29 Cdo 3170/2007
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3170/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č.o. b., a. s., proti žalovaným 1) V. P., a 2) Ing. K.T., oběma zastoupeným JUDr. M. K., CSc., advokátem o zaplacení částky dvakrát 8,775.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 36/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2007, č. j. 5 Cmo 365/2006-309, takto:


I. Řízení o dovolání Ing. K. T. se zastavuje.


II. Dovolání žalovaného V.P. se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. března 2007, č. j. 5 Cmo 365/2006-309, potvrdil rozsudek ze dne 28. dubna 2006, č. j. 13 Cm 36/99-286, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobkyni Č. o.b., a. s. (dále jen banka ) částku 8,775.000,- Kč.


Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:


1. Dne 24. května 1994 vystavila S. M.-W.(dále jen zahraniční banka ) ve vztahu ke společnosti V.P. spol. s r. o. (dále jen společnost ) úvěrový příslib ve výši 26,300.000 ATS (rakouských šilinků), a to k úvěrovému kontu, za podmínek dále stanovených, s tím, že společnost úvěrový příslib (spočívající v poskytnutí úvěru ve shora uvedené výši) dne 17. června 1994 akceptovala a současně vzala na vědomí, že v ostatním se dlužní vztah řídí všeobecnými obchodními podmínkami pro podnikání rakouských bank (č.l. 146 149);


2. Dne 21. června 1994 vystavila banka záruční listinu, ve které převzala neodvolatelnou a bezpodmínečnou záruku za zaplacení splátek úvěru poskytnutého zahraniční bankou společnosti podle smlouvy o úvěru ve výši 26,300.000 ATS a případné provize za přečerpání , maximálně do částky 26,800.000 ATS, s tím, že pro záruku platí rakouské právo (čl. 105-106);


3. Banka poskytla zahraniční bance dle záruční listiny platby v částkách 45,489.265,92 Kč (dne 10. duna 1998) a 2,648.582,48 Kč (4. května 1998);


4. Banka a společnost uzavřely dne 17. června 1994 smlouvu o převzetí záruky za platbu do zahraničí , podle níž banka převzala záruku za zaplacení úvěru poskytnutého společnosti zahraniční bankou ve výši 26,300.000 ATS. Ve smlouvě je dále specifikovaná výše a splatnost jednotlivých splátek úvěru a další podmínky pro vstup banky do závazku (č.l. 4-6);


5. Dne 17. června 1994 vystavili žalovaní se souhlasem banky a společnosti ručitelská prohlášení navazující na smlouvu o převzetí záruky za platbu do zahraničí, v nichž se zavázali, že uspokojí banku v případě, že společnost nesplatí bance peněžitý závazek, vyplývající pro společnost ze smlouvy o převzetí záruky za platbu do zahraničí ze dne 17. června 1994, na jejímž základě byla společnosti vystavena platební bankovní záruka ve výši 26,800.000 ATS, s tím, že u každého z ručitelů byla určena maximální částka platební povinnosti částkou 8,775.000,- Kč (č.l. 7-8).


Odvolací soud v prvé řadě - odkazuje na ustanovení § 104a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) - shledal nedůvodnou námitku věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, když o věcné příslušnosti již bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. července 1998, č. j. 7 C 155/98-13, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 1998, č. j. 6 Co 2193/98-17, a to tak, že věcně příslušným je Krajský soud v Českých Budějovicích.


Dále uzavřel, že úvěrový vztah se ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, řídí právním řádem České republiky (rozuměj ustanovením § 497 a násl. obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ). Akcentuje, že bankovní záruka posuzovaná podle rakouské právní úpravy je platná a setrvávaje na závěrech o platnosti smlouvy o převzetí záruky ze dne 17. června 1994 a ručitelských prohlášení žalovaných, odůvodněných v usnesení ze dne 14. března 2001, č. j. 5 Cmo 361/2000-126 (jde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 1999, č. j. 14 Cm 36/99-91 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), odvolací soud shledal žalobou uplatněný požadavek opodstatněným


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.


Ing. K. T. podáním došlým soudu prvního stupně 15. srpna 2007, vzal dovolání zpět; Nejvyšší soud proto řízení o jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.


V. P. považuje dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Především namítá, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem, když předchozí rozhodnutí, týkající se věcné příslušnosti, nemohou mít účinky předvídané ustanovením § 104 odst. 7 o. s. ř. ve znění platném od 1. července 2001 a nebrání pozdějšímu posouzení otázky věcné příslušnosti. Vznáší argumenty, podle nichž je dána věcná příslušnost okresních soudů.


Dále opakuje námitku neplatnosti smlouvy o převzetí záruky za platbu do zahraničí ze dne 17. června 1994 a neplatnosti ručitelských prohlášení z téhož data, považuje tyto právní úkony za neurčité a akcentuje, že je vyloučeno, aby se právní vztah ručení řídil současně obchodním i občanským zákoníkem.


Konečně namítá, že společnosti nevznikla smluvní povinnost zaplatit bance to, co banka plnila zahraniční bance ze záruční listiny, když smlouva o převzetí záruky za platbu do zahraničí ze dne 17. června 1994 ujednání o takové povinnosti společnosti neobsahuje a žalovaní tak ručení za společnost vůči bance za to, že banka plnila za společnost z titulu bankovní záruky zahraniční bance, nepřevzali. V této souvislosti zdůrazňuje, že bankovní záruka dle záruční listiny z 21. června 1994 se řídí rakouským právem a povinnost společnosti vůči bance pro případ plnění banky z titulu bankovní záruky není řešena v rakouském právu přímo zákonem, ale předvídá dohodu stran ; nelze tak použít úpravu obsaženou v ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.


Dovolání V. Pelikána není přípustné.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


V daném případě Nejvyšší soud předesílá, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je bez právního významu námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel poukazuje na vadu řízení, spočívající - dle jeho názoru - v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně. K takové vadě řízení by dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl v případě, že by dovolání bylo přípustné, existence takové vady však přípustnost dovolání založit nemůže. Navíc - jak správně konstatoval odvolací soud - otázka věcné příslušnosti již byla v průběhu řízení pravomocným rozhodnutím soudu definitivně vyřešena (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 21 Cdo 533/2001).


Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem zpochybněných právních závěrů, které odvolací soud učinil při výkladu konkrétních právních úkonů (smlouvy o úvěru, záruční listiny, smlouvy o převzetí záruky za platbu do zahraničí a ručitelských prohlášení); postrádají totiž potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněné právní závěry přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, když plně respektují zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.


Rovněž argumentace dovolatele, podle níž je smlouva o převzetí záruky za platbu do zahraničí neplatná, jelikož obsahuje ujednání, že smluvní vztah vzniklý z této smlouvy se řídí platnými právními předpisy, obchodním zákoníkem a občanským zákoníkem, nevyplývá-li ze smlouvy jinak , je vzhledem k ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. pro případný závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu irelevantní.


Konečně zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky existence závazku zajištěného ručitelským prohlášením dovolatele; ani Nejvyšší soud totiž nemá pochybnosti o tom, že z obsahu smlouvy o poskytnutí záruky za platbu do zahraničí, ručitelských prohlášení, ve spojení s záruční listinou a smlouvou o úvěru povinnost společnosti vůči bance, zajištěná ručením dovolatele, vyplývá.


Jelikož dovolání V. P.není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 (ve vztahu k prvnímu žalovanému) a § 146 odst. 2 věty první (ve vztahu k druhému žalovanému) o. s. ř., když procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. září 2009





JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu