29 Cdo 3203/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3203/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a. s., proti žalovanému J. G., zastoupenému JUDr. M. S., advokátkou, o zaplacení částky 3.327.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 153/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2007, č. j. 25 Co 240/2006-455, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. M. S..


O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 14 C 153/2005-405, zamítl Okresní soud v Chebu žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadkyně V.P. a. s.) domáhala vůči žalovanému J. G. zaplacení částky 3.327.600,- Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení od 16. června 2000 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).


K odvolání žalobkyně i žalovaného (jeho odvolání směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).


Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, opírající se o existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. (ve znění účinném do 30. června 2009) jako nepřípustné.


Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení těchto otázek:


1/ Zda rámcová smlouva ze dne 11. prosince 1997 je platnou smlouvou o prodeji části podniku?


2/ Zda její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ?


Podstata dovolání v rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst.. 2 písm. b/ o. s. ř. pak tkví v polemice se závěrem soudů nižších stupňů, že rámcová smlouva je platnou smlouvou o prodeji části podniku a v polemice se závěrem odvolacího soudu, podle kterého by v případě, že by rámcová smlouva platná nebyla, byl výkon práva žalobkyní v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.


Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor obsažený v rozsudku ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, jímž Nejvyšší soud zrušil jejich předchozí zamítavé rozsudky ve věci.


Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a dovolací výhrady za neopodstatněné.


V otázkách, jež jsou mu předkládány k zodpovězení, Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí nepřisuzuje zásadní právní význam.


Řešení otázky, zda rámcová smlouva je podle svého obsahu smlouvou o prodeji části podniku, vychází v napadeném rozhodnutí z požadavků ustavených ve výše označeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu a neodporuje hmotnému právu. Naopak nelze nevidět, že dovolání je v dotčeném směru především skutkovou polemikou se zjištěními a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jíž je - obecně řečeno - vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.


Není-li důvod připustit dovolání pro přezkoumání závěru, že rámcová smlouva je platnou smlouvou o prodeji části podniku, pak nemá smysl zkoumat přípustnost dovolání u druhé (svou povahou závislé) otázky.


Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud nenalézá ve spisu oporu ani pro dovolatelčino tvrzení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor obsažený v jeho zrušujícím rozsudku.


Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle § 8, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ) činí 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj, na částku 10.000,- Kč, jelikož advokátka žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, jde o částku 10.300,- Kč. S připočtením náhrady za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky částku 12.257,- Kč.


Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.


V Brně 21. října 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu