29 Cdo 3098/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., § 19 odst. 2 ZKV




29 Cdo 3098/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) F. S. , a b) M. S. , zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci II., Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, proti žalovanému Ing. Vladimíru Bašemu , jako správci konkursní podstaty úpadce TBD Turnovského bytového družstva, identifikační číslo osoby 25943707, zastoupenému JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, PSČ 541 01, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 16/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 13 Cmo 34/2011-243, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 40 Cm 16/2007-202, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ F. S. a b/ M. S.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce TBD - Turnovské bytové družstvo dále též jen družstvo ) vyloučení bytové jednotky, spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku uvedených ve výroku (dále též jen sporné věci ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1) Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalobci (jako kupujícími) dne 10. března 2006 smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky (dále jen smlouva ), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke sporným věcem za dohodnutou kupní cenu ve výši 450.000 Kč. Za úpadce smlouvu podepsal P. Z., s tím, že tak činí jako předseda družstva.
2) Podle čl. 14 bodu 4 stanov pozdějšího úpadce patří do působnosti členské schůze družstva rovněž úkony vyjmenované v ustanovení § 239 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Podle čl. 14 bodu 7 stanov je statutárním orgánem družstva jeho předseda, který činí za družstvo veškeré právní úkony tak, že k otištěnému nebo napsanému názvu družstva připojí své jméno, funkci a podpis.
3) P. Z. byl v době uzavření smlouvy jediným členem družstva a jako jeho předseda byl také (v době, kdy již uplynulo jeho funkční období) zapsán v obchodním rejstříku.
4) Žalobci nebyli členy družstva.
5) Správce konkursní podstaty sporné věci sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty.
Odkazuje na ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva, z níž žalobci dovozují vlastnické právo ke sporným věcem, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Přitom zdůraznil, že oprávnění rozhodovat o převodu sporných věcí náleželo (podle čl. 14 bodu 4 stanov družstva a v souladu s citovaným ustanovením) výlučně členské schůzi pozdějšího úpadce a nikoliv jeho předsedovi, který byl pouze osobou zastupující družstvo navenek. Rozhodnutí členské schůze bytového družstva je třeba v těchto souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu. Jelikož v projednávané věci členská schůze pozdějšího úpadce o prodeji sporných věcí nerozhodla, je smlouva o jejich převodu neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 obč. zák.
K tomu dále doplnil, že převodu sporných věcí na žalobce bránilo se zřetelem k tomu, že žalobci nebyli členy družstva také ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o vyloučení sporných věcí vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2010, č. j. 7 T 10/2009-2387, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2010, sp. zn. 5 To 40/2010 (jimiž doplnil dokazování) dospěl co do řešení otázky platnosti smlouvy k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že prvotním účelem ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. je ochrana zájmů členů družstva před svévolným jednáním jeho orgánů. Jde o vyjádření jednoho z principů družstevnictví, jímž jsou solidarita a kolektivismus; jak založení družstva, tak i jeho celá další existence jsou totiž výsledkem projevů vůle určitého kolektivu lidí sdružit se ke společné činnosti a tuto činnost společně provozovat. K plnému prosazení těchto principů je ovšem třeba, aby šlo o plně funkční družstvo, což pozdější úpadce v době uzavření smlouvy nesplňoval, když počet jeho členů klesl pod minimální hranici stanovenou zákonem (§ 221 odst. 4 obch. zák.).
Přestože jediný zbývající člen družstva (P. Z.) nemohl nahradit svým rozhodnutím projev kolektivní vůle členské schůze, je podle odvolacího soudu s ohledem na neexistenci jakékoliv členské základny vyloučeno, aby v důsledku absence rozhodnutí podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. byly ohroženy oprávněné zájmy třetích osob. V situaci, kdy družstvo nemělo žádnou členskou základnu (nemohlo tedy ani svolat členskou schůzi) a nemohlo tak fakticky plnit ani své poslání, tj. uspokojovat bytové potřeby svých členů, je proto třeba za pomoci teleologického výkladu dovodit, že aplikace ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. na převod sporných věcí se stala obsoletní.
Jelikož žalobci jednali při uzavření smlouvy, pokračoval odvolací soud, v dobré víře v zápis úpadce a jeho orgánů v obchodním rejstříku a splnili veškeré ve smlouvě dohodnuté podmínky (včetně úhrady sjednané kupní ceny), nebylo zde žádného důvodu, pro který by se neměli stát vlastníky sporných věcí. To, že P. Z. finanční prostředky získané od žalobců použil k vlastní potřebě, jak se podává se shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (jímž byl shledán v souvislosti s činností v družstvu vinným ze spáchání trestných činů zpronevěry a zneužívání informací v obchodním styku), nemůže mít na platnost smlouvy žádný vliv.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel především namítá, že odvolací soud rozhodl zcela odlišně od obdobných případů (týkajících se jiných převodů bytových jednotek ve stejném domě), jež řešil jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud. V této souvislosti dovolatel poukazuje zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. I. ÚS 1800/09. Při projednávání těchto věcí přitom soudy dospěly k závěru, podle kterého jsou smlouvy, jimiž pozdější úpadce převáděl bytové jednotky na třetí osoby, absolutně neplatné v důsledku nedostatku souhlasu členské schůze s jejich převodem. Dovolatel považuje za nepřijatelné, aby v tomto jediném případě nemělo nesplnění taxativně daných zákonných podmínek pro převod dotčeného majetku družstva stejné následky.
Dovolatel se dále přihlašuje k závěru soudu prvního stupně, který měl smlouvu za neplatnou rovněž pro rozpor s ustanovením § 23 zákona o vlastnictví bytů, když ani v poměrech dané věci nebylo prokázáno, že by žalobci byli členy družstva.
Podle dovolatele konečně neobstojí (v provedeném dokazování nemá oporu) ani závěr odvolacího soudu, že žalobci zaplatili sjednanou kupní cenu.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 dále jen ZKV , i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval v hranicích právních otázek vymezených dovoláním tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV, patří také to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
V projednávané věci je pro posouzení výše uvedené podmínky podstatné především přezkoumání závěru odvolacího soudu, podle kterého smlouva, ze které žalobci dovozují vlastnické právo ke sporným věcem, není neplatným právním úkonem.
K otázce, zda podle zákona o vlastnictví bytů lze převést byt (jednotku) v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva do vlastnictví osoby, která není jeho nájemcem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, uveřejněném pod číslem 8/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm s poukazem na svůj rozsudek ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 909/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2007, pod číslem 173, uzavřel, že byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Současně dovodil, že tam, kde bytové družstvo vlastní byty, které nemá nikdo v nájmu, jeho smluvní volnost při jejich převádění (zákonem o vlastnictví bytů) omezena není. Přitom zdůraznil, že účelem úpravy obsažené v ustanovení § 23 zákona o vlastnictví bytů bylo poskytnout zvýšenou ochranu těm, kdož v bytě bydlí z titulu nájemního práva a členství v družstvu. Nemá-li byt nájemce, není zde osoba, k jejíž ochraně je zkoumaná úprava určena.
V rozsudku ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012, k tomu Nejvyšší soud dodal, že vzhledem k účelu ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů platí uvedený závěr i v situaci, kdy byt v budově ve (spolu)vlastnictví bytového družstva má v nájmu osoba, která není členem družstva. Úprava obsažená v citovaném ustanovení totiž k ochraně takové osoby ( nečlena družstva) nesměřuje.
Důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů přitom Nejvyšší soud nemá ani v nyní projednávané věci (o tom, že předmětnou bytovou jednotku neměla v nájmu osoba, která byla členem družstva, není podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů žádných pochyb).
Opodstatněné nejsou ani výhrady dovolatele, jimiž zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že v poměrech dané věci není důsledkem nedostatku rozhodnutí členské schůze družstva o prodeji sporných věcí podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. absolutní neplatnost smlouvy.
Podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. patří do působnosti členské schůze družstva rozhodovat o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty; takové rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká; to neplatí, jestliže družstvu vznikla povinnost převést byt nebo nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že při řešení výše uvedené otázky je třeba mít na zřeteli především účel ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., kterým je ochrana družstva a zájmů jeho členů před svévolným jednáním statutárních orgánů družstva (jejich členů). Jestliže jediným členem družstva v době uzavření předmětné smlouvy byla pouze osoba, která za družstvo smlouvu také podepsala, je zřejmé, že k naplnění účelu sledovaného citovaným ustanovením dojde již samotným uzavřením smlouvy (není zde jiné osoby, která by měla být chráněna).
Jinak řečeno, za daného (výjimečného) stavu věci nelze (bez ohledu na to, že počet členů družstva v době uzavření smlouvy nedosahoval hranice určené ustanovením § 221 odst. 4 obch. zák.) platnost učiněného právního úkonu podmiňovat požadavkem, aby o prodeji sporných věcí rozhodla v intencích ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. členská schůze družstva. V situaci, kdy takového rozhodnutí nelze objektivně dosáhnout, není ani žádného rozumného důvodu spojovat se skutečností, že zde není usnesení členské schůze, jež by o prodeji rozhodlo, následek v podobě neplatnosti učiněného právního úkonu. Za daných okolností by takový přístup nebylo možné vnímat jinak než jako formalistický a odporující účelu sledovanému úpravou obsaženou v ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. (srov. v této souvislosti mutatis mutandis rovněž závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2009, pod číslem 118).
V poměrech dané věci má Nejvyšší soud za právně bezcenné rovněž námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že žalobci sjednanou kupní cenu zaplatili. Ani kdyby měl Nejvyšší soud dovolatelem uplatněnou argumentaci za opodstatněnou, nebyl by jejím prostřednictvím (v situaci, kdy nabytí vlastnického práva k převáděným věcem nebylo vázáno na úplné zaplacení kupní ceny) vyvrácen závěr odvolacího soudu, že smlouvou bylo převedeno vlastnické právo ke sporným věcem na žalobce.
Přiléhavou Nejvyšší soud konečně neshledává ani dovolatelovu argumentaci rozhodnutími, jež Nejvyšší soud (případně též Ústavní soud) vydal v obdobných věcech. Jakkoli totiž Nejvyšší soud (ve věcech vedených pod sp. zn. 29 Cdo 3968/2008 a sp. zn. 29 Cdo 2004/2009) neměl za důvodná dovolání, jimiž žalobci v daných věcech brojili proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými byla žaloba o vyloučení bytových jednotek proti témuž žalovanému zamítnuta (viz rozsudky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 3968/2008 a ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2004/2009), nelze přehlédnout, že se tak stalo právě s ohledem na v těchto řízeních uplatněné dovolací důvody a jejich obsahové vymezení, jimiž byl Nejvyšší soud vázán (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí). Otázkou, zda důsledkem nedostatku souhlasu členské schůze s prodejem (převodem) bytové jednotky podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. je absolutní neplatnost smlouvy o jejich převodu, se proto Nejvyšší soud v označených věcech nezabýval (a závěry vyslovené na dané téma soudy nižších stupňů nepřezkoumával).
Poukaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1800/09 je pak bezcenný již proto, že nejde o nález, ale o pouhé usnesení Ústavního soudu. Nálezová judikatura Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná erga omnes a účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, která plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemohou poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají jako potvrzení svých právních názorů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu