29 Cdo 3223/2010
Datum rozhodnutí: 11.04.2012
Dotčené předpisy: § 193 odst. 2 obch. zák.




29 Cdo 3223/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně AVIA, a. s. , se sídlem v Praze, Letňanech, Beranových 140, PSČ 199 03, identifikační číslo osoby 45273227, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 109/3, PSČ 118 00, proti žalované AUTOMOBILTECHNIK PRAHA s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Beranových 140, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26118394, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, PSČ 117 19, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 16/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 25 Co 373/2009-144, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 25 Co 373/2009-144 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. května 2009, č. j. 38 C 16/2009-50, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 38 C 16/2009-50, určil Obvodní soud pro Prahu 9, že vlastnicí ve výroku označených nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ) je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 13. června 2002 uzavřely žalobkyně (jako prodávající) a žalovaná (jako kupující) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí za kupní cenu ve výši 53,000.000,- Kč (dále jen kupní smlouva ). Vlastnické právo žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 17. června 2002.
2) Vlastní kapitál žalobkyně činil podle účetní závěrky za rok 2001 2,098.228,- Kč.
3) Akcie emitované žalobkyní byly registrované.
4) Dozorčí rada ani valná hromada žalobkyně nedaly souhlas k uzavření kupní smlouvy.
Na takto ustaveném základě odvolací soud dovozuje, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení v souladu s ustanovením § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož uzavření kupní smlouvy podléhalo souhlasu dozorčí rady a valné hromady žalobkyně v souladu s ustanovením § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a jejich absence má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení následujících otázek:
1) Zda je existence naléhavého právního zájmu prodávajícího na určení, že je vlastníkem převáděných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupní smlouvy podmíněna vrácením kupní ceny, popř. podáním žaloby o vyklizení nemovitostí oproti vrácení kupní ceny ze strany prodávajícího.
2) Zda nedostatek souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady akciové společnosti s uzavřením smlouvy podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. způsobuje neplatnost příslušné smlouvy.
3) Zda je soud povinen v případě, že rozhoduje o absolutní neplatnosti právního úkonu, provádět i jiné než účastníky řízení navržené důkazy.
4) Zda je soud povinen v případě, že rozhoduje o určení vlastnického práva k věci, i bez návrhu účastníků řízení zkoumat veškeré skutečnosti, které s otázkou vlastnického práva dotčené osoby souvisí.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
První otázka předkládaná dovolatelkou Nejvyššímu soudu k řešení napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že odvolací soud posoudil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení v souladu s ustálenou judikaturou a dovolání je v tomto směru pouhou polemikou se závěry učiněnými Nejvyšším soudem již v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněného pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na tam formulovaném závěru, podle něhož existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny, jenž se prosadí obdobně i v případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy, nevidí Nejvyšší soud důvodu ničeho měnit ani v projednávané věci.
Taktéž k posouzení třetí a čtvrté otázky nevidí Nejvyšší soud důvodu připouštět dovolání, neboť je zodpověděl již v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry napadené rozhodnutí respektuje.
V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování.
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu, aby provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. slova v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). To platí bez ohledu na to, zda má být touto novou skutečností okolnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků.
Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. To ostatně logicky vyplývá i z toho, že, nemohl-li by takový důkaz pro rozpor s principem neúplné apelace uplatnit účastník, tím méně může takový důkaz provést sám soud.
Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí shledává zásadně právně významným a potud má dovolání za přípustné v posouzení důsledků absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, s uzavřením smlouvy podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., neboť jde o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce (v naznačeném směru) zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy (tj. naposledy ve znění zákona č. 126/2002 Sb.), pro věc rozhodném, k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, se vyžaduje souhlas dozorčí rady. Vydala-li společnost registrované účastnické cenné papíry, vyžaduje se i souhlas valné hromady. Ustanovení § 196a odst. 4 platí obdobně.
Citované ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. ledna 2001 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Jelikož v původním vládním návrhu uvedeného zákona nebylo obsaženo (a jeho součástí se stalo v důsledku poslaneckého pozměňovacího návrhu srov. sněmovní tisky č. 460/0 a 460/3 /bod 84/, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), nelze při jeho výkladu vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona posléze schváleného a uveřejněného pod č. 370/2000 Sb.
Rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek akciová společnost nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží představenstvu (§ 192 odst. 1 obch. zák.) a ohledně něhož není nikdo, tj. ani dozorčí rada či valná hromada společnosti, oprávněn udělovat představenstvu pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§ 194 odst. 4 věta druhá obch. zák.).
Ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. představuje právě takovou zákonnou výjimku, jež umožňuje dozorčí radě (popř. i valné hromadě) ovlivnit, zda bude uzavřena smlouva o převodu či nabytí majetku, přesahuje-li jeho hodnota jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku).
Účelem této úpravy je podřídit významné majetkové dispozice, na něž se nevztahuje výjimka formulovaná v ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., jež by mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady), popř. i ze strany akcionářů (jsou-li účastnické cenné papíry registrovány). V případech vymezených v citovaném ustanovení jsou tak dozorčí rada a popř. i valná hromada oprávněny udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu.
Je však třeba posoudit, jaký důsledek bude mít absence souhlasu dozorčí rady, popř. i valné hromady, s uzavřením smlouvy podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., na platnost, resp. účinnost této smlouvy.
V obdobných případech, kdy zákon vyžaduje k určitému právnímu úkonu akciové společnosti souhlas dalšího orgánu této společnosti (valné hromady), Nejvyšší soud doposud dovozoval, že bez potřebného souhlasu je takový právní úkon neplatný, je-li vyžadován souhlas předchozí (srov. ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2003, pod číslem 103, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2009, pod číslem 118), popř. neúčinný, postačí-li i souhlas následný (srov. ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. červnu 2000 dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, nebo ustanovení § 66 odst. 2 a § 187 odst. 1 písm. g/ obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 120, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009, pod číslem 169).
Od uvedených případů se ovšem ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. odlišuje ve třech směrech. Za prvé nejde o právní úpravu tzv. konfliktu zájmů, tj. situací, kdy se zájem člena statutárního orgánu v důsledku rozličných okolností dostává (může dostat) do rozporu se zájmy společnosti, což může vést k uzavření smlouvy pro společnost (a potažmo její akcionáře a věřitele) nevýhodné. Za druhé ve výše uvedených případech je smluvním partnerem společnosti osoba s touto společností víceméně určitým způsobem spjatá (kdežto ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. žádný zvláštní vztah mezi společností a jejím smluvním partnerem nepředpokládá). A konečně zatřetí ve výše popsaných případech má smluvní partner společnosti možnost rozpoznat, že jde o smlouvu podléhající ustanovením § 196a obch. zák., resp. § 66 odst. 2 obch. zák., k jejímuž uzavření je nezbytný souhlas valné hromady společnosti.
V případě ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. však smluvní partner společnosti často nemá objektivně možnost zjistit, že smlouva podléhá označenému ustanovení a že k jejímu uzavření se vyžaduje souhlas dozorčí rady, popř. i valné hromady společnosti.
I když totiž akciová společnosti zveřejňuje řádnou účetní závěrku jejím uložením do sbírky listin obchodního rejstříku, je povinna tak učinit až po jejím ověření auditorem a po schválení valnou hromadou, a to ve lhůtě do 30 dnů od splnění obou uvedených podmínek, pokud zvláštní právní předpisy nestanoví lhůtu jinou, nejpozději však do konce bezprostředně následujícího účetního období bez ohledu na to, zda byla uvedeným způsobem schválena (srov. ustanovení § 21a odst. 2 a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Bude-li smlouva uzavírána před jejím zveřejněním (uložením do sbírky listin obchodního rejstříku), nemá smluvní partner společnosti objektivně možnost ověřit, zda hodnota převáděného majetku nepřesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku) a tudíž zda smlouva podléhá souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) akciové společnosti. Dovozovat za těchto okolností, že uzavřená smlouva nevyvolává (pro absenci zákonem vyžadovaného souhlasu) žádné právní účinky, by bylo v rozporu s principem právní jistoty a odporovalo by rozumnému uspořádání vztahů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. nezakládá takové omezení oprávnění představenstva jednat jménem akciové společnosti, v jehož důsledku by smlouva uzavřená bez souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) nebyla účinná a nevázala společnost. Absence souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. tudíž neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku nezpůsobuje.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2012


JUDr. Petr Šuk
předseda senátu