29 Cdo 3164/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 183i obch. zák.





29 Cdo 3164/2010


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatele
Ing. A. H.
, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, za účasti společnosti
Žihelský statek, a. s.
, se sídlem v Žihlích 106, PSČ 331 65, identifikační číslo osoby 49788744, zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, PSČ 301 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 122/2005-88, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2010, č. j. 14 Cmo 601/2008-121, takto:


I. Dovolání
se odmítá.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání navrhovatele usnesení ze dne 27. října 2008, č. j. 48 Cm 122/2005-88, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Žihelský statek, a. s. (dále jen společnost ), konané dne 19. září 2005, jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře podle ustanovení § 183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného usnesení, nepředkládá.

Otázka, zda lze při podání žádosti o svolání valné hromady k prokázání postavení hlavního akcionáře ve smyslu § 183i odst. 1 obch. zák. využít institutu čestného prohlášení o vlastnictví akcií, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje alespoň 90 % základního kapitálu společnosti , napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo postavení hlavního akcionáře v notářském zápisu o usnesení valné hromady v souladu s ustanovením § 183i odst. 3 obch. zák. (v rozhodném znění) řádně osvědčeno. Není-li sporu o tom, že osoba, jež požádala o svolání valné hromady podle ustanovení § 183i obch. zák., měla postavení hlavního akcionáře ve smyslu označeného ustanovení, není způsob, jakým toto své postavení doložila představenstvu společnosti při podání žádosti o svolání valné hromady, pro posouzení platnosti usnesení valné hromady o přechodu všech účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře právně významný.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat ani v posouzení otázky, který soud je podle článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (dnes článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie) povinen obrátit se s předběžnou otázkou (týkající se výkladu práva Evropské unie) na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen Soudní dvůr ).

Soudní dvůr tuto otázku již zodpověděl v rozhodnutí ze dne 4. června 2002, ve věci Lyckeskog, C-99/00 (European Court reports, 2002, page I-04839). V něm vysvětlil, že mohou-li strany podat proti rozhodnutí odvolacího soudu opravný prostředek k nejvyššímu soudu členského státu, není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, a to ani tehdy, závisí-li podle vnitrostátního procesního práva přípustnost takového opravného prostředku na úvaze nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že vyvstane-li ve věci předložené národnímu nejvyššímu soudu otázka platnosti či interpretace práva Evropské unie, musí se s ní obrátit na Soudní dvůr, a to ať už ve fázi řízení, v níž zvažuje přípustnost opravného prostředku v dané věci, či ve fázi po připuštění opravného prostředku (srov. odst. 14 až 19 označeného rozhodnutí).

Uvedené závěry se i v poměrech České republiky plně prosadí v případě úpravy dovolání v občanském soudním řádu. Lze-li tudíž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to i tehdy, závisí-li přípustnost dovolání na úvaze Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a není tudíž povinen, vyvstane-li před ním otázka výkladu či platnosti předpisu práva Evropské unie, se s takovou otázkou obrátit na Soudní dvůr. Tím samozřejmě není nikterak dotčena možnost odvolacího soudu tak učinit (článek 267 odst. 1, odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie).

V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal důvod pro připuštění dovolání pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru k výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30.4.2004, s. 12-23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20-31), neboť jednak lhůta k její transpozici uplynula až 20. května 2006 (srov. článek 21 směrnice), tudíž až po konání napadené valné hromady, a jednak projednávaná věc ani nespadá do věcné působnosti označené směrnice, neboť v ní nejde o posouzení práva výkupu cenných papírů obchodovaných na regulovaném trhu, realizovaného hlavním akcionářem po ukončení lhůty pro přijetí nabídky převzetí.

Konečně důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal ani k posouzení otázky, zda je při absenci obligatorního dohledu ČNB (z hlediska názoru Ústavního soudu) možné považovat využití práva výkupu účastnických cenných papírů za jsoucí v souladu s principem rovnosti přístupu k akcionářům .

Souladem ustanovení § 183i až § 183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud v obecné rovině již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb. ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona nález sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 jakkoli modifikoval, a to přesto, že úprava práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. obligatorní dohled Komise pro cenné papíry neobsahovala.

Nejvyšší soud již opakovaně z tohoto důvodu neshledal námitku protiústavnosti právní úpravy práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. zásadně právně významnou a k jejímu posouzení nepřipustil dovolání. Učinil tak např. v usneseních ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5016/2009 či ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 3889/2009, jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Ve všech uvedených případech neshledal rozpor dotčené právní úpravy s ústavním pořádkem ani Ústavní soud, když ústavní stížnosti proti označeným usnesením, v nichž stěžovatel výslovně brojil i proti závěru o souladu dotčené právní úpravy výkupu s ústavním pořádkem, odmítl usneseními ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1260/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5016/2009), ze dne 11. srpna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1352/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4961/2009) a ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 617/11 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3889/2009), uzavíraje, že obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly ( ) v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 617/11), resp. že i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutími nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle článku 11 odst. 4 Listiny (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/10).

V usnesení ze dne 19. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1494/10, pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. IV. ÚS 1260/10 výslovně uvedl, že závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavně konformní .

Nejvyšší soud si je vědom toho, že Ústavní soud se v nálezu ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09, od závěrů formulovaných ve výše označených rozhodnutích odchýlil, když (v bodu 25 odůvodnění) dovodil, že nebyl-li ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů. V bodu 30 odůvodnění pak uzavřel, že absence dohledu ČNB znemožňovala náležitou ochranu stěžovatelových základních práv, a proto měla představovat též dostatečný důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nuceném výkupu cenných papírů, bylo-li by ovšem možné rozhodnout v rozumné době, což ovšem z důvodů uvedených shora neplatí. Prohlásil-li by obecný soud usnesení valné hromady, která rozhodla o přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům na hlavního akcionáře, za neplatné, odpadne právní důvod, na jehož základě k takovému přechodu došlo (srov. Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 325n.), což by ve svém důsledku mělo vést k obnovení vlastnického práva předcházejících akcionářů. S ohledem na principy imanentní ústavnímu pořádku však přesto nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, neboť takové rozhodnutí by bylo nepřiměřeným zásahem jak do objektivního principu právní jistoty, který je jednou z komponent konceptu právního státu (srov. již nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, N 14/3 SbNU 73), tak by mohlo dojít k porušení subjektivních majetkových práv třetích osob. To proto, že k přijetí usnesení valné hromady o nuceném výkupu akcií došlo před několika lety. Zrušením napadených rozhodnutí by došlo ke zpochybnění řady právních úkonů, které v mezidobí akciová společnost učinila, což by mohlo přivodit vážnou majetkovou újmu třetím osobám jednajícím v dobré víře v platnost nuceného výkupu. Proto má Ústavní soud za to, že by neodpovídalo proporcionálnímu omezení jak působení objektivních ústavních principů, tak subjektivních základních práv, kdyby po uplynutí doby v řádu let proběhlo navrácení do původního stavu. V této konstelaci je nutno upřednostnit ochranu základních práv třetích osob a většinového akcionáře.

Avšak ani rozporná judikatura Ústavního soudu nečiní otázku souladu ustanovení § 183i a násl obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., s ústavním pořádkem v projednávané věci zásadně právně významnou. Je tomu tak proto, že Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1768/09 dospěl k závěru, že po uplynutí rozumné doby již nelze usnesení valné hromady, která rozhodla podle § 183i obch. zák., prohlásit za neplatné. Jelikož v projednávané věci se valná hromada konala dne 19. září 2005, je Ústavním soudem stanovený předpoklad více než naplněn a případné odlišné posouzení souladu právní úpravy práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. s ústavním pořádkem by se v poměrech dovolatele, založených napadeným rozhodnutím, nemohlo projevit (srov. usnesení uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a společnosti náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu