29 Cdo 3125/2012
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



29 Cdo 3125/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyň a) CRUBO GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 5, Grafická 950/22, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25135481, a b) BOR, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Grafická 22, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 62955187, obou zastoupených Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. V. Ř. , zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o zaplacení 1.437.600 Kč s příslušenstvím a 1.158.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 477/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 5 Cmo 512/2008-236, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2012, č. j. 5 Cmo 512/2008-253, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. 13 Cm 477/2006-103, uložil Krajský soud v Českých Budějovicích žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 1.437.600,- s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.), žalobkyni b) 1.158.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý až třetí čtvrtý výrok), maje za prokázané, že žalovaný se nikdy žádnou formou nezavázal žalobkyním zaplatit požadované částky .
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 512/2008-156 (jímž taktéž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl), Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti měnícímu výroku ve věci samé i všem výrokům o nákladech řízení, podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok), je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Jakkoliv lze proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé brojit i prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., dovolatelky přehlížejí, že dovolací důvod podle označeného ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. shodně též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Výše popsaným požadavkům vyhovuje pouze námitka, podle které nelze výpověď svědka R. považovat za věrohodnou (neboť svědek má zájem na výsledku řízení v projednávané věci), a dále námitka rozpornosti skutkových závěrů o důvodech provedených plateb.
K první z uvedených námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolatelky nikterak nespecifikují, z jakých skutečností usuzují na zájem svědka R. na výsledku řízení v projednávané věci. Již proto uvedená námitka není zjevně důvodná. Odvolací soud přitom závěr o věrohodnosti označeného svědka řádně odůvodnil (viz strana 8 napadeného rozsudku) a jeho odůvodnění nelze v tomto směru ničeho vytknout. V této souvislosti není opodstatněná ani výtka dovolatelek, podle níž odvolací soud nesprávně uvádí, že proti svědkovi R. nebylo vedeno žádné řízení. Odvolací soud takové skutkové zjištění neučinil, pouze uzavřel, že svědek je zcela chráněn proti jakékoliv žalobě založené na smlouvách, jejichž originály má ve své dispozici.
Jestliže dovolatelky dále poukazují na údajné vnitřní rozpory ve skutkových závěrech odvolacího soudu o důvodech provedených plateb, přehlížejí, že závěr, podle něhož provedené platby nebyly půjčkami D. T. (strana 6 odůvodnění napadeného rozsudku), odvolací soud uvedl pouze v rámci rekapitulace předchozího (Nejvyšším soudem zrušeného) rozsudku ze dne 27. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 512/2008-156. Na základě následně doplněného dokazování pak odvolací soud v napadeném rozhodnutí přijal opačný (provedenými důkazy podložený) závěr.
Zbývající dovolací argumentace je posuzováno podle obsahu pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, jež však (jak uvedeno výše) se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2005, pod číslem 145, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009).
Zabývat se dovoláním (v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. října 2014

JUDr. Petr Š u k předseda senátu