29 Cdo 3004/2012
Datum rozhodnutí: 19.06.2014
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb.



29 Cdo 3004/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing. P. V. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalované Městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 00063754, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 429/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 13 Co 207/2012-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 14 C 429/2008-128, zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je akceptace nabídky podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jednáním týkajícím se společného nájmu bytu, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejm. důvody rozsudků ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004, nebo ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010, anebo usnesení ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, či ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 4533/2008, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a případné náklady žalované, vynaložené na vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud neshledal účelnými (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2014

JUDr. Petr Šuk předseda senátu