29 Cdo 322/2008
Datum rozhodnutí: 24.06.2008
Dotčené předpisy: § 116 předpisu č. 513/1991Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatelky E. H., , zastoupené JUDr. T.U., advokátem, , za účasti obchodní společnosti M. spol. s r. o., , zastoupené JUDr. Z. K., CSc., advokátem, , o zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. C 879, o dovolání obchodní společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 7 Cmo 55/2007 402; ve znění opravného usnesení ze dne 9. října 2007, č. j. 7 Cmo 55/2007 409, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006, č. j. F 15620/99, F 51156/2000 C 879 346, kterým tento soud rozhodl o výmazu zapsané výše vkladů společníků obchodní společnosti M. spol. s r.o. (dále též společnost ) Ing. P. M. a Ing. V. J., o zápisu nové výše vkladů (30.000,- Kč) a výše obchodních podílů (30%) těchto společníků, o zápisu navrhovatelky jako společnice společnosti s vkladem 40.000,- Kč a s obchodním podílem 40% (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Ve věci jde již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud nejprve usnesením ze dne 27. června 2000, č.j. 7 Cmo 448/99 157, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 1999, č.j. F 15620/99 Rg. C 879 144 (kterým byl návrh navrhovatelky, aby byla do obchodního rejstříku zapsána jako společník společnosti, zamítnut) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž vyslovil právní názor, že obchodní podíl po zemřelém společníkovi J. H. přešel na navrhovatelku jako dědičku a nemohl být tudíž převeden na zbývající dva společníky společnosti. Když poté tehdejší Krajský obchodní soud v Praze, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, usnesením ze dne 11. července 2000, č.j. F 15620/99 F 51156/2000 Rg. C 879 162 návrhu navrhovatelky vyhověl, odvolací soud jeho rozhodnutí usnesením ze dne 6. června 2001, č.j. 7 Cmo 739/2000 200, potvrdil. Toto, v pořadí již druhé usnesení odvolacího soudu, však bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, č.j. 29 Odo 793/2001 240 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž odvolací soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2006, č.j. F 15620/99, F 51156/2000 C 879 346 opětovně návrhu na zápis navrhovatelky jako společnice společnosti do obchodního rejstříku vyhověl a odvolací soud jeho rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil.

Odvolací soud vzal za prokázané, že navrhovatelka se dopisem ze dne 24. dubna 1997, odeslaným dne 25. dubna 1997 Ing. P. M.s tím, že se na něj obrací jako na ředitele a společníka společnosti (tedy nejen jako na společníka, ale i jako na orgán společnosti ), přihlásila jako dědička zemřelého společníka J. H. o podíl tedy o účast ve společnosti a že dopis byl prostřednictvím Ing. P. M., který byl a je jednatelem společnosti, společnosti doručen a byl založen do jejího archivu.

Odvolací soud posuzuje věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2005 v souladu s čl. V, části páté, zák. č. 216/2005 Sb. a podle obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni úmrtí společníka J. H., tj. ke dni 13. ledna 1997 vyložil, že předmětem dědění není vypořádací podíl, ale obchodní podíl zůstavitele ve společnosti. Právo na vypořádací podíl vzniká dědici zůstavitele až následně, pokud na něj obchodní podíl nepřejde proto, že přechod obchodního podílu na dědice společenská smlouva nepřipouští, nebo pokud se dědic v případě, že společenská smlouva v souladu s ustanovením § 116 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) přechod obchodního podílu na dědice umožňovala nejpozději do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví o účast ve společnosti nepřihlásí. Odvolací soud uvedl, že pro přihlášení se o účast ve společnosti nestanoví obchodní zákoník zvláštní formu. Dědic se o účast může přihlásit nejen písemně, ale i ústně, telefonicky či jiným prokazatelným způsobem.

Vycházeje z toho, že společnost se o vůli navrhovatelky převzít po skončení řízení o dědictví ve společnosti obchodní podíl po svém zemřelém manželovi dozvěděla, prostřednictvím svého jednatele Ing. P. M., ještě před pravomocným skončením dědického řízení (k němuž došlo až dne 5. května 1998) odvolací soud dovodil, že navrhovatelka se o účast ve společnosti přihlásila včas. Jelikož o tom, že společenská smlouva společnosti dědění obchodního podílu připouštěla (stejně jako o tom, že navrhovatelka se o účast ve společnosti přihlásila opakovaně faxovým podáním, datovaným 5. června 1998), nebylo v řízení sporu, obchodní podíl zemřelého společníka J. H.přešel ke dni jeho úmrtí na navrhovatelku, která se tak stala společnicí společnosti.

Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku společnosti, že by řízení ve věci bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Ačkoli přitakal názoru společnosti, že teprve po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo dědické řízení skončeno, je znám konkrétní dědic konkrétní majetkové hodnoty přináležející do dědictví, vycházel odvolací soud z toho, že okruh osob, které jako dědicové přicházejí v úvahu, je zpravidla znám již od počátku dědického řízení. Proto se ztotožnil se závěrem, že dědic se může o účast ve společnosti přihlásit ještě dříve, než je dědické řízení pravomocně skončeno, nejpozději však do jednoho měsíce od právní moci usnesení, kterým se dědické řízení končí. Nezdědí-li osoba, která se o účast ve společnosti přihlásila ještě před tím, než bylo dědické řízení pravomocně skončeno, obchodní podíl zůstavitele ve společnosti, nemá její přihláška žádné účinky. Naopak, stane-li se tato osoba dědicem obchodního podílu, je její přihláška, učiněná již v průběhu dědického řízení (před vydáním usnesení, kterým se řízení končí), platná a účinná.

Pro úplnost odvolací soud konstatoval, že pokud společnost, vycházející z nesprávného názoru, že navrhovatelka zdědila pouze vypořádací podíl, zaslala navrhovatelce určitou finanční částku jako vypořádací podíl, jde o plnění bez právního důvodu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), příp. písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacích důvodů na ustanovení § 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka obsáhle rekapitulujíc skutkový stav věci i dosavadní průběh řízení namítá, že navrhovatelka se o účast ve společnosti nepřihlásila včas tj. ve lhůtě stanovené ustanovením § 116 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000. Jelikož přihláška navrhovatelky byla společnosti doručena až po uplynutí této lhůty, právo navrhovatelky přihlásit se o účast ve společnosti zaniklo prekluzí. Dovolatelka je přesvědčena, že dopis navrhovatelky ze dne 24. dubna 1997, ve kterém se ještě před ukončením řízení o dědictví hlásila o podíl ve společnosti, není kvalifikovaným přihlášením se o účast ve společnosti. Poukazuje rovněž na to, že navrhovatelka se hlásí o účast ve společnosti, přestože převzala vypořádací podíl.

V projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem podaným u soudu prvního stupně dne 5. března 1999. Odvolací soud měl proto, v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 15., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, nikoli podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2005, jak učinil. Toto pochybení odvolacího soudu má ovšem za následek, že ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se v projednávané věci nemůže uplatnit. Dovolací soud za této situace dovolání proti usnesení odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 9, ročník 2003 pod číslem 156).

Ačkoli dovolatelka jako důvod dovolání obecně označuje veškeré v úvahu přicházející dovolací důvody, námitky, o které svou argumentaci v dovolání opírá, zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, čemuž odpovídá dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným usnesením bylo (opakovaně) potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolání však není důvodné.

S přihlédnutím k datu úmrtí společníka J. H. (13. ledna 1997) je pro další závěry Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. června 1997, tj. naposledy ve znění zákona č. 77/1997 Sb.

Podle ustanovení § 116 obch. zák., v rozhodném znění, smrtí společníka přechází obchodní podíl na dědice, pokud to společenská smlouva připouští a dědic se o účast ve společnosti přihlásí do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví. Přihlášením nabývá dědic obchodní podíl ke dni smrti zůstavitele. Ustanovení § 156 odst. 10 se použije přiměřeně (odstavec 2). Nepřechází-li obchodní podíl na dědice nebo právního nástupce, použije se obdobně ustanovení § 113 odst. 5 a 6 (odstavec 3).

Obchodní zákoník až do 31. prosince 2000 nepřipouštěl dědění obchodního podílu bez dalšího. Dědic se mohl rozhodnout, zda se chce nebo nechce podílet na společnosti. Přechod podílu zákon vázal na splnění dvou kumulativních podmínek.

O splnění první podmínky že společenská smlouva dovolatelky přechod obchodního podílu na dědice výslovně připouštěla v dané věci nebylo sporu.

Aby byla naplněna druhá podmínka, musel se dědic o účast ve společnosti přihlásit nejpozději do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví. V dané věci se navrhovatelka o účast v dovolatelce přihlásila ještě v průběhu dědického řízení dopisem ze dne 24. dubna 1997. Dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že dopis navrhovatelky není kvalifikovaným přihlášením se o účast. Zákon pro přihlášení nestanoví žádné formální ani obsahové náležitosti. Pokud odvolací soud dovodil, že z obsahu písemné přihlášky jasně vyplývá vůle navrhovatelky jakožto dědičky k převzetí obchodního podílu jejího zemřelého manžela ve společnosti, není jeho právní posouzení nikterak v rozporu s ustanovením § 266 obch. zák.

Odvolací soud rovněž správně dovodil, že dědic se o účast v obchodní společnosti může přihlásit ještě před skončením dědického řízení. Hmotněprávní prekluzivní lhůta pro přihlášení se o účast v obchodní společnosti, stanovená § 116 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění, počíná běžet dnem smrti společníka a končí uplynutím jednoho měsíce ode dne, kdy rozhodnutí o dědictví nabylo právní moci. Pokud osobě, která se o účast v obchodní společnosti přihlásila, v rámci vypořádání dědictví obchodní podíl zůstavitele nepřipadne, nemá její přihláška žádné právní účinky. Zdědí-li osoba, která se o účast v obchodní společnosti přihlásila, podíl zůstavitele ve společnosti, stane se společníkem obchodní společnosti s účinky ke dni smrti zůstavitele (ex tunc).

Námitka dovolatelky, že navrhovatelka se o účast v dovolatelce přihlásila opožděně, tak není důvodná. Na tom, že navrhovatelka se o účast ve společnosti přihlásila již dopisem ze dne 24. dubna 1997, ničeho nezmění ani faxové podání datované 5. června 1998, kterým se navrhovatelka o účast přihlásila opakovaně. Skutečnost, že navrhovatelka převzala finanční částku, kterou jí dovolatelka zaslala jako vypořádací podíl, není pro posouzení otázky, zda se stala společnicí společnosti či nikoli (a tudíž pro rozhodnutí o dovolání) nikterak právně významná.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ust. § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Jen pro úplnost je třeba dodat, že dovolatelka by nebyla v řízení procesně úspěšnější, ani kdyby Nevyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, neboť s ohledem na rozsah přípustnosti dovolání vymezený tehdejšími ustanoveními § 237, § 238a, resp. § 239 o. s. ř. by dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, aniž by se jím mohl dovolací soud zabývat věcně.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že navrhovatelce, jež byla v dovolacím řízení plně procesně úspěšná, podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2008

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu