29 Cdo 30/2011
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




29 Cdo 30/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 95, PSČ 530 02, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, PSČ 530 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 97/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2010, č. j. 6 Cmo 290/2009-108, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.809,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 29. května 2009, č. j. 44 Cm 97/2008-66, jímž Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 25. dubna 2008, č. j. 52 Sm 52/2008-8 (kterým původně žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 210.000,- Kč s 6% úrokem od 2. dubna 2005 do zaplacení a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků a účastníků řízení vyslechnutých soudem prvního stupně dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný důkazní břemeno ohledně uplatněné kauzální námitky neunesl, tj. neprokázal, že směnka byla vystavena v souvislosti s odcizením osobního vozidla z autobazaru provozovaného žalobcem a měla zajišťovat to, že žalovaný bude na policii vypovídat o krádeži vozidla v souladu s instrukcemi žalobce. Jelikož bylo pouze na žalovaném, aby svá tvrzení obsažená v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu prokázal ( ), odvolací soud uzavřel, že námitky žalovaného jsou nedůvodné .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že závěr o neunesení důkazního břemene ohledně kauzální námitky učinil odvolací soud přesto, že provedeným dokazováním, zejména výpovědí svědků S. a Z. a účastnickou výpovědí žalovaného, byl v námitkách tvrzený účel vystavené směnky (podle přesvědčení dovolatele) jednoznačně prokázán. Dovolatel se pak vyjadřuje k jednotlivým provedeným důkazům, maje za to, že jejich hodnocení odvolacím soudem je nesprávné, což podle dovolatele mohlo být zapříčiněno i tím, že výslech svědků před odvolacím soudem probíhal velice nestandardně, jelikož všichni svědci byli vpuštěni do jednací síně současně a postupně vypovídali, což zcela snižuje jejich vypovídací hodnotu, jelikož vzájemně slyšeli, co jednotliví svědci vypovídají.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, akcentuje, že dovolatel v podaném dovolání jen rekapituluje svoji verzi kauzy a ze svého pohledu hodnotí jednotlivé důkazy, především výpovědi svědků . Podle přesvědčení žalobce provedl odvolací soud v dané věci obsáhlé dokazování, z něhož pak vyvodil odpovídající skutková zjištění.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud především předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Soudy nižších stupňů tak zcela správně považovaly za stěžejní, zda žalovaný ohledně uplatněné kauzální námitky důkazní břemeno unesl.
Přestože dovolatel ohlašuje pouze dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolání je (posuzováno podle obsahu) především polemikou se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, jež je v dovolacím řízení uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže ze skutkové dovolací argumentace nelze usuzovat na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nadto platí, že samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se pak nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není a závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně uplatněné kauzální námitky (tvrzeného účelu vystavené směnky), odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř.
Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž bez právního významu výhrada, podle níž odvolací soud postupoval při výslechu svědků velice nestandardně, jelikož všichni svědci byli vpuštěni do jednací síně současně . Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) totiž již neukládá předsedovi senátu na rozdíl od dřívější úpravy dbát o to, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání," ale ponechává na předsedovi senátu, aby v souvislosti s provedením důkazu výslechem svědků v každé jednotlivé věci posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti dosud nevyslechnutých svědků při jednání zvolí a zda učiní opatření, aby nebyli (nemohli být) až do svého výslechu při jednání přítomni, nebo zda jim v přítomnosti při jednání nezabrání (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1392/2004, uveřejněný pod číslem 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup zvolený v posuzovaném případě odvolacím soudem při výslechu svědků tak sám o sobě důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci tak vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. prosince 2010), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010, činí (z tarifní hodnoty ve výši 281.492,05 Kč) částku 9.460,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.049,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.809,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu