho ukončení účasti ve společnosti, která rozhodně nemohla v té době vykazovat právě tento úvěr , a tato skutečnost dle jeho názoru vyplývá též ze zápisu z valné hromady společnosti konané 28. června 1995. Vzhledem k tomu je povinnost uložená mu napadeným rozsudkem nejen v rozporu s ustanoveními § 82 odst. 3 a § 87 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), ale též v rozporu s dobrými mravy.


Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.


Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o úvěru, která byla změněna několika dodatky, jimiž byla postupně zvyšována částka poskytnutých peněžních prostředků, a určení rozsahu ručitelského závazku dovolatele s ohledem na ukončení jeho účasti ve společnosti 20. července 1995, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 497, § 86 a § 87 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění).


Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významné ani s ohledem na námitku, že odvolací soud nepovažoval jednání žalobkyně za rozporné s dobrými mravy, neboť dovolatel netvrdí žádný právně relevantní důvod, který by byl významný pro posouzení, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Přitom skutečnost, že dovolatel ukončil účast ve společnosti, byla zohledněna při posouzení rozsahu jeho ručitelského závazku.


Pro posouzení přípustnosti dovolání je nevýznamná námitka, že odvolací soud nepřihlédl k výsledkům účetní závěrky rozhodné pro ukončení jeho účasti ve společnosti ani k zápisu z valné hromady společnosti konané 28. června 1995.


Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).


Pro úplnost lze dodat, že usnesením valné hromady veřejné obchodní společnosti ani (případně) tím, že účetní závěrka věrně nezobrazovala dluhy této společnosti, nelze zvrátit zákonnou odpovědnost společníka veřejné obchodní společnosti za dluhy této společnosti z titulu ručení, upravenou v ustanovení § 86 obch. zák.


Jelikož dovolání třetího žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta právní o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 29. září 2009


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á


předsedkyně senátu