29 Cdo 2867/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 175 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

29 Cdo 2867/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Janem Krátkým, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, PSČ 293 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 45/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 12 Cmo 86/2010-311, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. května 2010, č. j. 43 Cm 45/2004-264, kterým Krajský soud v Hradci Králové ponechal co do částky 152.523,- Kč s 6% úrokem od 25. září 2002 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ( vyjma části poplatku, který se vrací ) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. října 2003, č. j. 43 Sm 999/2002-9 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. září 2005, č. j. 43 Cm 45/2004-91 (jímž původně ponechal směnečný platební rozkaz v uvedeném rozsahu v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 21. května 2007, č. j. 12 Cmo 129/2006-140, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně námitky, že část směnkou zajištěné pohledávky žalobkyně zanikla v důsledku započtení vzájemné pohledávky žalovaného. Přitom zdůraznil, že k započtení na základě jednostranného právního úkonu může dojít jen tehdy, dojde-li takový projev vůle druhému účastníku. V projednávané věci však skutečnost, že dopisy ze dne 5. června 2002, 7. července 2002 a 6. srpna 2002, jež měly obsahovat úkon žalovaného směřující k započtení vzájemných pohledávek účastníků, se dostaly do dispoziční sféry žalobkyně, v řízení prokázána nebyla.
K námitkám nesprávného vyplnění blankosměnky a nepředložení směnky k placení odvolací soud s odkazem na zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) nepřihlížel, neboť nebyly uplatněny v zákonné třídenní lhůtě od doručení směnečného platebního rozkazu.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje (mimo jiné) uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, podle kterých hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem postrádá jakoukoliv logiku , když listinné důkazy předložené žalobkyní odvolací soud nadřazuje nad jiné v řízení provedené důkazy, dovolatel ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se odvolací soud nezabýval námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky a jejího nepředložení žalovanému k placení. Uvedené námitky totiž nebyly (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak) obsaženy ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že směnečný platební rozkaz lze prověřit jen z pohledu včasných a odůvodněných námitek srov. v soudní praxi např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 a ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly [vyjádření k dovolání učinil předchozí advokát žalobkyně JUDr. Jaroslav Poláček až poté, co jeho plná moc zanikla (k tomu srov. ustanovení § 28 odst. 3 o. s. ř. a plnou moc udělenou žalobkyní v průběhu dovolacího řízení JUDr. Ervínu Perthenovi na č. l. 354 spisu) a nákladem dovolacího řízení proto být nemůže].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. září 2012

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu