29 Cdo 2903/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 183i obch. zák., § 183k odst. 5 obch. zák.



29 Cdo 2903/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele M. N., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti OSPAP a. s., se sídlem v Praze 10, K Hrušovu 292/4, PSČ 102 23, identifikační číslo 16 19 32 02, zastoupené JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 166/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 14 Cmo 85/2008-149, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti OSPAP a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 27 Cm 166/2005-92, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a. s., po změně obchodní firmy OSPAP, a. s., identifikační číslo 16 19 32 02 (dále jen společnost ) konané dne 3. srpna 2005, o schválení přechodu všech účastnických cenných papírů společnosti, které nejsou ve vlastnictví hlavního akcionáře, na hlavního akcionáře, postupem podle ustanovení § 183i a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) [ výrok I. ] a zavázal navrhovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení [ výrok II. ] .
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) odmítl jako nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatelem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části, v níž soudy dospěly k závěru, že hlavní akcionář při stanovení výše protiplnění vycházel i z dalších podkladů, podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Souladem ustanovení § 183i až § 183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud v obecné rovině již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb., ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 jakkoli modifikoval. Následně pak Ústavní soud i ve vztahu k obchodnímu zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., odmítal ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů ve věci squeeze out(u) s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 a s odůvodněním, že v postupu obecných soudů neshledává nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzeném zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. IV. ÚS 2744/07, nebo usnesení ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 1852/08).
V nálezu ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09 (dále jen nález I. ÚS 1768/09 ) však Ústavní soud uzavřel [bod 25], že: Jakkoli v tehdejším znění ObchZ tj. ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. nebyl výslovně upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů.
V bodu 30 nálezu I. ÚS 1768/09 pak Ústavní soud konstatoval, že z výše řečeného vyplývá, že absence dohledu ČNB znemožňovala náležitou ochranu stěžovatelových základních práv, a proto měla představovat též dostatečný důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nuceném výkupu cenných papírů, bylo-li by ovšem možné rozhodnout v rozumné době, což ovšem z důvodů uvedených shora neplatí. Prohlásil-li by obecný soud usnesení valné hromady, která rozhodla o přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům na hlavního akcionáře, za neplatné, odpadne právní důvod, na jehož základě k takovému přechodu došlo (srov. Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 325n.), což by ve svém důsledku mělo vést k obnovení vlastnického práva předcházejících akcionářů. S ohledem na principy imanentní ústavnímu pořádku však přesto nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, neboť takové rozhodnutí by bylo nepřiměřeným zásahem jak do objektivního principu právní jistoty, který je jednou z komponent konceptu právního státu (srov. již nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, N 14/3 SbNU 73), tak by mohlo dojít k porušení subjektivních majetkových práv třetích osob. To proto, že k přijetí usnesení valné hromady o nuceném výkupu akcií došlo před několika lety. Zrušením napadených rozhodnutí by došlo ke zpochybnění řady právních úkonů, které v mezidobí akciová společnost učinila, což by mohlo přivodit vážnou majetkovou újmu třetím osobám jednajícím v dobré víře v platnost nuceného výkupu. Proto má Ústavní soud za to, že by neodpovídalo proporcionálnímu omezení jak působení objektivních ústavních principů, tak subjektivních základních práv, kdyby po uplynutí doby v řádu let proběhlo navrácení do původního stavu. V této konstelaci je nutno upřednostnit ochranu základních práv třetích osob a většinového akcionáře. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí nezrušil a toliko deklaroval, že napadená rozhodnutí způsobila porušení stěžovatelova základního práva vlastnit majetek, které garantuje čl. 11 Listiny. Konstatovaná protiústavnost rozhodnutí obecných soudů by přitom měla mít v případných dalších soudních řízeních stejné účinky jako zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
V usnesení ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 617/11 pak Ústavní soud dospěl ohledně usnesení valné hromady podle ustanovení § 183i obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. k závěru, že: V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Dovolací soud s poukazem na § 183i až 183n obchodního zákoníku, na svou judikaturu i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, ze dne 27. března 2008 vyložil své závěry vztahující se ke lhůtě pro svolání valné hromady, na jejímž pořadu jednání je uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů, k právní úpravě jejich výkupu, shody této úpravy s ústavním pořádkem, jakož i se stanovením a posouzením výše protiplnění za nuceně vykoupené cenné papíry a charakterem řízení před odvolacím soudem vedeném jako řízení nesporné. Též odvolací soud se v odvolacím řízení proti usnesení soudu prvního stupně vypořádal s námitkami stěžovatele ve shodě s právními závěry Nejvyššího soudu, v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil skutečnosti, pro které byl důvodně návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítnut a pro které také ve věci samé jeho výrok potvrdil. Soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav, své rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a tvrzeními stěžovatele. Přes označení účastníků jako žalobce a žalovaný je podle náhledu Ústavního soudu zřejmé, že řízení vedl jako řízení nesporné.
Podle přesvědčení IV. senátu Ústavního soudu tak obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly, stejně jako v typově stejných věcech stěžovatele, které byly projednávány Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1260/10 a sp. zn. IV. ÚS 1494/10, v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Jak patrno ze shora uvedeného, není judikatura Ústavního soudu při posuzování souladu ustanovení § 183i a násl obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., zcela konzistentní. Podstatné pro rozhodnutí v projednávané věci však je, že v nálezu I. ÚS 1768/09 dospěl Ústavní soud k závěru, že po uplynutí rozumné doby již nelze usnesení valné hromady, která rozhodla podle § 183i obch. zák,. prohlásit za neplatné. Protože v projednávané věci se valná hromada konala dne 3. srpna 2005, je Ústavním soudem stanovený předpoklad více než naplněn.
Posouzení, k jakému dni má znalec v posudku, vypracovaném pro účely výkupu účastnických cenných papírů, stanovit výši protiplnění v penězích, nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení § 183i a násl. obch. zák. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4161/2008 a sp. zn. 29 Cdo 3797/2008, ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, nebo ze dne 5. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4998/2009, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Určení výše protiplnění k nesprávnému dni může vést toliko k závěru o nepřiměřenosti výše protiplnění, jež však důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není (§ 183k odst. 5 obch. zák.). Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stejný závěr se prosadí i u námitky dovolatelem tvrzené nedostatečnosti znaleckého posudku vypracovaného pro účely výkupu účastnických cenných papírů před určením výše protiplnění hlavním akcionářem.
A konečně závěr o tom, že považuje-li představenstvo výši protiplnění určenou posudkem znalce za spravedlivou, postačí, vyjádří-li to ve zprávě podle § 183i odst. 2 obch. zák. odkazem na tento posudek, je do té míry zjevný, že k založení přípustnosti dovolání vést nemůže.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.750,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 810,- Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 31. května 2011

doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu