29 Cdo 3246/2010
Datum rozhodnutí: 29.08.2012
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007, § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 3246/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka V. B. , zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, Business Centre, PSČ 436 01, o návrhu věřitelů a/ JUDr. D. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou, se sídlem v Mostě, SNP 1872, PSČ 434 01 a b/ P. V., zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem, se sídlem v Mostě, SNP 1872, PSČ 434 01, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1019/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2008, č. j. 1 Ko 540/2007-571, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 20. října 2003, č. j. 27 K 1019/2000-56, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen konkursní soud ) prohlásil k návrhu věřitelů a/ JUDr. D. R. a b/ P. V. konkurs na majetek dlužníka V. B. (bod I. výroku).
Konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 1 a 2 a § 12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - uzavřel, že navrhující věřitel a/ a další věřitel (Finanční úřad v Litvínově - dále jen finanční úřad ) osvědčili, že mají splatné pohledávky vůči dlužníku. Současně uvedl, že ohledně navrhujícího věřitele b/ nejde o takovou pohledávku, jež by mohla založit jeho právo domáhat se úspěšně prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Z článku II. smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. září 2000 (dále jen postupní smlouva ) je podle konkursního soudu zřejmé, že navrhující věřitel a/ (postupitel) postoupil pohledávku navrhujícímu věřiteli b/ (postupníku) za účelem podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, tedy za účelem vytvoření dalšího věřitele. Tento postup je šikanózní, neboť uměle vytváří četnost věřitelů. Na druhé straně konkursní soud dovodil, že nejméně směnečné pohledávky navrhujícího věřitele a/ jsou splatnými pohledávkami vůči dlužníku (k povinnosti jejich úhrady není třeba provádět další dokazování a dlužník je nezpochybňuje) a další věřitel (finanční úřad) osvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.782.146,- Kč, ke dni 30. květnu 2001. Proto konkursní soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2008, č. j. 1 Ko 540/2007-571, potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu. Učinil tak poté, co jeho předchozí potvrzující usnesení (ze dne 19. května 2004, č. j. 1 Ko 79/2004-89), zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2007, č. j. 29 Odo 1127/2004-294, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování - a vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 2 a § 12a odst. 2 až 4 ZKV - dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud neměl pochyb o tom, že dlužník má splatné závazky vůči navrhujícímu věřiteli a/, jenž své pohledávky osvědčil jednak 2 směnkami vlastními vystavenými 5. února 1996 (dle nichž se dlužník zavázal, že navrhujícímu věřiteli a/ uhradí dne 6. ledna 1998 částky ve výši 1 miliónu Kč), jednak dohodou ze dne 23. října 1997 (dle které se dlužník zavázal zaplatit navrhujícímu věřiteli a/ celkem 6.500.000,- Kč). K zajištění bylo podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6. prosince 1994 (dále jen zástavní smlouva ) zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka.
K pohledávce finančního úřadu odvolací soud zjistil:
1/ Ze sdělení finančního úřadu ze dne 9. ledna 2008, že ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka evidoval za dlužníkem pohledávku v celkové výši 3.965.583,24 Kč na daňových nedoplatcích a na příslušenství k dani.
2/ V roce 1999 povolil finanční úřad (na základě dvou dlužníkových žádostí) úhradu daňových nedoplatků dle splátkového kalendáře. Dlužník nedodržel podmínky stanovené rozhodnutím o splátkování , proto finanční úřad splátkování zrušil a přikročil k exekuci.
3/ Po podání návrhu na prohlášení konkursu (k 15. září 2000) vymáhal finanční úřad dle exekučních příkazů ze dne 24. ledna 2001, č. j. 2906/01/207970/6282, 2940/01/207970/6282, 2979/01/207970/6282 a 2895/01/207970/6282, daňové nedoplatky na dani z nemovitostí a dani z příjmu fyzických osob v celkové výši 1.152.987,- Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 999.131,54 Kč.
4/ V roce 2002 vymáhal finanční úřad dle exekučního příkazu ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 44713/02/207972/6219 a ze dne 25. června 2003, č. j. 29263/03/207972/6219 daňové nedoplatky na dani z nemovitostí v celkové výši 234.156,- Kč a na dani z přidané hodnoty ve výši 1.469.082,- Kč. Dle exekučních příkazů č. j. 5076/03/207972/6219, č. j. 5089/03/207972/6219 a č. j. 5087/03/207972/6219 vymáhal finanční úřad daňové nedoplatky na dani z přidané hodnoty a na silniční dani ve výši 1.718.163,54 Kč.
5/ Podle výkazu nedoplatků ke dni prohlášení konkursu dlužník dobrovolně neuhradil a finanční úřad exekučně nevymohl všechny daňové pohledávky v celkové výši 3.965.583,54 Kč. Například dle platebního výměru č. 1030002737 na daňové penále na daň z nemovitostí za období od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 dlužil dlužník 33.080,- Kč a na dani z nemovitostí dlužil dlužník dle výkazu nedoplatků č. j. 44597/03/207960/1640 částku 171.380,- Kč, a to již od 30. listopadu 1998. Podle výkazu nedoplatků ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 44473/03/207971/5489 byl dlužník v prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty a silniční daně v celkové výši 2.861.225,54.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že vedle navrhujícího věřitele a/ je dalším věřitelem dlužníka též finanční úřad, když dlužník neplnil své daňové povinnosti nejméně od roku 1998. Skutečnost, že dlužník žádný ze splátkových kalendářů neplnil a finanční úřad byl nucen vymáhat pohledávky exekučně, dle odvolacího soudu osvědčila, že dlužník nebyl schopen plnit splatné závazky vůči tomuto věřiteli po dlouhou dobu.
K tvrzení dlužníka, že je schopen uhradit své závazky, jelikož má dostatek finančních prostředků k jejich úhradě, odvolací soud zjistil, že podle soupisu konkursní podstaty pořízeného správcem konkursní podstaty měl dlužník v pokladně hotovost ve výši 494,- Kč a na bankovních účtech nebyly uloženy žádné finanční prostředky. To potvrdil i dlužník, jenž uvedl, že v době prohlášení konkursu již nepodnikal a žádné volné finanční prostředky tedy neměl.
Podle odvolacího soudu tak dlužník ničím nedoložil, že má k dispozici dostatek finančních prostředků k úhradě všech svých splatných závazků a není proto pochyb o tom, že důvodem neuhrazení dluhů byla právě dlouhodobá platební neschopnost.
K námitce dlužníka, že společnost PEVA-CZ, s. r. o., ve které vykonává funkci jednatele, má dostatek volných finančních prostředků, uvedl odvolací soud, že tyto finanční prostředky nejsou dlužníkovým majetkem a ten je (proto) nemůže použít k zapravení svých závazků.
Odvolací soud tudíž neměl za důvodné dlužníkovy námitky, že není v platební neschopnosti a že je schopen plnit své závazky. Dovodil naopak, že dlužník je v platební neschopnosti, jelikož po delší dobu není schopen hradit své splatné závazky. Zákon o konkursu a vyrovnání přitom soud neopravňuje zkoumat, jaké jsou příčiny dlužníkovy platební neschopnosti a tyto následně hodnotit při posuzování důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu. Při osvědčeném úpadku je soud povinen prohlásit konkurs bez zbytečného odkladu. V daném případě pak není pochyb o tom, že dlužník neplnil po delší dobu své splatné závazky vůči navrhujícímu věřiteli a/ a finančnímu úřadu a konkursní soud správně dovodil, že byl osvědčen dlužníkův úpadek ve formě platební neschopnosti, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel v dovolání nejprve reprodukuje obsah v řízení dosud vydaných rozhodnutí a stručný obsah svého předchozího dovolání, k čemuž dále uvádí, že při jednání před odvolacím soudem, které se konalo dne 7. února 2008, doložil a řádně vysvětlil, jak fungoval dohodnutý systém splácení pohledávky finančního úřadu. Předložil seznam nájemců, kteří si pronajímali prostory v jeho areálu, a tito dále po dohodě s finančním úřadem hradili určitou část dovolatelovy pohledávky prostřednictvím exekučních příkazů (jež založil do spisu jako důkaz), vystavených na konkrétního pronajímatelova poddlužníka. Finančnímu úřadu tak plynuly příjmy z pronájmů, které byly postiženy exekucí. Dohoda dovolatele s finančním úřadem byla v intencích omezené a řízené exekuce .
Finanční úřad po několikráte před soudy zmíněné dohodě s dovolatelem postihl pouze část příjmů z pronájmu. Takto byl (dle dovolatele) zajištěn a dohodnut naprosto fungující systém, kdy areál ve vlastnictví dovolatele přinášel příjmy, jejichž část čerpal finanční úřad na svou pohledávku. Dovolatel míní, že řádně spolupracoval s finančním úřadem, aktivně splácel svůj dluh a tato spolupráce signalizovala splacení všech nedoplatků v horizontu 3 let. Uvedené potvrdil finanční úřad ve svém sdělení z 27. listopadu 2003 (založeném ve spisu), jakož i ve sdělení ze dne 9. ledna 2008 (adresovaném soudu). Ve prospěch finančního úřadu bylo zřízeno zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví dovolatele, které nebylo realizováno vzhledem k oné dohodě.
Ze sdělení finančního úřadu z 21. dubna 2008 podle dovolatele zřetelně vyplývá, jakým způsobem byla uhrazována pohledávka. Ve sdělení byla rovněž potvrzena pravidelnost úhrad a vymožená částka 3.352.664,- Kč. Tuto částku by dovolatel nebyl schopen finančnímu úřadu uhradit, kdyby byl insolventní. Finanční úřad tím dále potvrzuje (uvádí dovolatel) výše popsaný dohodnutý systém splácení (tedy dohodu o splácení dluhu).
Dovolatel uvádí, že odvolací soud řádně nedoplnil dokazování v rozsahu uloženém Nejvyšším soudem, nevypořádal se tak s otázkou, zda byl dovolatel k úhradě svých závazků schopen. Z uvedeného dovolatel usuzuje na existenci obou tvrzených dovolacích důvodů.
Dovolatel pak poukazuje na rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 91 K 20/97, jak je citováno v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 24, konkrétně na závěr, podle kterého dlužník konečně není ani předlužen, pokud výše jeho celkového majetku více jak dvakrát přesahuje hodnotu všech jeho závazků vůbec, nejen tedy pouze závazků splatných , k čemuž dokládá popis svých majetkových poměrů, z nějž usuzuje na zjevný nepoměr pohledávek vůči němu uplatňovaných a hodnoty jeho majetku a odtud následně uzavírá, že není ani v platební neschopnosti.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda lze učinit závěr o tom, že dlužník po delší dobu své splatné závazky vůči svému věřiteli neplní a je tak osvědčen úpadek dlužníka projevující se nedostatkem platební schopnosti dle § 1 odst. 2 věty první ZKV, když dlužník plní svému věřiteli v pravidelných splátkách prostřednictvím omezené a řízené exekuce?
Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené rozhodnutí je v závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV v úpadku ve formě platební neschopnosti, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Srov. v tomto ohledu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že neplní-li dlužník své splatné závazky po dobu nejméně 6 měsíců, pak ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV lze mít zásadně za to, že je neplní po delší dobu . Pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, není významné, jaké jsou jeho očekávané výnosy z podnikatelské činnosti. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se ani k výši těchto pohledávek.
Skutečnost, že dlužníkovy letité a vykonatelné pohledávky byly (v rozsahu týkajícím se ovšem jen pohledávek finančního úřadu) postupně vymáhány (leč nikoli vymoženy) exekučně, jen potvrzuje dlužníkovu neschopnost vypořádat se s osvědčenými (doloženými) pohledávkami svých věřitelů, které jsou (podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovoláním nemohou být zpochybněna) po lhůtě splatnosti po delší dobu .
Důvod připustit dovolání pro účely odpovědi na otázku formulovanou dovolatelem pak Nejvyšší soud nemá již proto, že odpověď na ni je triviální. Skutečnost, že dlužník nuceně (v exekuci) postupně splácí vykonatelné pohledávky jednoho ze svých věřitelů, jeho platební neschopnost (ve spojení s další vykonatelnou pohledávkou jiného věřitele) potvrzuje a nikoli vyvrací.
Z napadeného rozhodnutí ani z té části odvolacího řízení, jež následovala po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem, se pak zjevně nepodává, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor obsažený ve zrušujícím usnesení dovolacího soudu.
Zbývá dodat, že v situaci, kdy napadené usnesení spočívá na závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jsou právně bezvýznamné námitky, z nichž dlužník usuzuje, že není předlužen.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. srpna 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu