29 Cdo 304/2000
Datum rozhodnutí: 12.12.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 304/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. F., proti žalovaným 1) P. N. a 2) M. Č., zaplacení 171 000 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 18 C 251/95, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 1999 č.j. 7 Co 1279/99 - 225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. dubna 1996 č.j. 18 C 251/95 - 54 zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům částku 171 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 3 % od 1. ledna 1993 do 14. července 1994, ve výši 16 % od 15. července 1994 do 23. října 1994 a od 24. října 1994 do zaplacení ve výši 17 %. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky na částku ve výši 171 000 Kč a že by žalobci takovou částku žalovaným skutečně předali.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. ledna 1997 č.j. 7 Co 1907/96 - 84 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil s tím, že okresní soud se při zjišťování skutkového stavu věci dopustil procesního pochybení, které mohlo mít vliv na správnost věcného rozhodnutí a uložil soudu prvního stupně jednoznačně prokázat existenci či neexistenci půjčky, její splatnost a zda půjčené peníze byly vráceny.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. ledna 1999 č.j. 18 C 251/95 - 180 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 171 000 Kč s úroky z prodlení od 1. ledna 1993 do 14. července 1994 ve výši 3 % a od 15. července 1994 do zaplacení ve výši 16 %. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení zemřel druhý žalobce a na základě výsledku dědického řízení se v uvedené věci stala aktivně legitimovanou první žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovaným půjčku ve výši 171 000 Kč na koupi osobního automobilu a úhradu celních poplatků a žalovaní ji zapůjčené peníze nevrátili, proto má žalobkyně právo na úhradu dluhu spolu s úroky z prodlení.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. října 1999 č.j. 7 Co 1279/99 - 225 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil každému žalovanému zaplatit žalobkyni 85 502 Kč s úrokem z prodlení od 1. ledna 1993 do 14. července 1994 ve výši 3 % a od 15. července 1994 do zaplacení ve výši 16 %. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení a nevyhověl návrhu prvního žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu o existenci půjčky a o jejím nesplacení. Dospěl ke stejnému závěru, že žalobkyně má právo na úhradu dluhu ve výši 171 000 Kč spolu s úroky z prodlení, ale dospěl k jinému právnímu závěru ohledně solidárního plnění, a proto uložil každému z žalovaných zaplatit žalobkyni polovinu dluhu s úroky z prodlení.

Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání, v němž se domáhá přípustnosti dovolání podle ust. § 238 odst. 1 o. s. ř. a podává dovolání z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o existenci půjčky mezi žalobkyní a žalovanými a napadá výrok odvolacího soudu ohledně výše úroků z prodlení, když podle něj v případě, že by závazek existoval, měl být přiznán jen 3 % úrok z dlužné částky. Dále první žalovaný vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, a to zejména svědecké výpovědi svědka /M. S./, hodnocení důkazů ohledně opatření peněž žalobkyní na tvrzenou půjčku a vytýká soudu, že vůbec nezkoumal skutečnost, že první žalovaný osobní automobil, na jehož koupi byly použity peníze z tvrzené půjčky, vůbec nemohl užívat, disponuje jím výhradně první žalovaná a proto měl odvolací soud podle dovolatele zavázat k zaplacení půjčky pouze druhou žalovanou. Domnívá se, že uložení zaplacení dluhu z tvrzené půjčky oběma žalovaným odporuje dobrým mravům. Z uvedených důvodů tedy navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na principu diformity (nesouhlasnosti) obsahu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 893/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod pořadovým číslem 18), zaujal právní názor - který sdílí i v této věci - že "pro určení, zda rozhodnutí je měnící, není.rozhodující to, jak je odvolací soud označil; podstatné je - jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně - vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků, o která v řízení šlo, stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, či nikoli. Přitom odlišností nelze rozumět toliko rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků".V posuzované věci odvolací soud - vzdor formulačnímu obratu o "změně" výroku napadeného rozsudku, obsahově věc posoudil shodně se soudem prvního stupně, ve skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně nároku žalobkyně na zaplacení celkové částky 171 000 Kč potvrdil. Ke změně výroku došlo nikoliv pokud jde o oprávněnost a obsah nároku žalobkyně vyplývající z výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž pouze ve způsobu zaplacení přiznaného nároku.

Dovolání není přípustné ani podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně znovu rozhodl ve věci jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozsudku. Mezi jiným - novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není splněn za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí, nikoliv však proto, že byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, ale proto, že odvolací soud ve zrušovací rozhodnutí soudu prvního stupně uložil soudu provést další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci. Pokyny odvolacího soudu vůči soudu prvního stupně naznačující jen potřebný směr doplnění dokazování v právním posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezují. /Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1993 pod č. 16/. V posuzované věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu zrušil, neboť se soud při zjišťování skutkového stavu věci dopustil procesního pochybení ve smyslu ust. § 212 odst. 2 o. s. ř., které mohlo mít vliv na správnost věcného rozhodnutí /č.l. 86 spisu/.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle ust.§ 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání může být podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, nestačí pro založení přípustnosti dovolání, že se v něm řeší právní otázka významná jen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale současně musí mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy).

Dovolatel pro úvahu, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního právního významu ve výše vyloženém smyslu, však žádné zdůvodnění nenabídl.

V posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy, chování a jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve zhodnocení skutkových zjištění, jak ostatně sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, a z toho vyplývá, že posouzení těchto vztahů je pak závislé na okolnostech konkrétního případu a nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace. Posouzení porušení dobrých mravů mezi konkrétními osobami tedy nemůže nést znak obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro uplatnění přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů, neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, která přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.

Spatřuje-li dovolatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.

Hranice možného dovolacího přezkumu v posuzované věci jsou tedy dány toliko zněním právní otázky, kterou druhý žalovaný uvedl prostřednictvím své právní zástupkyně při jednání odvolacího soudu dne 5. 10. 1999, kdy navrhl připuštění dovolání k posouzení otázky: "Zda může soud jednat a rozhodnout za procesní situace účastníků navrhovatelky M. F., odpůrců P. N. a M. Č., když odpůrkyně M. Č. byla dědičkou po zemřelém otci T.F., který za života byl také navrhovatelem, za situace, že v dědickém řízení byl vypořádán jako pohledávka M. F. nárok uplatněný v občanskoprávním řízení vůči žalovaným"/č. l. 222 spisu/.

V posuzovaném případě žalobu na zaplacení částky 171 000 Kč s přísl. podala M. F. a její manžel T. F. Druhý žalobce v průběhu řízení dne 21. ledna 1998 zemřel. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 1998 č. j. D 195/98 - 26, které nabylo právní moci dne 8. 7. 1998 /č. l. 142 - 143 spisu/ byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž M. F. převzala část pohledávky proti M. Č. a P. N. /žalovaným/ z titulu neuhrazené povinnosti vyplývající z půjčky do výše 85 500 Kč, když celková výše pohledávky zůstavitele T. F. a pozůstalé manželky M. F. /žalobců/ činila 171 000 Kč. Podle ust. § 107 odst. 3, věty za středníkem se v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve. V dané věci se stala ze zákona aktivně legitimovanou první žalobkyně M. F. a toto procesní nástupnictví na straně žalobce nemělo žádný vliv na procesní postavení žalovaných. Za dané situace tedy řešení právní otázky, kterou dovolatel formuloval, nemá pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na jejím řešení výsledek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Dovolání v této věci není přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podané dovolání odmítl jako nepřípustné a pak se již ani nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné náklady s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. prosince 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová