29 Cdo 2866/2010
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: čl. I. § 11 předpisu č. 191/1950Sb., čl. I. § 13 předpisu č. 191/1950Sb., § 18 odst. 1 předpisu č. 591/1992Sb.




29 Cdo 2866/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Š. C. , zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, PSČ 702 00, proti žalovanému J. T. , zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 268/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 34/2010-59, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 34/2010-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 6. října 2009, č. j. 37 Cm 268/2009-30, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. července 2009, č. j. 37 Cm 268/2009-9, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000,- Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ve shodě soudem prvního stupně z toho, že:
1) Dne 5. května 2007 vystavil žalovaný v H. směnku vlastní, v níž se zavázal zaplatit J. Š. (dále jen remitent ) dne 30. září 2007 částku 300.000,- Kč; směnka byla splatná v L. u České spořitelny, a. s.
2) Na rubu směnky jsou umístěny dva zápisy. V prvním z nich, datovaném 18. července 2008, remitent prohlašuje, že postupuje tuto směnku S. T. K uvedenému textu jsou připojeny podpisy remitenta a označeného nabyvatele směnky. Ve druhém zápise, datovaném 19. března 2009, pak S. T. uvádí, že postupuje tuto směnku paní Š. C. (označené dále uvedením rodného čísla a adresy místa bydliště žalobkyně), text je podepsán S. T. a žalobkyní.
Odkazuje na ustanovení čl. I. § 4, § 6, § 75, § 77 odst. 2 a § 87 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ), odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, není neplatná pro namítaný rozpor v údaji platebního místa a pro neurčité označení měny, v níž má být směnečná suma zaplacena, zdůrazňuje potud, že ze směnky jednoznačně plyne, že je splatná u třetí osoby (České spořitelny, a. s.) v platebním místě určeném alespoň s přesností obce či města (v L.) a zní na určitou měnu (směnečná suma je vyjádřena v českých korunách).
Nedůvodnými odvolací soud shledal rovněž výhrady žalovaného k nesprávnému označení žalobkyně v zápise, kterým na ni měla být směnka převedena, uzavíraje, že jde pouze o opomenutí písařské povahy , které není schopné (v situaci, kdy je v textu tohoto zápisu žalobkyně dále označena také správnými údaji jména, data narození a adresy místa bydliště) vyvolat důvodné pochybnosti o identitě nabyvatelky směnky.
Za opodstatněnou měl však oproti soudu prvního stupně námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, odůvodněnou tvrzením, že směnka nebyla na žalobkyni indosována. V této souvislosti uvedl, že sporná směnka (vzhledem k tomu, že na ní není uvedena doložka ve smyslu čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona, která by z ní činila cenný papír ve formě na jméno) je směnkou na řad, k jejímuž převodu je podle ustanovení § 18 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen zákon o cenných papírech ) nezbytný rubopis. Umístění rubopisu na směnečné listině ani jeho konkrétní obsah žádný právní předpis neupravuje, vyhoví proto každé jednostranné prohlášení vyznačené přímo na směnce, ze kterého se podává vůle dosavadního majitele směnku převést na jinou osobu (čl. I. § 13 odst. 1 směnečného zákona). Takové jednostranné prohlášení se však podle odvolacího soudu na sporné směnce nenachází. Jakkoli samotná formulace textu umístěného na rubu směnky ( postupuji ) by nečinila rubopis formálně vadným, v situaci, kdy jsou oba sporné zápisy podepsány vždy dvěma různými osobami , přičemž jejich podpisy se zjevně vztahují k jednotlivým prohlášením a nelze je od nich nijak odtrhnout , nejde o jednostranné prohlášení majitele směnky, jež by mohlo být rubopisem (popř. blankoindosací ve smyslu ustanovení čl. I. § 13 odst. 2 směnečného zákona), ale takový zápis je nutné považovat za konsenzuální projev , tedy za smlouvu o převodu směnky, na jejímž základě ani z formálního hlediska k řádnému převodu směnky nedošlo.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/).
Odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu se zásadou koncentrace vyjádřenou v ustanovení § 175 o. s. ř. zrušil směnečný platební rozkaz k námitce, kterou žalovaný ve včas podaných námitkách neuplatnil, když žalovaný odůvodnil námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně jen tím, že v zápise na rubu směnky je uveden text postupuji a že u druhého postoupení je nesprávně označena žalobkyně. Obě tyto výhrady přitom odvolací soud shledal nedůvodnými.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zápisy na rubu směnky je nutné považovat za smluvní ujednání. Z předmětného textu je podle dovolatelky zcela zřejmé, že jde o prohlášení pouze jedné strany, s tím, že jakékoliv prohlášení druhé strany naprosto schází . U žádného z podpisů není připojeno slovo přijímám nebo souhlasím a v textu není uvedeno ani to, že by se účastníci na něčem dohodli. Dospěl li proto odvolací soud k závěru, že nejde o indosament, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud předně poznamenává, že nesdílí výhrady dovolatelky, podle kterých odvolací soud tím, že se při posuzování důvodnosti námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně zabýval také otázkou, zda zápisy umístěné na rubu směnky lze považovat za rubopisy, nebo zda jde svou povahou o smlouvu o převodu směnky, porušil zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v ustanovení § 175 o. s. ř. Jak je totiž zřejmé z obsahu včas podaných námitek (srov. č. l. 10 12), žalovaný námitku nedostatku aktivní věcné legitimace odůvodnil (mimo jiné) také tvrzením, že spornou směnku bylo možné převést pouze indosamentem, přičemž oba zápisy na rubu směnky (obsahující text postupuji , podepsaný postupitelem a postupníkem) tak činí postoupením (cessí) . Výhrada, že směnka nebyla na žalobkyni převedena, neboť zápisy na rubu směnky nejsou rubopisem, tak zjevně v námitkách obsažena byla a odvolací soud v tomto směru nijak nepochybil.
Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle čl. I. § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem /rubopisem/ (odstavec 1). Pojal-li výstavce do směnky slova nikoli na řad nebo jinou doložku stejného významu, lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu /cesse/ (odstavec 2).
Podle čl. I. § 13 směnečného zákona indosament nutno napsat na směnku nebo na list s ní spojený /přívěsek/. Musí jej podepsat indosant /kdo směnku rubopisem převádí/ (odstavec 1). V indosamentu nemusí být udán indosatář /na koho se směnka rubopisem převádí/; indosament může záležet i v pouhém podpisu indosantově /nevyplněný indosament, blankoindosament/. V posledním případě musí být indosament, aby byl platný, napsán na rub směnky nebo na přívěsek (odstavec 2).
Z ustanovení § 18 odst. 1 zákona o cenných papírech se dále podává, že k převodu listinného cenného papíru na řad se vyžaduje i rubopis. Rubopis musí být bezpodmínečný a přecházejí jím veškerá práva s papírem spojená, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného.
Otázkou, zda lze směnku na řad a práva z ní plynoucí převést výlučně rubopisem, nebo (také) smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval již v rozsudku ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 2006, pod číslem 10. V něm vysvětlil, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v občanském a obchodním zákoníku připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tomto směru je tedy zákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním. Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku pak (za situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí) vyplývá, že směnku na řad smlouvou o postoupení pohledávky převést nelze.
S uvedenými závěry je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. V poměrech projednávané věci tak zbývá posoudit, zda předmětné zápisy na rubu směnky lze považovat (jak dovozuje dovolatelka) za rubopisy, nebo zda jde (jak uzavřel odvolací soud) o smluvní ujednání, která (bez dalšího) k převodu směnky na řad nepostačují.
Závěrům odvolacího soudu o povaze posuzovaných zápisů na rubu směnky lze v obecné rovině přisvědčit potud, že podstata rubopisu (indosamentu) spočívá v jednostranném prohlášení dosavadního majitele směnky (převodce) o tom, že práva ze směnky převádí na dalšího majitele. Přesné znění převodní doložky zákon výslovně nepředepisuje, za rubopis (indosament) proto bude možné považovat, jak správně dovodil již odvolací soud, každé prohlášení podepsané dosavadním majitelem směnky, z něhož bude jeho vůle směnku převést jednoznačně vyplývat (v redukované podobě může indosament záležet i v pouhém podpisu indosantově, viz výslovně znění čl. I § 13 odst. 2 směnečného zákona).
Se zřetelem k výše uvedenému nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že rubopisem (indosamentem) může v konkrétních poměrech být také prohlášení dosavadního majitele na rubu směnky vyjádřené slovy postupuji tuto směnku osobě X. , když z takového prohlášení nelze usuzovat na nic jiného, než že vůlí majitele směnky je převést směnku jiné (v doložce označené) osobě. Shodný názor ostatně zastávala již starší judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. února 1935, sp. zn. Rv I 2869/34, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 14166), podle níž lze spatřovati indosament v doložce na rubu směnky Postupuji Vám závazek p. X. o zaplacení této směnečné částky a opravňuji Vás obnos tento vymáhati .
Se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v poměrech projednávané věci nelze (přes výše uvedené) považovat zápisy umístěné na rubu směnky za rubopis (indosament), neboť nejde (vzhledem k tomu, že zápisy jsou podepsány vždy dvěma osobami) o jednostranné prohlášení dosavadního majitele směnky, ale o smluvní ujednání, jež převod směnky (bez dalšího) založit nemůže, se však již Nejvyšší soud neztotožňuje.
Již ze samotné formulace obou zápisů umístěných na rubu směnky (srov. text postupuji tuto směnku ) je zřejmé, že jde vždy o projev vůle jen jedné strany (toho, kdo směnku takto převádí). Skutečnost, že nabyvatel směnky k prohlášení převodce připojil svůj podpis (bez zřetele k tomu, jaké právní následky svým jednáním sledoval), pak z takového jednostranného prohlášení převodce bez dalšího nečiní smlouvu (dohodu) uzavřenou mezi těmito osobami. Jinak řečeno, právní účinky jinak řádného rubopisu (indosamentu) nemohou být zmařeny jen tím, že nabyvatel směnky připojí k převodní doložce (nadbytečně) svůj podpis.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2012

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu