29 Cdo 299/2015
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř.




29 Cdo 299/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně FlexiLease, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1461/2a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26231158, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovaným 1) ŠIMEK 96, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Herčíkova 2655/17, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 64509931 a 2) Ing. R. Š., oběma zastoupeným Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 336/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2013, č. j. 7 Cmo 46/2013-156, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.660 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.660 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala po žalovaných zaplacení částky 369.962 Kč s 6% úrokem od 21. května 2012 do zaplacení, s tím, že první žalovaná vystavila na řad žalobkyně v B. dne 4. prosince 2007 vlastní směnku, znějící na směnečný peníz 369.962 Kč, se splatností dne 21. května 2012 (dále jen sporná směnka ). Druhý žalovaný převzal za zaplacení směnky směnečné rukojemství.
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 12. října 2012, č. j. 3 Cm 336/2012-11, návrhu žalobkyně vyhověl.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali oba žalovaní v zákonné lhůtě námitky. V nich (mimo jiné) namítali, že sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka a vázala se ke smlouvě o operativním nájmu č. 11331/07, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou dne 4. prosince 2007 (dále jen smlouva o operativním nájmu ). Žalobkyně následně doplnila do blankosměnky chybějící údaje, učinila tak však v rozporu s ujednáním účastníků obsaženém v zápise o dohodě ze dne 4. prosince 2007 (dále též jen dohoda o vyplňovacím právu ). Podle tohoto ujednání mohl věřitel blankosměnku vyplnit jen tehdy, bude-li první žalovaná více než 30 dnů v prodlení se zaplacením splátky, dále prohlásí-li soud konkurs na její majetek nebo vstoupí-li první žalovaná do likvidace a konečně také v případě předčasného zániku smlouvy o operativním nájmu. Vzhledem k tomu, že první žalovaná nebyla v prodlení s úhradou jakékoliv splátky, nebyl na její majetek prohlášen konkurs ani nevstoupila do likvidace a smlouva o operativním nájmu nebyla předčasně ukončena, nebyly podle žalovaných vůbec splněny dohodnuté podmínky, za nichž mohla žalobkyně blankosměnku doplnit. V této souvislosti žalovaní v námitkách dále uvedli, že zde není ani žádná jiná pohledávka žalobkyně, vzniklá ze smlouvy o operativním nájmu, jež by byla zajištěna spornou směnkou. Částka doplněná do blankosměnky sice odpovídá údaji uvedenému ve vyúčtování (datovaném 31. března 2012), které žalobkyně zaslala první žalované a v němž vyčíslila svůj nárok na náhradu údajně vzniklé škody a nadstandardního opotřebení předmětu nájmu, podle žalovaných jde však o nárok zcela vykonstruovaný , jehož zajištění navíc ani nebylo obsahem dohody o vyplňovacím právu.
Rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 3 Cm 336/2012-112, Krajský soud v Brně k námitkám žalovaných zrušil vydaný směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal námitku neoprávněného vyplnění blankosměnky důvodnou.
Přitom zdůraznil, že při doplňování chybějících údajů na blankosměnku je nutné vycházet z písemného vyplňovacího prohlášení (bylo-li sepsáno). V posuzovaném případě tedy byla žalobkyně oprávněna vyplnit směnku pouze v rámci pravidel ujednaných v dohodě o vyplňovacím právu, tj. v případech prodlení první žalované se splněním splatného závazku ze smlouvy o operativním nájmu, prohlášení konkursu na majetek první žalované nebo jejího vstupu do likvidace či předčasného ukončení smlouvy o operativním nájmu. V řízení však bylo prokázáno, že smlouva o operativním nájmu byla řádně ukončena, přičemž z tohoto smluvního vztahu nevznikla žalobkyni žádná nesplacená pohledávka. Případný nárok na náhradu škody a nadměrného opotřebení předmětu nájmu pak nepředstavuje závazek smluvní, nýbrž odpovědnostní, který sporná směnka dle ujednání účastníků nezajišťuje.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla oprávněna chybějící údaje na spornou směnku doplnit.
Podle odvolacího soudu nebylo mezi účastníky sporu o tom, že sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka k zajištění splnění závazků první žalované ze smlouvy o operativním nájmu a že v souvislosti s vystavením směnky byla mezi účastníky (včetně druhého žalovaného) uzavřena směnečná smlouva obsahující ujednání o podmínkách, za nichž byla žalobkyně oprávněna blankosměnku vyplnit. Pro posouzení důvodnosti vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo proto určující, zda tyto podmínky byly žalobkyní dodrženy.
Na základě zjištěného skutkového stavu je pak podle odvolacího soudu zřejmé, že tomu tak nebylo. První žalovaná jako nájemce řádně hradila splátky sjednané ve smlouvě o operativním nájmu, k ukončení smluvního vztahu nedošlo předčasně (nýbrž až uplynutím sjednané doby, po které první žalovaná předmět nájmu žalobkyni vrátila) a ze smlouvy o operativním nájmu nevznikl první žalované ani žádný jiný závazek, jehož nesplnění by mohlo být v souladu s uzavřenou dohodou o vyplňovacím právu důvodem pro vyplnění blankosměnky. Za takový závazek přitom odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neměl ani žalobkyní tvrzenou povinnost první žalované nahradit žalobkyni škodu a nadměrné opotřebení předmětu nájmu (dle vyúčtování ze dne 31. března 2012), když předpokladem vzniku takového nároku bylo (v souladu s čl. VI. odst. 20 všeobecných smluvních podmínek, jež byly nedílnou součástí smlouvy o operativním nájmu) stanovení tzv. zůstatkové ceny předmětu nájmu; ta ovšem ve smlouvě o operativním nájmu určena není.
Jen pro úplnost odvolací soud k výše řečenému doplnil, že chtěla-li žalobkyně vyvrátit tvrzení žalovaných, které bylo provedenými důkazy prokázáno a shledáno pravdivým , bylo na ní (jakkoli není ve směnečném řízení v zásadě tím, kdo je povinen tvrdit a prokazovat ), aby svá tvrzení také prokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně .
Odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil správně rozložení důkazního břemene mezi žalobkyni a žalované a důkazním břemenem ohledně otázky, zda byly splněny předpoklady pro vyplnění sporné směnky, zatížil v rozporu s dlouhodobou konstantní rozhodovací praxí všech soudů žalobkyni. Při zjištěném skutkovém stavu věci totiž bylo na žalovaných, aby prokázali, že první žalovaná nedluží žalobkyni nejen na nájemném, ale že nebyla v prodlení se splněním ještě jejích dalších smluvních povinností. Odvolací soud přesto zcela nepochopitelně důkazní břemeno rozdělil a ohledně existence dluhu první žalované z důvodu nadměrného opotřebení předmětu nájmu přesunul na žalobkyni.
Dovolatelka dále namítá, že soudy nižších stupňů neposoudily správně ani rozsah námitek. Žalovaní podle ní zúžili svou obranu na tvrzení, že spornou směnku bylo možné vyplnit jen v případě prodlení se zaplacením splátky, ve skutečnosti však právo vyplnit blankosměnku bylo vázáno na širší okruh skutečností, konkrétně na prodlení první žalované se zaplacením jakéhokoliv jejího závazku ze smlouvy o operativním nájmu. Obrana uplatněná v podaných námitkách se tak ukázala být nedůvodnou, neboť neodpovídala skutkovému stavu věci. Již tato okolnost měla být podle dovolatelky důvodem pro ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že ponechá směnečný platební rozkaz vůči oběma žalovaným v platnosti.
Žalovaní ve vyjádření ze dne 23. srpna 2013 navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné. Dovolatelkou vytýkané nesprávné právní posouzení otázky důkazního břemene odvolacím soudem má podle žalovaných spíše povahu jakési dodatečné poznámky učiněné v odůvodnění napadeného rozsudku; důvodem neúspěchu žalobkyně v projednávané věci však nebylo.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2693/2013, dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., uzavíraje, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (když z něj není zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Ústavní soud nálezem ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014 zrušil. Přitom uzavřel, že dovolání žalobkyně vytýkanou vadou netrpí. Žalobkyně v podaném dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. a které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž současně z obsahu dovolání je proti názoru Nejvyššího soudu patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Z dovolání žalobkyně se podle přesvědčení Ústavního soudu podává, že onou otázkou hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odchylně, je otázka, koho zatěžuje důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky v případě, že žalovaný se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly , a že uvedení od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky odchyluje bylo vymezeno slovním popisem jako dlouhodobá konstantní praxe všech soudů (tedy včetně dovolacího), dle které důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky zatěžuje žalovaného, který se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly, nikoli žalobce .
Žalovaní po vydání shora označeného nálezu Ústavního soudu v doplnění svého vyjádření ze dne 10. února 2015 uvedli, že dovolání považují za dezinterpretaci jak obrany žalovaných, tak obsahu rozhodnutí odvolacího soudu . Není především pravda, že námitky žalovaných se omezily pouze na argumentaci popsanou v podaném dovolání, když žalovaní v námitkách vylíčili (mimo jiné) skutečnosti, v jejichž důsledku by měli být zproštěni povinnosti spornou směnku zaplatit, včetně toho, že namítali neexistenci jakýchkoliv jiných pohledávek (tj. kromě sjednaných splátek), které by ze smlouvy o operativním nájmu vznikly. Výhrady uplatněné v tomto směru dovolatelkou proto nelze označit jinak než jako přepjatý formalismus, když dovolatelka zde sahá ke způsobu argumentace, který v podané ústavní stížnosti sama dovolacímu soudu vytýkala . V rozhodnutí odvolacího soudu pak podle mínění žalovaných ani nelze nalézt žádné závěry o přenesení důkazního břemene na žalobkyni, jak se dovolatelka snaží dovozovat.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že na posouzení otázky, kterou mu dovolatelka předkládá k řešení (koho zatěžuje důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky v případě, že žalovaný se brání tvrzením, že tyto předpoklady splněny nebyly) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nespočívá. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, naopak rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci (zodpovězení otázky, zda byly splněny předpoklady pro vyplnění blankosměnky) měly za prokázané (shodně uzavřely, že podmínky, za nichž mohla žalobkyně v souladu s uzavřenou dohodou o vyplňovacím právu doplnit do blankosměnky chybějící údaje, splněny nebyly, když první žalovaná nebyla v prodlení s úhradou jakéhokoliv závazku vzniklého ze smlouvy o operativním nájmu, přičemž jiné závazky první žalované sporná směnka dle ujednání účastníků nezajišťovala).
K výhradám dovolatelky, jež v této souvislosti vznášela, lze doplnit, že jakkoli odvolací soud nepřesně (neobratně) v důvodech svého rozhodnutí uvádí, že existence závazku první žalované v podobě povinnosti zaplatit žalobkyni rozdíl mezi běžným a nadstandardním opotřebením předmětu nájmu nebyla prokázána , není přesto se zřetelem k dalšímu obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí žádných pochyb o tom, že důvodem, pro který odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaní se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, nebyla okolnost, že žalobkyně neprokázala existenci jiného závazku první žalované, jehož splnění by bylo zajištěno spornou směnkou, nýbrž závěr o tom, že žádný takový závazek zde není. Tomu ostatně nasvědčuje rovněž ta část odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v níž odvolací soud k argumentaci, na níž založil své právní posouzení věci, pro úplnost dodává, že chtěla-li žalobkyně vyvrátit tvrzení žalovaných, které bylo provedenými důkazy prokázáno a shledáno pravdivým , bylo na ní (jakkoli není ve směnečném řízení v zásadě tím, kdo je povinen tvrdit a prokazovat ), aby svá tvrzení také prokázala. Odvolací soud popsaným způsobem nevyjadřuje (oproti přesvědčení dovolatelky) nic jiného než to, že žalobkyně (ač v tomto směru nezatížena důkazním břemenem) mohla zpochybnit závěr soudů obou stupňů o pravdivosti skutkových tvrzení žalovaných o neexistenci kauzálního závazku zajištěného směnkou (o nenaplnění sjednaných podmínek, za nichž mohla žalobkyně blankosměnku vyplnit) rovněž tím, že sama prokáže, že takový závazek existuje.
Závěr (z něhož soudní praxe jinak ustáleně ve své rozhodovací činnosti vskutku vychází), podle kterého důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný, tím odvolací soud nijak nezpochybnil.
Ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení otázky rozsahu námitek, jež žalovaní uplatnili v zákonné lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013. Nejvyšší soud se tak pro tuto po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou vadu dovolání nemohl označenou otázkou zabývat (vada této části dovolání znemožnila Nejvyššímu soudu učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání). K opačnému závěru (totiž že dovolatelka vymezila přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem rovněž ve vztahu k otázce posouzení rozsahu včas uplatněných námitek) přitom nedospěl ani Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. prosince 2014.
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje (v poměrech dané věci) za vhodné doplnit, že právní posouzení věci soudy nižších stupňů (co do závěru o rozsahu uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) se nijak ustálené judikatuře dovolacího soudu neprotiví. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (za mnohá srov. např. rozsudek ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 692/2011, uveřejněný pod číslem 84/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají u každého ze žalovaných z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. srpna 2013 a doplnění vyjádření k dovolání ze dne 10. února 2015), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 369.962 Kč) částku 19.560 Kč, jež se podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snižuje o 20 %, tj. na částku 15.648 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.412 Kč tak dovolací soud přiznal každému ze žalovaných k tíži žalobkyně celkem 19.660 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu