29 Cdo 3223/2009
Datum rozhodnutí: 19.05.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 3223/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MARKET TRADING CORPORATION s. r. o. , se sídlem ve Slezské Ostravě, Aloisina 703/3, PSČ 710 00, identifikační číslo 25 83 77 45, zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 35, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ Mgr. L. R. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. v likvidaci , identifikační číslo 41 03 42 61, zastoupenému Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, PSČ 702 00 a 2/ J & T BANKA, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 297/14, PSČ 186 00, identifikační číslo 47 11 53 78, o určení práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 89/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2009, č. j. 9 Cmo 7/2009-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9. října 2008, č. j. 32 Cm 89/2007-63, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že pohledávky blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen sporné pohledávky ) náleží úpadkyni.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
V rovině právních argumentů je totiž judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Nejen v rozsudku uveřejněném pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který odkázal odvolací soud), ale i v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2007, pod číslem 160, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 867/2006, či v usnesení ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Odo 922/2006), podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je vlastníkem konkrétní věci.
Je tomu tak obecně proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k takové věci.
Tento závěr se obdobně prosadí i v případě, kdy má být určeno, že úpadce je vlastníkem (věřitelem) pohledávek.
Namítá-li v projednávané věci dovolatelka, že předchůdkyně prvního žalovaného (neplatně) zpeněžila sporné pohledávky, aniž by je řádně pojala do soupisu majetku konkursní podstaty, může především navrhnout konkursnímu soudu, aby při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; dále jen ZKV ) uložil prvnímu žalovanému zapsat do soupisu majetku sporné pohledávky. Dále může požádat věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu sporných pohledávek vyjádřil (§ 12 a § 18 ZKV), a - v situaci, kdy by jejím návrhům konkursní soud, popř. první žalovaný v rozporu se zákonem nevyhověli - má k dispozici i žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout ani možnosti, které konkursnímu věřiteli poskytuje ustanovení § 29 odst. 2 a 3 ZKV.
Kromě uvedeného nelze přehlédnout, že případné určení vlastnictví úpadkyně ke sporným pohledávkám nemá (samo o sobě) účinky soupisu podstaty ve smyslu § 18 ZKV.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou pak bez právního významu námitky, týkající se okolností, za nichž byly sporné pohledávky zpeněženy. Je tomu tak proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, podle kterých žalobkyně není ve věci aktivně legitimována a na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a nikoli na posouzení otázky zpeněžení sporných pohledávek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2010

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu