29 Cdo 2911/2011
Datum rozhodnutí: 28.08.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 2911/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele J. K. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Postupice 58, PSČ 257 01, za účasti Stavebního bytového družstva POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00034398, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, PSČ 150 00, o neplatnost usnesení shromáždění delegátů a o uložení povinnosti přidělit byt, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 147/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2011, č. j. 14 Cmo 394/2009-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit družstvu na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 13. května 2009, č. j. 81 Cm 147/2007-126, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva POKROK (dále jen družstvo ) ze dne 11. listopadu 2006, jímž byl schválen materiál č. 3 zpráva představenstva a správy SBD POKROK obsahující i sdělení o přidělení tří uvolněných bytů v průběhu roku 2006 a návrh na uložení povinnosti přidělit navrhovateli jím specifikovaný byt.
Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že k podáním navrhovatele doručeným dne 15. července 2012 a 10. srpna 2012 nemohl přihlédnout, neboť tato byla podána po uplynutí zákonné lhůty k doplnění dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání navrhovatele Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Námitkou, podle níž shromáždění delegátů schválením předmětné zprávy představenstva implicitně přezkoumalo její obsah a potvrdilo podle názoru dovolatele protiprávní rozhodnutí představenstva o přidělení uvolněných bytů, přičemž soud je oprávněn takové rozhodnutí schůze delegátů přezkoumat a zrušit, dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož rozhodování o přidělení bytů patří podle článku 27 odst. 1 stanov družstva do výlučné působnosti představenstva a ze stanov nevyplývá, že by se schůze delegátů jakkoliv podílela na (konkrétním) přidělování bytů členům družstva, pouze podle článku 57 odst. 2 písm. c/ stanov projednává a schvaluje (jako informaci) zprávy představenstva a kontrolní komise o činnosti družstva.
Námitka zpochybňující výše uvedený závěr odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť výklad stanov družstva provedený odvolacím soudem plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Závěr, podle něhož stanovy obchodní společnosti či družstva jsou smlouvou sui generis, a při výkladu jejich obsahu se proto uplatní výkladová pravidla určená pro výklad právních úkonů, přitom plyne z teorie (viz např. Dědič. J. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. POLYGON 2002, s. 1700, Pelikánová I. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Linde Praha 1995 s. 481), stejně jako judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003).
Výklad obsahu stanov provedený odvolacím soudem je taktéž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž soud může zásadně zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek. Nepřipouští-li obchodní zákoník napadat u soudu platnost rozhodnutí jiných orgánů společnosti (než valné hromady), vyplývá z uvedeného i závěr, že tato rozhodnutí u soudu napadat nelze, resp. že soud není oprávněn tato rozhodnutí přezkoumávat jinak, než v rejstříkovém řízení, pokud rozhoduje o zápisu skutečnosti, založené takovým rozhodnutím, do obchodního rejstříku. Rozhodnutí představenstva akciové společnosti může soud přezkoumávat jen tehdy, rozhoduje-li v přenesené působnosti valné hromady (viz usnesení ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu).
Tento závěr se přitom obdobně prosadí i ve vztahu k družstvu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4316/2010).
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož o přidělení bytů rozhoduje představenstvo družstva, jehož rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat, sám o sobě postačuje k zamítnutí návrhu, nelze dovolání připustit k přezkoumání (dovoláním rovněž zpochybněného) závěru odvolacího soudu, podle kterého navrhovatele nelze považovat za tzv. nebydlícího člena družstva. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Jen pro úplnost a nad rámec právního posouzení věci Nejvyšší soud dodává, že správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož navrhovateli vůči družstvu nevzniklo právo na přidělení bytu, nemohl přezkoumat, neboť dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v tomto směru nikterak nenapadá (viz § 242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, čímž družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 3.750,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Spolu s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal družstvu k tíži dovolatele částku 4.860,- Kč.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. srpna 2012
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu