29 Cdo 2868/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 107a odst. 2 o. s. ř.



29 Cdo 2868/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně LXR consulting s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Lovosická 711/30, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24120898, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) V. T. a 2) P. N. , oběma zastoupeným JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci X, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 733/2011, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2013, č. j. 7 Cmo 353/2012-112, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 6 Cm 733/2011-66, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 20. ledna 2012, č. j. 6 Cm 733/2011-13, kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 100.000 Kč s 6% úrokem od 20. ledna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 333 Kč a náklady řízení.
Vrchní soud v Olomouci v průběhu řízení o odvolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku v záhlaví označeným usnesením vyhověl návrhu žalobkyně (doručenému soudu prvního stupně dne 28. června 2012), aby do řízení na její místo vstoupila společnost Debian Collector Ltd, se sídlem v Mahé, Victoria, Revolution Ave, Seychelská republika, reg. číslo 104653.
Odvolací soud uzavřel, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady stanovené ustanovením § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadní žalobkyně. Z obsahu spisu totiž plyne, že žalobkyně indosovala na označeného procesního nástupce směnku (o jejíž zaplacení v projednávané věci jde) a ten také vyslovil se svým vstupem do řízení souhlas.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje (posuzováno podle obsahu), aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že vstup společnosti do řízení na místo dosavadní žalobkyně se nepřipouští.
Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že při rozhodování o procesním nástupnictví nezohlednil rovněž námitky, jimiž se žalovaní brání povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem a ve kterých zpochybňují aktivní legitimaci žalobkyně k vymáhání práv z předmětné směnky. Jsou-li indosamenty, jak v námitkách dovozují žalovaní, skutečně neplatné (u prvního indosamentu proto, že remitent převedl směnku na neexistující společnost, u dalšího indosamentu pak z toho důvodu, že není zřejmé, kdo jej za neexistující společnost učinil, zda byl k převodu směnky zmocněn a zda vůbec taková osoba existuje), není možné, aby soud návrhu na vstup procesního nástupce dosavadní žalobkyně do řízení vyhověl.
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud přistoupil k rozhodnutí o procesním nástupnictví formalisticky, aniž by posoudil také skutečnost, zda v poměrech dané věci nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy, jež zapovídá ustanovení § 2 o. s. ř. Potud dovolatel odkázal rovněž na závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 (jde o nález ze dne 9. února 2012, uveřejněný pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného je bez dalšího přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř. (nikoli tedy podle § 237 o. s. ř., jak nesprávně uvádí dovolatel); není však důvodné.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Výklad ustanovení § 107a o. s. ř., podávaný soudní praxí, je ustálen v závěru (od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), podle kterého při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003 a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněná pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Řešení otázky, zda žalobkyně směnku, jejíhož zaplacení se v dané věci domáhá, nabyla nepřetržitou řadou indosamentů (jinými slovy, zda je žalobkyně v projednávané věci aktivně legitimována), je tak z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů pro rozhodnutí o návrhu podle § 107a o. s. ř. bez právního významu.
Pro úplnost (a bez zřetele k výše uvedenému) lze dodat, že dlužníku ostatně námitka neplatnosti indosamentu (založená na zpochybnění materiální platnosti indosantova podpisu) ani nepřísluší (k tomu blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 140).
Opodstatněnou konečně Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele, podle níž se odvolací soud při rozhodování o procesním nástupnictví (v rozporu s ustanovením § 2 o. s. ř.) nezabýval možným zneužitím procesní úpravy . Jakkoli totiž nelze obecně vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., takový postup však přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vychází i dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013). V poměrech dané věci přitom není pochyb o tom, že dosavadní obsah spisu podklad pro závěr, že by návrh dle § 107a o. s. ř. bylo možné zamítnout prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., zjevně neposkytuje.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu