29 Cdo 2953/2000
Datum rozhodnutí: 16.01.2002
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2953/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: M. J. n. N., proti žalovaným: 1) F. s., s r. o., zast. advokátem, 2) F. n. m. Č. r., zast. advokátem a 3) D.-CZ, a. s., o 3,453.294,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 13/99, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 5. září 2000, čj. 29 Co 336/2000 - 187, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 3.4.2000 čj. 5 C 13/99 170, zamítl žalobu proti žalovanému 1) a současně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 60.100,- Kč. Výrokem II. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci částku 3,353.294,-Kč s úrokem z prodlení 3% od 8.9.1998 do zaplacení a na nákladech řízení zavázal žalovaného 2) uhradit žalobci částku 176.538,- Kč. Vedle toho soud zamítl žalobu do částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení 3% od 1.5.1992 do zaplacení a úroku z prodlení 3 % z částky 3.353.294,- Kč za dobu od 1.5.1992 do 7.9.1998. Výrokem III. žalobu směřující proti žalované 3) D.-CZ, a. s. zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací předmětný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě ohledně částky 3,353.294,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 2), potvrdil a v zamítavé části ponechal rozsudek nedotčen. Výrokem II. změnil nákladový výrok ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) tak, že žalovaného 2) zavázal k povinnosti zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 112.132,- Kč. Výrokem III. nepřiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem žádnému účastníku.

Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaných v souvislosti s privatizací haly autoservisu na ulici J. Ž. v J. n. N. Odvolací soud vycházel z toho, že právní předchůdce žalobce, Městský národní výbor v J. n. N., se zavázal k financování přístavby autoservisu. Z toho důvodu také uzavřel dne 2.5.1989 se S. b. Č. úvěrovou smlouvu na částku 3,134.300,- Kč s 5% úrokem. Tento úvěr byl dne 2.12.1992 splacen ve výši 3,128.529,- Kč společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 224.765,35 Kč. Budoucím uživatelem stavby měl být ČSAO, s.p. Delimitačním protokolem byl objekt převeden na D., a. s. D.. V rámci privatizace Fond národního majetku České republiky prodal také rozestavěný objekt haly žalované firmě FICS, s. r. o. (nyní F. s., s. r. o.) za dohodnutou kupní cenu 534.000 USD. Soud dospěl k závěru, že žalobce financoval přístavbu autoservisu, aniž by byl vlastníkem objektu a nedošlo také k převodu na budoucího uživatele.

Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že z inkasované kupní ceny část odpovídající úvěru uhrazenému žalobcem, představuje majetkový prospěch na straně prodávajícího Fondu národního majetku České republiky, pro nějž není právní důvod.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 2) včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1. písm. b/ a c/ o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř.

Dovolatel dále navrhuje odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce navrhl, aby na straně žalované do řízení přistoupila D. D., a. s. Usnesením ze dne 29.7.1999 soud vstup D. D., a. s., IČ 00673102 do řízení připustil. D. D., a. s. však existovala pouze do 26.8.1996 a poté se její název změnil na D., a. s. a tato společnost ke dni 31.3.1999 zanikla bez likvidace. Způsobilost právnické osoby být účastníkem řízení zaniká výmazem z obchodního rejstříku. Žalobce dne 16.9.1999 navrhnul přistoupení dalších účastníků na straně žalované, a to D. N., a. s. a D. CZ, a. s., aniž by vzal žalobu proti D. D., a. s. zpět. Okresní soud usnesením ze dne 28.9.1999 čj. 5 C 13/99-89 řízení proti žalovanému 3) zastavil, protože ke dni 27.7.1999, kdy došel soudu návrh na přistoupení D. D., a. s., neměla již tato právnická osoba způsobilost být účastníkem řízení. Z toho vyplývá, že od 29.7.1999 do 28.9.1999 D. D., a. s. v řízení vystupovala, aniž by měla způsobilost být účastníkem řízení a aniž by měla procesní způsobilost. Podobně tomu bylo v případě D. N., a. s. na kterou byl prohlášen dne 30.8.1999 konkurz. Jestliže bylo rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28.9.1999 připuštěno, aby na straně žalovaných do řízení přistoupila mimo jiné D. N., a. s., vystupoval v řízení účastník, který neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Dovolatel dále namítá, že skutková zjištění soudů nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Své nesouhlasné stanoviska s právními závěry odvolacího soudu dovolatel podrobně popisuje.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 odst. 1 a 2 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvedená zákonná úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Jelikož se v projednávané věci jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ke změně došlo jen u nákladového výroku, proti kterému dovolání není přípustné, protože do výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř (srov. jeho část za středníkem). Přípustnost dovolání podle ust. § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. není dána, neboť odvolací soud přípustnost ve výroku svého rozsudku nevyslovil a v průběhu řízení ani nebyl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

Zbývá posoudit přípustnost z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně poukazuje.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

Trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., nelze bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím, že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, dovolávat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch.

K vadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíží dovolací soud, jen týká-li se dovolatele. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001. sp. zn. 20 Cdo 1190/99). Ke zmatečnostní vadě podle uvedeného ustanovení dovolací soud tudíž přihlíží jen tehdy, jestliže procesní způsobilost postrádal, aniž by byl řádně zastoupen, dovolatel. Opačný závěr nelze dovodit ani z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které ukládá dovolacímu soudu z úřední povinnosti vyvodit důsledky z existence zmatečnostních vad. Platí totiž, že k dovolání je legitimován jen ten účastník, jemuž byla soudem způsobena újma, např. tím, že soud pominul okolnosti svědčící o jeho procesní nezpůsobilosti a neučinil opatření potřebná k řádnému zastoupení takového účastníka, aby byla v řízení zajištěna ochrana jeho práv a zájmů. Byla-li proto újma způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, který byl v řízení úspěšným, znamenala by kasace dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodů, jež se netýkají dovolatele, porušení účelu občanského soudního řízení, kterým ve smyslu § 1 je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů; současně by se takový postup jevil v přímém rozporu se směrnicí obsaženou v ustanovení § 6 o. s. ř., podle které má být ochrana práv rychlá a účinná. Kromě toho je v daném případě zjevné, že dovolatel směšuje námitku nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení s námitkou procesní způsobilosti, která v případě právnické osoby zpravidla spočívá v nedostatku zastoupení. Takový nedostatek však dovolatel na straně žalovaného 3) konkrétně nevytýkal.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. D. a.s. zanikla dne 31.3.1999, a to bez likvidace podle ust. § 69 odst. 4 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění. Právním nástupcem se stali společnosti D.-N., a.s. a D.-CZ, a.s., což také vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku na č.l. 74. Dnem výmazu z obchodního rejstříku, vstoupili do práv a povinností zaniklé D. a.s., společnosti D.-N., a.s. a D.-CZ, a.s. Pokud soud prvního stupně v usnesení čj. 5 C 13/99-61 ze dne 29.7.1999 připustil na návrh žalobce, aby do řízení na straně žalovaných přistoupila D. D., a.s., dopustil se tak procesního pochybení, neboť účastníky řízení se měli stát výše citované společnosti. Soud, poté co se žalobce zřejmě opožděně dozvěděl o zániku spol. D., a.s., řízení proti ní usnesením čj. 5 C 13/99-89 ze dne 28.9.1999, zastavil a připustil vstup do řízení společnostem D.-N., a.s. a D.-CZ, a.s. Z toho vyplývá, že pokud v řízení po určitou dobu vystupovali na straně žalovaného 3) účastníci, kteří již neměli způsobilost být účastníkem řízení (ať z toho či onoho důvodu, zvláště proto, že ztratili právní subjektivitu), pak námitka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení je dílem irelevantní z hlediska výsledku řízení (ve vztahu k žalovanému 3) je výrok rozhodnutí o žalobě zamítavý), dílem pak je taková námitka ze strany žalovaného 2) subjektivně nepřípustná, neboť pro něj nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (žaloba proti žalovanému 3) byla zamítnuta jako věcně nedůvodná proto, že na jeho straně bezdůvodné obohacení nevzniklo a případná procesní újma na jeho straně na tomto výsledku ve vztahu k žalovanému 2) nemůže nic změnit).

Jelikož v projednávané věci dovolatel namítá, že v řízení vystupoval jako účastník, jenž neměl způsobilost být účastníkem řízení a popř. vykazoval nedostatek procesní způsobilosti žalovaný 3), nelze na jeho základě - i kdyby skutečně řízení zmíněnou vadou alespoň v určitém stadiu trpělo - dovolání mít za přípustné (a důvodné) ve smyslu shora uvedených ustanovení.

Není-li dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl.

Pro odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu podle § 243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř., když žalovaný 2) procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto, přičemž podle spisu ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. ledna 2002

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu