29 Cdo 3237/2014
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 14 odst. 1 písm. a) ZKV ve znění do 31.12.2007, § 27 odst. 6 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 420 odst. 1 obč. zák.




29 Cdo 3237/2014 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovanému JUDr. R. K. , zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, o zaplacení částky 1 milión Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 163/2008, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-511, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-510, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-511, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-510, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou (u Krajského soudu v Hradci Králové) 9. února 2007 se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. R. K.) toho, aby mu zaplatil částku 1.030.000 Kč, coby náhrady škody, kterou mu žalovaný (tehdejší správce jeho konkursní podstaty) způsobil tím, že nevymáhal pohledávku žalobce (z titulu náhrady škody) vůči Ing. M. H. (dále jen M. H.), vzešlou z činnosti M. H. coby správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. S. (dále jen V. S. ), čímž se pohledávka promlčela.
Pohledávka žalobce vůči M. H. měla vzniknout tak, že M. H. neoprávněně sepsala (a 29. srpna 2001 v provozuschopném stavu převzala) do konkursní podstaty úpadkyně V. S. věci ve vlastnictví žalobce (s nimiž žalobce podnikal), konkrétně hydraulický lis Mayer, koupený 22. září 2004 za 160.000 Kč (dále jen lis ), a pec Bukoterm BK-750-2 (dále jen pec ), koupenou 13. května 1994 za 226.959,60 Kč.
M. H. lis neoprávněně (přes podanou vylučovací žalobu) prodala 28. ledna 2004 za 73.200 Kč; podle žalobce však cena lisu v době prodeje činila nejméně 1.073.000 Kč. M. H. tak svým jednáním způsobila žalobci škodu rovnající se rozdílu mezi skutečnou cenou lisu (1.073.000 Kč) a dosaženou cenou prodeje (73.200 Kč).
Pec se podle dopisu M. H. ze 14. ledna 2004 v konkursní podstatě úpadkyně V. S. již nenachází; přitom nebyla zpeněžena ani vyloučena nebo vyškrtnuta z konkursní podstaty. V době, kdy M. H. pec převzala, činila její hodnota 30.000 Kč, což je i výše škody, kterou M. H. žalobci u této věci způsobila.
Výše škody, kterou žalobci způsobila M. H., je pak (podle žalobce) identická s výší škody, kterou žalobci způsobil žalovaný tím, že náhradu škody po M. H. nevymáhal (čímž došlo k promlčení pohledávky).
Usnesením ze dne 14. dubna 2008, č. j. Ncp 598/2008-107, určil Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (bod I. výroku), s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích (dále jen okresní soud ).
Usnesením ze dne 16. září 2008, č. j. 23 C 163/2008-159, okresní soud zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení co do částky 30.000 Kč (týkající se pece).
Rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 C 163/2008-193, okresní soud žalobu zamítl a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (k odvolání žalobce) potvrdil tento rozsudek rozsudkem ze dne 12. října 2009, č. j. 18 Co 305/2009-219. K dovolání žalobce však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 29 Cdo 757/2010-246, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 3. října 2011, č. j. 18 Co 305/2009-262, zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 30. dubna 2009 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 23 C 163/2008-466, okresní soud:
[1] Zamítl (znovu) žalobu o zaplacení částky 1 milión Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 205.950 Kč (bod II. výroku).
[3] Nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení za státem zálohované znalečné a svědečné (bod II. výroku).
Okresní soud - vycházeje z ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), a z ustanovení § 8 odst. 2, § 12 a § 27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[1] Žalovaný jako správce konkursní podstaty žalobce neporušil povinnost jednat s odbornou péčí, když předmětný lis řádně sepsal do konkursní podstaty žalobce a po zjištění, že lis byl (předtím) sepsán do konkursní podstaty V. S. vedl úspěšně spor o jeho vyloučení z konkursní podstaty V. S. Jelikož M. H. lis v mezidobí zpeněžila, vyústil spor ve vydání výtěžku zpeněžení (částky 73.200 Kč) do konkursní podstaty žalobce.
[2] Žalovaný postupoval při výkonu funkce správce konkursní podstaty (žalobce) standardním a transparentním způsobem. Žalobce pak neposkytoval žalovanému v průběhu konkursního řízení dostatek relevantních informací, ze kterých by bylo možno dovodit důvodnost nároku žalobce na náhradu škody a zejména pak výši škody (cca 1 milión Kč).
[3] Žalovaný měl informaci o tom, že žalobce koupil lis v roce 1994 za 160.000 Kč a následně informaci o prodejní ceně lisu v roce 2004 (73.200 Kč), která i podle znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty strojní, ze dne 27. září 2012 (dále jen znalecký posudek ČVUT ) byla adekvátní ceně lisu v době prodeje.
[4] Spor žalovaného s M. H. o vlastnictví lisu byl pravomocně skončen až v roce 2008 a v roce 2004 (po prodeji) již s lisem disponoval jiný subjekt (ACER spol. s r.o. a následně HAKEL spol. s r.o.). Žalovaný tak objektivně neměl přístup k lisu (a měl tak ztíženo případné znalecké zkoumání).
[5] Okresní soud se nemohl ztotožnit s extenzivně pojatým výkladem odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu, jak jej podal žalobce.
[6] Na základě zjištěných skutečností a provedených důkazů mohl být žalobce teoreticky úspěšný s nárokem na náhradu škody proti M. H., nikoli proti žalovanému. Jiný výklad (dovozující byť nedbalostní zavinění žalovaného) se v daném případě jeví okresnímu soudu naprosto neadekvátním, neodpovídajícím okolnostem případu a nepřiměřeně tvrdým. Podstatné je, že nebyly prokázány všechny předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 420 obč. zák. (v návaznosti na ustanovení § 8 a § 27 odst. 4 ZKV). Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil okresní soud procesním úspěchem žalovaného ve sporu [§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. )].
Výrok o nákladech státu odůvodnil okresní soud tím, že procesně neúspěšný žalobce byl v řízení osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, takže povinnost dle § 148 odst. 1 o. s. ř. nebylo možné uložit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-511 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2013, č. j. 18 Co 384/2013-510):
[1] Změnil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 414.497 Kč (první výrok, odst. 1).
[2] Potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 585.503 Kč (druhý výrok).
[3] Změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení tak, že:
1/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (první výrok, odst. 2).
2/ Uložil žalovanému zaplatit České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů státu do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 23.565,21 Kč (první výrok, odst. 3).
[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[5] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 16.580 Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného okresním soudem (který zčásti rekapituloval) a po doplnění (zopakování) dokazování některými listinami dospěl po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům (vycházejícím rovněž z ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení § 8 odst. 2, § 12 a § 27 odst. 4 ZKV):
[1] Žalobce v řízení prokázal (k části uplatněného nároku) předpoklady občanskoprávní odpovědnosti žalovaného za škodu.
[2] Porušení právní povinnosti žalovaným tkví v tom, že jako správce konkursní podstaty (žalobce) nepostupoval s odbornou péčí, jak mu ukládá ustanovení § 8 odst. 2 ZKV.
[3] Soudní praxe dovodila, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 88/2003 ), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[4] Žalovaný byl ustaven do funkce správce konkursní podstaty žalobce usnesením (konkursního) soudu ze 7. listopadu 2002 a tuto funkci vykonával do 20. února 2007 [kdy jej nahradil JUDr. L. M. (dále jen L. M. )]. Na žalovaného tak (ustavením do funkce správce konkursní podstaty žalobce) přešla aktivní legitimace v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 1/2002 (zahájeném 3. ledna 2002), v němž se žalobce domáhal vyloučení lisu z konkursní podstaty úpadkyně V. S. (s nezměněným tvrzením, že je vlastníkem lisu).
[5] M. H. žalovaného informovala, že hodlá lis prodat a v průběhu excindačního řízení jej i prodala (28. ledna 2004 za kupní cenu 73.200 Kč). Žalobce žalovaného informoval, že lis může mít hodnotu 3-4 milióny Kč. Přesto žalovaný v době výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce neprověřil (ani okrajově) [alespoň orientačním odborným vyjádřením], tvrzení žalobce, že po převzetí lisu M. H. (29. srpna 2001) na něm vznikla škoda v řádech miliónů.
[6] Ponechává se stranou , proč žalovaný neučinil kroky k tomu, aby zabránil prodeji stroje, o kterém byl M. H. informován, když stanovená kupní cena 73.200 Kč se musela jevit i v laickém porovnání se žalobcem uváděnou cenou nepřiměřenou nebo proč se nedomáhal vydání stroje po tom, kdo jej koupí nabyl.
[7] Ustanovení § 27 odst. 4 ZKV ukládá správci konkursní podstaty, aby peněžité pohledávky úpadce uplatnil a vymáhal. Považuje-li je za nedobytné (má-li k tomu ovšem příslušné podklady), může je po schválení soudem vyloučit z konkursní podstaty postupem dle § 27 odst. 6 ZKV (pro úplnost se uvádí, že L. M. takto postupoval ohledně pohledávky na náhradu škody uplatněné úpadcem u Okresního soudu v Trutnově). Jen takový postup by bylo lze označit za souladný s řádným a odborným výkonem funkce správce konkursní podstaty. V tom, že se tak nestalo, lze dle odvolacího soudu spatřovat porušení právní povinnosti (zakotvené ve výše uvedených ustanoveních zákona o konkursu a vyrovnání) žalovaným.
[8] Ve smyslu závěru zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 29. června 2011 se žalobce mohl stát aktivně legitimovaným okamžikem, kdy na něho přešlo oprávnění s pohledávkou nakládat [ ( ) nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce. Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty dlužníkem tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). Posledně uvedený závěr se prosadí i v případě dlužníkem tvrzené pohledávky na náhradu škody způsobené správcem konkursní podstaty při výkonu funkce ( )]. Podle (tohoto) závazného závěru dovolacího soudu mohlo dojít k přechodu aktivní věcné legitimace na žalobce v okamžiku vyloučení pohledávky z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), což v daném případě nenastalo. Platí tedy druhý případ, tedy okamžik, kdy správce konkursní podstaty dá najevo (ač je mu existence pohledávky známa), že ji do podstaty nesepíše. Z provedených důkazů lze uzavřít, že žalovaný pohledávku na náhradu škody vůči M. H. podmiňoval výsledkem řízení o vylučovací žalobě a doložením znaleckého posudku od žalobce o ceně lisu.
[9] Jestliže řízení o vylučovací žalobě skončilo až v roce 2008 a žalobce (odhlédnuto od toho, zda k tomu byl povinen) mohl znalecký posudek stěží zajistit (k prodanému lisu neměl přístup), pak na žalobce (ve smyslu postoje, který dal správce konkursní podstaty žalobce najevo v korespondenci) přešla aktivní legitimace k podání žaloby nejdříve v roce 2008, kdy skončilo řízení o vylučovací žalobě.
[10] S výše řečeným souvisí i otázka, kdy se promlčela pohledávka na náhradu škody vůči M. H. Odvolací soud uzavírá, že se tak stalo po uplynutí subjektivní promlčecí doby, která začala běžet dnem prodeje lisu z konkursní podstaty V. S. (28. ledna 2004) [o prodeji byl žalovaný informován] a skončila 28. ledna 2006. Objektivní promlčecí doba by skončila nejpozději 28. ledna 2007, avšak tento závěr se neuplatní s ohledem na uplynutí subjektivní promlčecí doby, která je (dle § 106 odst. 1 obč. zák.) dvouletá.
[11] Právo na náhradu škody vůči M. H. se (tedy) promlčelo v době, kdy funkci správce konkursní podstaty žalobce vykonával žalovaný. Žalobce tak v době, kdy na něj přešla aktivní legitimace k vedení sporu již nemohl tuto pohledávku úspěšně uplatnit (pro její promlčení). I tento závěr souvisí s porušením právní povinnosti žalovaného jako správce konkursní podstaty, který tak odpovídá žalobci za škodu, která mu vznikla a k jejíž náhradě nelze zavázat později ustaveného správce, který by s náhradou škody (rozuměj s uplatněním pohledávky vůči M. H.) zjevně neuspěl.
[12] Lze dodat, že i v době od ustavení do funkce do prodeje lisu měl žalovaný dostatek času zjistit výši škody a sám pohledávku vymáhat [případně se mohl vykázat soudním rozhodnutím o vyloučení věci (později pohledávky) z konkursní podstaty a umožnit tak žalobci, aby žalobu na náhradu škody uplatnil před promlčením nároku].
[13] Zejména znaleckým posudkem ČVUT prokázal žalobce i vznik škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích. Tato újma spočívá v rozdílu mezi obvyklou cenou, za jakou by bylo lze prodat lis v době, kdy jej M. H. prodala (28. ledna 2004), ve stavu, v jakém se nacházel v okamžiku jeho převzetí (29. srpna 2001) [částka 487.697 Kč] a peněžitým pněním, jež se dostalo do konkursní podstaty prostřednictvím vylučovací žaloby (částka 73.200 Kč), tedy v částce 414.497 Kč.
[14] Žalobce prokázal i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovaným. Zavinění žalovaného ve formě nevědomé nedbalosti zákon presumuje (§ 420 odst. 3 obč. zák.) a žalovaný neprokázal, že škodu nezavinil.
[15] Tvrzení žalovaného, že do konce řízení o vylučovací žalobě nevěděl najisto, kdo je vlastníkem lisu a zda je na místě něco vymáhat na náhradě škody, má odvolací soud za nedostatečné pro vyvinění žalovaného. Vylučovací žaloba nestaví běh promlčecí doby nároku na náhradu škody a nemohla být překážkou uplatnění pohledávky. Případná je poznámka, že žalobce po prohlášení konkursu (na majetek žalobce) na místě žalobce pohledávku (správně vylučovací nárok) dále uplatňoval a převzal tvrzení žalovaného, že je vlastníkem lisu. Podmiňoval-li žalovaný podání žaloby o náhradu škody doložením znaleckého posudku žalobcem, šlo o povinnost, kterou žalobci žádný předpis neukládá. Obecné prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.) dostál žalobce nepochybně již tím, že žalovaného opakovaně upozorňoval na vznik škody, žádal po něm, aby konal, a nabízel součinnost.
[16] Lze poukázat i na ustanovení § 27 odst. 4 věty druhé ZKV, v němž správce konkursní podstaty nemá povinnost vymáhat pohledávky úpadce, jen pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávky nelze krýt z podstaty a konkursní věřitelé neposkytli na krytí zálohu. K tomu žalovaný neuvedl ničeho a žádný z provedených důkazů v tomto směru nevypovídá v jeho prospěch. Považoval-li žalovaný pohledávku za nedobytnou, mohl a měl postupovat v souladu s ustanovením § 27 odst. 6 ZKV.
[17] Vzhledem k výsledkům řízení, které se co do výše škody opíralo o znalecký posudek, odvolací soud uzavírá, že oba účastníci měli v řízení přibližně stejný částečný úspěch a proto jim nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
[18] Náklady státu hradí oba účastníci rovným dílem (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), žalobci však tuto povinnost nelze uložit, neboť byl osvobozen od soudních poplatků. Výrok o soudním poplatku je odůvodněn přenosem poplatkové povinnosti na žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalobce, tak žalovaný.
I/ Dovolání žalobce.
Žalobce dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé (druhý výrok) a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky (první výrok, odst. 2, třetí výrok).
Žalobce vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Konkrétně se Nejvyšší soud má vyslovit k předpokladům, za jejichž splnění lze poskytnout plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. v případě, kdy žalobci byl přiznán nárok na náhradu škody pouze zčásti a kdy určení výše plnění záviselo na znaleckém posudku .
Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu vytýká žalobce nesprávnost závěru, že podle výsledku řízení, které se co do výše škody opíralo o znalecký posudek, měli oba účastníci v řízení přibližně stejný částečný úspěch, pročež jim soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce poukazuje na cenová rozpětí, s nimiž znalec pracoval ve znaleckém posudku ČVUT pro určení ceny lisu a na to, že znalec určil (obvyklou) cenu lisu k 28. 1. 2004 částkou 487.697 Kč při rychlém prodeji a částkou 609.621 Kč při prodeji, který by trval delší dobu. K tomu dodává, že odvolací soud na základě úvahy, kterou nezahrnul do napadeného rozhodnutí, vyšel z nižší částky [čímž určil výši škody (jak dále uvedeno) nesprávně], ač se nabízelo vyjít i z vyšších částek [nejen z částky 609.621 Kč, nýbrž i z částky 812.889 Kč nebo (až) z částky 900.000 Kč].
Ze znaleckého posudku ČVUT tak podle žalobce vyplývá, že částka, kterou uplatnil vůči žalovanému z titulu nároku na náhradu škody ve výši 1 miliónu Kč, nebyla zjevně nepřiměřená. Z napadeného rozhodnutí pak rovněž plyne, že žalobce mohl stěží zajistit posudek sám. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže na věc aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ač měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
K tomu žalobce dále poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, uveřejněný pod číslem 180/209 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (který je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).
Žalobce dále žádá Nejvyšší soud, aby v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. zohlednil (dále uvedené) vady řízení, jež vedly (podle něj) k nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu.
Odvolací soud vyšel z částky 487.697 Kč (uvedené na str. 33 znaleckého posudku ČVUT), od níž odečetl částku 73.200 Kč získanou prodejem lisu. Napadené rozhodnutí (však) neobsahuje žádnou úvahu o tom, proč odvolací soud vyšel z částky 487.697 Kč (ač znalecký posudek ČVUT nabízel i jiné částky). Volba této částky je chybná a vedla k nesprávnosti druhého výroku rozsudku odvolacího soudu. K tomu žalobce dále argumentuje rozborem obsahu znaleckého posudku ČVUT (včetně koeficientů prodejnosti) a uzavírá, že podle str. 40 znaleckého posudku ČVUT by se v roce 2012 (8 let po prodeji) cena lisu stále pohybovala mezi 450.000 Kč až 900.000 Kč. Nebyl-li odvolacímu soudu jasný obsah znaleckého posudku ČVUT, měl znalce vyslechnout (v souladu s § 127 o. s. ř.). Kdyby tak učinil, nemohl by vzít za základ výpočtu přiznaného nároku částku 487.697 Kč.
Odvolací soud (tedy) neprovedl řádně důkazy, nesprávně je hodnotil a učinil chybná skutková zjištění v rozporu s § 132 a § 153 o. s. ř. (ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d/ a e/ o. s. ř.) Nesprávně tak postupoval v řízení, což mělo za následek chybu dovoláním napadených výroků. Kdyby (totiž) odvolací soud vyšel (správně) z ceny lisu ve výši 812.889 Kč, musel by žalobu zamítnout pouze co do částky 260.311 Kč, což má své dopady i pro rozhodování o nákladech řízení (i kdyby neměl být aplikován § 142 odst. 3 o. s. ř.).
Na otázku rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dopadají (podle žalobce) závěry, jež k přípustnosti dovolání formuloval Ústavní soud (II. ÚS 915/09, III. ÚS 3199/12) [těmito odkazy je zjevně míněno usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. II. ÚS 915/09, uveřejněné pod číslem 11/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, uveřejněný pod číslem 191/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu].
Nedostatek zdůvodnění, proč odvolací soud zvolil částku 487.697 Kč (z více možností ocenění lisu), působí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a s tím spojenou protiústavnost (I. ÚS 316/13 bod 11/, II. ÚS 1842/12) [první odkaz je neidentifikovatelný, ve druhém případě jde o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, uveřejněný pod číslem 154/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Z I. ÚS 113/02 (zjevně míněn nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 213) vyplývá, že za vadu řízení se považuje i chybné skutkové zjištění (uzavírá žalobce).
II/ Dovolání žalovaného.
Žalovaný dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé (první výrok, odst. 1), dovolávaje se (co do přípustnosti dovolání) ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v napadené části a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že rozhodnutí okresního soudu se potvrzuje v celém rozsahu.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z předpokladu, že žalovaný [jako správce konkursní podstaty žalobce (úpadce)] sepsal do konkursní podstaty pohledávku, o které mu úpadce tvrdil, že existuje, a že tedy správce konkursní podstaty musí pohledávku vyloučit (proto, aby dispozice s ní přešla opět na úpadce). Pro takový závěr však ve spise chybí zjištění a podklady . Nesprávně posoudil odvolací soud i otázku, zda pohledávka byla součástí konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty o pohledávce pouze hovořil se zástupcem věřitelů a jeho výzva vůči úpadci, že pohledávkou se hodlá zabývat, až bude řádně doložena, neznamená, že pohledávku zahrnul do konkursní podstaty (žádný výslovný ani konkludentní úkon nebyl potud odvolacím soudem zjištěn ani konstatován ).
Nesepsal-li správce konkursní podstaty pohledávku do soupisu konkursní podstaty, nemohlo být odňato dispoziční oprávnění k pohledávce úpadci a (v důsledku toho) ke vzniku odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou promlčením pohledávky.
Navíc žalovaný zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o promlčení. Žalovaný je (totiž) přesvědčen o tom, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody vůči M. H. začala běžet až okamžikem pravomocného ukončení řízení o vyloučení lisu z konkursní podstaty úpadkyně V. S. (což otevírá i otázku pasivní legitimace žalovaného ve sporu, neboť v době, kdy uplynula promlčení doba, byl již ustaven správcem konkursní podstaty žalobce L. M.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností obou dovolání.
I. K přípustnosti dovolání žalobce.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze s účinností od 1. ledna 2013 dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. lednem 2013 na základě tehdejšího znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je pak ustálena v závěru, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V daném případě založil odvolací soud své rozhodnutí v otázce výše škody na skutkovém zjištění, že podle znaleckého posudku ČVUT činila obvyklá cena lisu bez poškození od doby jeho převzetí (2001) do doby jeho prodeje (2004) částku 487.687 Kč (str. 11 odst. 2 napadeného rozhodnutí). Důvod připustit dovolání tedy Nejvyšší soud nemá, neboť dovolání žalobce je v dotčeném rozsahu (nepřípustnou) polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu a nikoli kritikou správnosti právního posouzení věci v otázce určení výše škody. Řečené platí tím více, že žalobce nepřípadně uplatňuje argumentaci (k tvrzené nesprávnosti určení výše škody) prostřednictvím poukazu na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení však vymezuje možnost dovolacího soudu zabývat se z úřední povinnosti některými (tam označenými) vadami řízení, jen je-li dovolání přípustné ; pro účely posouzení vlastní přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je (tedy) obsah tohoto ustanovení bezcenný (tento závěr podporuje i žalobcem označený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02).
Z toho, že odvolací soud učinil z příslušného (provedeného) důkazu zjištění, s nímž účastník řízení (zde žalobce) nesouhlasí, rovněž neplyne, že by nešlo o důkaz řádně provedený (jak se tvrdí v dovolání).
Odkazuje-li žalobce co do rozsahu přezkumu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 915/09 a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3199/12, jde o odkazy nepřípadné (k založení přípustnosti dovolání v dotčeném směru nezpůsobilé) již proto, že v obou případech se rozhodnutí Ústavního soudu netýkají relevantní (pro tuto věc rozhodné) úpravy přípustnosti dovolání (účinné od 1. ledna 2013).
V posouzení otázky (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí (dovolatelem v dotčených souvislostech otevírané) sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů prostřednictvím závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 100/2013 ).
V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [ které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná; srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v dotčené části vyhovuje (neprotiví se ani žalobcem zmíněnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12), když jeho závěr o výši přiznané škody vyplývá argumentačně z toho, jak předtím zjistil výši škody ze znaleckého posudku ČVUT.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení mezi účastníky je přípustné dle § 237 o. s. ř., když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu na téma aplikace § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř.
II. K přípustnosti dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu, především však se závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, na nakládání s pohledávkou úpadce vůči jeho dlužníku za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce.
K důvodnosti dovolání.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláními - zabýval nejprve tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
I. K dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení mezi účastníky.
Podle ustanovení § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015), že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, podle níž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití uvedené výjimky připadá v úvahu, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř.
V dané věci odvolací soud uzavřel, že řízení se co do výše škody opíralo o znalecký posudek. Tento jeho závěr (jenž odpovídá i tomu, jak odvolací soud odůvodnil výrokem o věci samé přiznanou částku) logicky vybízí k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí však přesto vyústilo (nesprávně) v aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. Srov. k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, uveřejněný pod číslem 36/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolání žalobce je tudíž v tomto rozsahu důvodné.
II. K dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Skutkový stav věci - jak byl zjištěn soudy nižších stupňů - nemohl být dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném) správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Dle ustanovení § 420 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném) každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
[1] Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. [R 88/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 96/2013 ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 22/2014 )].
[2] Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013, R 22/2014).
[3] Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).
[4] Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i R 22/2014).
[5] Povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).
[6] Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat (ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, § 16 odst. 1 ZKV, § 27 odst. 4 ZKV), povinnost vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a následného zpeněžení), povinnost postarat se o vhodné zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li obava, že by mohlo dojít k jejich odstranění, poškození nebo zničení (§ 18 odst. 8 ZKV), povinnost projednat vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV), jakož i povinnost vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV) [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012].
Z hlediska posuzování předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. je dále literatura i rozhodovací praxe soudů ustálena v těchto závěrech:
[1] K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil. Srov. v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1063, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 33/2008 ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Obecně vzato je škoda v právní teorii i soudní praxi chápána jako újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Přitom je škoda dále členěna na škodu skutečnou (spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a představující majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav) a na škodu spočívající v tom, co poškozenému ušlo (ušlý zisk); tedy v tom, že v důsledku škodní události se majetek poškozeného nerozmnožil, ačkoli se to vzhledem k pravidelnému běhu věcí dalo očekávat (R 33/2008).
[3] Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[4] Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (R 33/2008).
V poměrech dané věci se výše citované judikatorní závěry promítají následovně:
[1] Jde o porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce s odbornou péčí , jestliže správce konkursní podstaty úpadce pohledávku, kterou má úpadce vůči svému dlužníku, po prohlášení konkursu na majetek úpadce sice sepíše do konkursní podstaty, ale nevymáhá ji, čímž dojde k promlčení pohledávky. V takovém případě totiž správce konkursní podstaty byl za trvání účinků konkursu jedinou osobou oprávněnou s pohledávkou nakládat (a úpadce sám toto právo neměl). Tento závěr se i prostřednictvím tam zmíněných odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu podává již ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 29. června 2011. V posuzované věci však soudy nižších stupňů ve skutkové rovině nepřijaly žádný závěr o soupisu pohledávky žalobce (tehdejšího úpadce) z titulu náhrady škody za jeho dlužníkem (M. H.) do konkursní podstaty žalobce (soupis takové pohledávky nelze zaměňovat se soupisem lisu).
[2] Nebyla-li předmětná pohledávka vůbec sepsána do konkursní podstaty žalobce, pak samozřejmě bylo pojmově vyloučeno vylučovat ji z konkursní podstaty postupem podle § 27 odst. 6 ZKV (z konkursní podstaty nelze vyloučit něco, co v ní není sepsáno). Uvádí-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že podle závazného závěru dovolacího soudu mohlo dojít k přechodu aktivní věcné legitimace na žalobce v okamžiku vyloučení pohledávky z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), což v daném případě nenastalo, jde o nepochopení závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Poměřováno skutkovým stavem věci zjištěným soudy nižších stupňů totiž žalovaný neměl důvod (ani nemohl) postupovat podle § 27 odst. 6 ZKV ohledně pohledávky, kterou vůbec nesepsal.
[3] Podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 29. června 2011 (a tam zmíněné judikatury) se následně nabízí k řešení (pro účely posouzení, kdo je za trvání účinků konkursu legitimován k vymáhání pohledávky úpadce za jeho dlužníkem) situace, kdy správce konkursní podstaty (veden pochybnostmi o existenci pohledávky, o její dobytnosti nebo o její hodnotě) takovou (úpadcem tvrzenou) pohledávku do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa. Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že s přihlédnutím k účinkům prohlášení konkursu plynoucím z § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV se (při absenci soupisu pohledávky) vrací úpadci právo s takovou pohledávkou nakládat od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede.
[4] V předmětné věci odvolací soud uzavřel (srov. odstavce [8] a [9] reprodukce jeho rozhodnutí výše), že žalovaný pohledávku na náhradu škody vůči M. H. podmiňoval výsledkem řízení o vylučovací žalobě a doložením znaleckého posudku od žalobce o ceně lisu, načež uzavřel, že v důsledku tohoto postoje žalovaného přešla aktivní legitimace k podání žaloby (ohledně pohledávky) na žalobce nejdříve v roce 2008, kdy skončilo řízení o vylučovací žalobě.
[5] Jestliže ovšem žalovaný pohledávku nesepsal do konkursní podstaty a současně dal žalobci (v předstihu před uplynutím promlčecí doby) najevo, že pohledávku nebude uplatňovat před doložením výše tvrzené škody úpadcem a před pravomocným skončení řízení o vylučovací žalobě, pak měl úpadce (žalobce) právo s pohledávkou nakládat již od okamžiku, kdy mu žalovaný (coby správce jeho konkursní podstaty) dal takto najevo, že soupis neprovede. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimace k podání žaloby (ohledně pohledávky) přešla na žalobce nejdříve v roce 2008, kdy skončilo řízení o vylučovací žalobě, nemá logiku ani v rovině vlastní argumentace odvolacího soudu (není jasné, proč by měla aktivní legitimace k vymáhání pohledávky přejít na žalobce právě v době, kdy měl být žalovaný nejdříve ochoten ji vymáhat).
[6] Správce konkursní podstaty pak neodpovídá úpadci za škodu způsobenou tím, že se taková pohledávka promlčela v době, kdy ji úpadce mohl sám soudně vymáhat (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3609/2013).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani potud není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (s výjimkou druhého výroku, kde bylo dovolání odmítnuto) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím k důvodům pro zrušení napadeného rozhodnutí (jeho části) již Nejvyšší soud nepokládal za potřebné se dále zabývat námitkami žalovaného k promlčení pohledávky. Jen pro úplnost v této souvislosti poznamenává, že den prodeje lisu (od nějž odvolací soud odvozuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění pohledávky vůči M. H.) nemá sám o sobě žádnou vypovídací schopnost o tom, kdy se poškozený dozvěděl (ve vztahu k lisu) o protiprávním úkonu či o škodné události, a o tím způsobené škodě, jakož i o tom, že za tuto škodu odpovídá M. H.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2017 JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu