29 Cdo 3082/2009
Datum rozhodnutí: 16.06.2010
Dotčené předpisy: § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák.




29 Cdo 3082/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. V. F. , zastoupeného JUDr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Cestovní kancelář FISCHER, a. s., se sídlem v Praze 4, Nuslích, Na Strži 65/1702, PSČ 140 62, identifikační číslo 26 14 16 47, zastoupené JUDr. Petrem Hálou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 1511/230, PSČ 100 00 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 54/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 7 Cmo 378/2008 169, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti Cestovní kancelář FISCHER, a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč, do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005, č. j. 39 Cm 54/2004 65, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Cestovní kancelář FISCHER, a. s., identifikační číslo 26 14 16 47 (dále též jen společnost ), konané dne 3. března 2004, kterým valná hromada rozhodla o zvýšení základního kapitálu předem určeným zájemcem při vyloučení přednostního práva akcionářů (dále jen napadené usnesení valné hromady ). Šlo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí ze dne 11. května 2006, č. j. 7 Cmo 451/2005 112 Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 29 Odo 1630/2006 141 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté, co doplněním dokazování zjistil, že dne 4. července 2007 zanikla účast navrhovatele ve společnosti po přechodu vlastnického práva všech ostatních akcií na hlavního akcionáře, společnost KKCG Investment B. V., s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/2003, zkoumal, zda trvá právní zájem navrhovatele na rozhodnutí ve věci vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady, a zda tedy trvá i jeho aktivní věcná legitimace v řízení.
Navrhovatel tvrdil, že v důsledku napadeného usnesení valné hromady byl poškozen, nemohl se podílet na činnosti společnosti ve stejném rozsahu, protože došlo k výraznému zmenšení jeho vlivu na rozhodování a na činnost společnosti. Odvolací soud shledal, že uvedené důvody jsou dostatečné pro závěr, že trvá právní zájem navrhovatele na vydání rozhodnutí ve věci a tedy i jeho aktivní věcná legitimace.
V řízení bylo nesporné pokračoval odvolací soud že valné hromady konané dne 3. března 2004 se účastnili oba akcionáři, tj. navrhovatel (250 hlasů) a K & K Cupital Group a. s. (dále jen majoritní akcionář 750 hlasů). Rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu předem určeným zájemcem Kapitálovou společností K & K a. s. (dále jen určený zájemce ) při vyloučení přednostního práva akcionářů, bylo přijato hlasy majoritního akcionáře. Dále shledal nesporným i to, že Kapitálová společnost K & K a. s. i majoritní akcionář jsou osoby ovládané K. K.
Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou datovanou dnem 23. října 2003, podepsanou majoritním akcionářem a navrhovatelem dne 4. listopadu 2003 (dále též jen konsorciální smlouva ). Z bodu 3.6 této smlouvy, týkajícího se zvyšování základního kapitálu ve společnostech s účastí smluvních stran, zjistil, že zakotvuje oběma smluvním stranám právo účastnit se zvyšování základního kapitálu kterékoli ze společností, na které se obě smluvní strany účastní, a to v poměru jejich podílů ke dni uzavření této smlouvy.
Uzavřel, že rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 3. března 2004 bylo přijato v rozporu s dohodou obsaženou v konsorciální smlouvě, tj. minimálně v rozporu s dobrými mravy . Napadené rozhodnutí valné hromady znemožnilo navrhovateli, jakožto minoritnímu akcionáři, podílet se na zvýšení základního kapitálu podle poměru podílu jeho účasti na společnosti, a ve svém důsledku i obchází zákon, který akcionářům přiznává přednostní právo úpisu, když vedlo k výraznému zmenšení podílu a vlivu minoritního akcionáře (navrhovatele) na činnost společnosti a umožnilo vstup určeného zájemce ovládaného stejnou ovládající osobou jako majoritní akcionář, tedy společnosti jednající ve shodě s majoritním akcionářem. Uvedeným postupem došlo k výraznému zvýšení podílu a vlivu osob jednajících ve shodě ve společnosti na úkor minoritního akcionáře.
Dále pak odvolací soud zkoumal, zda lze na projednávanou věc aplikovat ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle kterého soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, pokud by jejím vyslovením došlo k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami.
Dle názoru odvolacího soudu by v daném případě při vyslovení neplatnosti napadeného usnesení k podstatnému zásahu do práv třetích osob získaných v dobré víře došlo. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, oddílu B, vložky 6304, týkajícího se společnosti, odvolací soud zjistil, že dne 18. května 2005 došlo k zápisu fúze tří dalších společností se společností. Akcionáři zaniklých (sloučených) společností získali v dobré víře práva s tím spojená, vztahující se ke společnosti. Prohlášení neplatnosti usnesení předcházející (v daném řízení napadené) valné hromady, která rozhodla o zvýšení základního kapitálu společnosti, by mohlo podstatně do jejich práv zasáhnout, neboť výměnný poměr akcií se odvíjel od napadeným usnesením valné hromady zvýšené výše základního kapitálu.
Proto, ačkoli by jinak byl dán důvod pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady nelze návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení vyhovět, neboť by tím došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře (§ 131 odst. 3 písm. b/ obch. zák.), uzavřel dovolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s .ř. ), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá tedy nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel podrobuje kritice aplikaci ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. odvolacím soudem. Zastává názor, že toto ustanovení lze aplikovat jen tehdy, je-li zásah do práv třetích osob v dobré víře spojen s napadeným rozhodnutím valné hromady, nikoli až s následnými kroky. Podle dovolatele je pro úvahu, zda třetí osoby nabyly práva v dobré víře, na kterých by následné prohlášení rozhodnutí za neplatné způsobilo závažnou újmu rozhodný okamžik, kdy byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Posuzují se tedy práva nabytá právě napadeným rozhodnutím, nanejvýš by mohlo jít o práva nabytá v mezidobí mezi rozhodnutím valné hromady a podáním návrhu.
A konečně dovolatel namítá, že v souladu se zásadou vigilantibus iura udělal maximum k tomu, aby ochrana jeho práv byla účinná. Podal návrh několik dnů po rozhodnutí valné hromady. Krátce poté byl návrh doručen společnosti. Po společnosti tedy (i obecně vzato) lze spravedlivě požadovat, aby si nejpozději od doručení návrhu uvědomil, že je zde reálné riziko, že usnesení valné hromady bude shledáno neplatným, a s vědomím tohoto rizika činila další kroky. Její subjektivní přesvědčení, že návrh nebude úspěšný, je irelevantní.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného usnesení. Poukazuje na to, že v dovolání uvedená argumentace je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s usnesením ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1660/2006 či usnesením ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1315/2006). Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné.
Ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. určuje, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady, pokud by takovým postupem (tj. vyslovením neplatnosti usnesení valné hromady), došlo k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami. Jak patrno, posuzované ustanovení je formulováno zcela obecně, aniž by zákon jakkoli vázal zásah do práv třetích osob na usnesení valné hromady, o jehož (ne)platnosti soud rozhoduje.
Dospěje-li soud k závěru, že by prohlášením usnesení valné hromady za neplatné došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob, je jediným omezením, kterým je vázán při rozhodování o tom, zda aplikovat ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák. nedostatek dobré víry na straně třetí osoby, jejímž právům má být poskytnuta ochrana, při nabývání chráněného práva. Námitku nedostatku dobré víry (stejně jako námitku, že k zásahu do práv akcionářů nástupnických společností nedošlo), však v projednávané věci dovolatel nevznesl.
Uvedený závěr odpovídá účelu ustanovení § 131 odst. 3 písm. b) obch. zák., neboť má-li být poskytnuta ochrana právům třetích osob jednajících v dobré víře, nelze takovou ochranu omezovat jen na bezprostřední důsledky usnesení valné hromady či jen na určité časové období. Tento závěr lze argumentovat právě na zvýšení základního kapitálu akciové společnosti, kde je třeba chránit nejen osobu, která nabyla akcie jejich upsáním na základě veřejné nabídky akcií, ale i všechny další poctivé nabyvatele akcií. Závěr, že poskytovaná ochrana je omezena jen na osoby, které akcie nabyly jejich upsáním, by šel proti smyslu posuzovaného ustanovení.
Porušení práv akcionáře, který se v důsledku ochrany poskytované třetím osobám nedomohl vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady přesto, že jím došlo k porušení zákona či stanov, pak zákon kompenzuje právem na náhradu z takového porušení vzniklé škody vůči společnosti a právem na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích. Přitom možnost domáhat se práva na přiměřené zadostiučinění zůstává akcionáři zachována ještě po dobu 3 měsíců od právní moci rozhodnutí podle § 131 odst. 3 obch. zák., a není tedy jakkoli omezeno délkou probíhajícího soudního řízení.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů jejichž vymezením je dovolací soud vázán správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení ve výši uvedené ve výroku. Podle ustanovení § 7 písm. g) a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 15.000,- Kč. Po snížení o 50% podle ustanovení § 18 odst. 1 uvedené vyhlášky č. 177/1996 Sb., jde o částku 7.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1.560,- Kč. Celkem tak přiznal dovolací soud náhradu nákladů řízení ve výši 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.


V Brně dne 16. června 2010

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu