29 Cdo 3078/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:





29 Cdo 3078/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. E. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. R. Č., advokátem, proti žalované Č.r. F. ú. p. P., o zaplacení částky 1.274.399,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 171/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 13 Cmo 257/2006-46, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. 3 Cm 171/2005-35, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.274.399,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % za dobu od 20. července 2005 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal ji k náhradě nákladů řízení žalobkyni (bod II. výroku).


K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně, řízení zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení Finančnímu úřadu pro P. (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).


Odvolací soud uzavřel, že spory, v nichž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, nejsou spory vyvolanými konkursem a pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nenáleží soudu (jde o věc daňovou), nýbrž správci daně. Potud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 23/2002 ) a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).


Konkrétně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nejde o spor vyvolaný konkursem (snášejíc argumenty na podporu závěru, že o spor vyvolaný konkursem jde), akcentujíc speciální povahu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vylučující (v § 14 odst. 1 písm. i/) započtení přeplatku na dani. Tvrdí dále, že pouze soudní výrok o žalobě na plnění je právně vykonatelný a zavazuje žalovanou k takové povinnosti a že v opačném případě by neměla adekvátní zákonné prostředky, jak se vůči žalované domáhat dlužného plnění.


Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího Dovolání, jež je přípustné dle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.


Učinil tak proto, že v otázce povahy sporu, v němž se správce konkursní podstaty domáhá vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty do konkursní podstaty a pravomoci soudů k projednání těchto sporů sjednotil rozhodovací praxi soudů již publikací R 23/2002. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že takový spor není sporem vyvolaným konkursem a že pravomoc k projednání a rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale správci daně.


Podle stejného vzoru rozhodl Nejvyšší soud i v řadě dalších sporů o vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty do konkursní podstaty (srov. usnesení ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005, 29 Odo 256/2005 a 29 Odo 415/2005, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2005, 29 Odo 1068/2005, 29 Odo 1179/2005 a 29 Odo 1202/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006, ze dne 16. února 2006, sp. zn. 29 Odo 338/2005, ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 456/2005 a 29 Odo 537/2005, ze dne 17. května 2006, sp. zn. 29 Odo 646/2006, ze dne 25. července 2006, sp. zn. 29 Odo 268/2006, ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1676/2005 a 29 Odo 1137/2006, ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 66/2006 a ze dne 14. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1586/2005).


Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.


Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. srpna 2007


JUDr. Zdeněk Krčmář


předseda senátu