29 Cdo 2991/99
Datum rozhodnutí: 04.12.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Cdo 2991/99-804

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce V. V., podnikatele, o návrhu úpadce na nucené vyrovnání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 K 58/93, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 1999, č. j. 2 Ko 73/98 - 631, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 9. března 1998, č. j. 14 K 58/93589, zastavil - odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - řízení o úpadcově návrhu na nucené vyrovnání ze dne 15. května 1996 (srov. č.l. 391, 541-561, 572), s tím, že toto podání má vady, které brání jeho projednání (brání posouzení dle § 35 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále též jen ZKV /), a které úpadce ani přes výzvu soudu k jejich odstranění nezhojil. Návrh totiž nadále neobsahuje údaje o tom, jaké vyrovnání úpadce nabízí u pohledávek za podstatou, konkrétně hotových výdajů správce konkursní podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty. Dále návrh opomíjí skutečnost, že správce konkursní podstaty sice popřel pohledávku věřitele Imexu a. s. Praha, avšak ten podal žalobu na určení svého práva. Tohoto věřitele úpadce z návrhu na vyrovnání vyloučil. Údaj, kterým by úpadce osvědčoval reálnost navrženého vyrovnání, pak není v (doplnění) návrhu uveden vůbec.

K odvolání úpadce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. září 1999, č. j. 2 Ko 73/98 - 631, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a zamítl úpadcův návrh na přerušení řízení (druhý výrok). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že návrh na nucené vyrovnání má vady, které brání jeho věcnému projednání, takže byly dány důvody pro zastavení řízení. Námitku úpadce, že návrh nemohl doplnit proto, že jej soud prvního stupně náležitě neinformoval o stavu zpeněžování majetku konkursní podstaty, odvolací soud odmítl, s tím, že úpadce byl na zasedání věřitelského výboru, konaném dne 5. listopadu 1997 informován, že obchodní dům Globus (kterým úpadce hodlal zajistit splnění vyrovnání) byl již zpeněžen.

Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal úpadce včas dovolání, namítaje, že mu byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně poukazuje na to, že soud mu nesprávným postupem neumožnil jednat o návrhu na nucené vyrovnání, když mu (pro účely doplnění návrhu) neposkytl potřebné informace o zpeněžování majetku konkursní podstaty. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení o návrhu na nucené vyrovnání ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

K vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu; jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud též ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr soudů obou stupňů, že úpadce přes řádnou výzvu soudu prvního stupně neodstranil vady návrhu na nucené vyrovnání, jež brání v řízení o tomto návrhu pokračovat) není nesprávným postupem soudu v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v č. 1, ročníku 2000, téhož časopisu, pod číslem 8).

Jelikož dovolatel spojuje zmatečnost řízení právě s nesprávností závěrů soudů nižších stupňů o naplnění předpokladů pro vydání usnesení o zastavení řízení pro vady návrhu, lze uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí. Uvedené platí tím více, že dovolatel pro tyto účely uplatňuje námitky, jež v usnesení rozebral (a tak o nich výslovně rozhodl ) odvolací soud.

Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci § 237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 4. prosince 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r. předseda senátu