29 Cdo 2860/2008
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Cdo 2860/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatele K. B., narozeného, bytem v, zastoupeného JUDr. M. O., advokátem, se sídlem v , za účasti společnosti C. v. o. s., se sídlem v, o určení, že navrhovatel odpovídá za závazky společnosti vzniklé pouze do 31. prosince 1992 a že společnost byla ke dni 31. prosince 1992 zrušena, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 93/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2007 č. j. 7 Cmo 83/2006-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. května 2005, č. j. 16 Cm 93/2003-33 zamítl jak žalobu , že společnost C. v. o. s. (dále též jen společnost ) je zrušena k datu 31. 12. 1992 výpovědí společníka K. B. (výrok I.), tak žalobu , že navrhovatel ručí a odpovídá za závazky C. v. o. s. vzniklé pouze do data 31. 12. 1992 (výrok II.). Soud prvního stupně dále zahájil řízení o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora (výrok III.), rozhodl o zrušení společnosti C. v. o. s. s likvidací (výrok IV.), jmenoval likvidátorem společnosti společníka J. B.(výrok V.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky VI. a VII.).

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením částečně ve výrocích I. a II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, částečně ve výrocích IV. až VII. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok); odvolání navrhovatele proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně pak odmítl (druhý výrok).

Odvolací soud posuzoval, zda navrhovatel učinil výpověď včas ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 písm. a/ obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), tj. zda ji podal nejpozději šest měsíců před uplynutím účetního období. Shledal, že navrhovatel podal výpověď dvakrát nejprve ji 4. června 1992 adresoval druhému společníkovi (tato výpověď byla odeslána advokátem navrhovatele v červnu 1992), posléze ji 15. září 1992 adresoval společnosti (tato výpověď je opatřena razítkem společnosti a nečitelným podpisem). Dovodil, že první z výpovědí nemůže být účinná, protože nebyla doručena společnosti a druhá z výpovědí byla za situace, kdy společenská smlouva společnosti neurčuje pro výpověď ze společnosti jinou lhůtu učiněna až po zákonné šestiměsíční lhůtě . Přitakal rovněž názoru soudu prvního stupně, že obsah druhé z výpovědí, konkrétně formulace na základě této výpovědi Vaše společnost k 31. 12. 1992 zaniká (vyložená tak, že společnost měla být ke konci účetního období zrušena), neumožňuje přesah účinků výpovědi do dalšího účetního období.

Veden výše uvedenými úvahami pak odvolací soud uzavřel, že navrhovatel neprokázal , že by vůči společnosti včas učinil výpověď, z čehož vyplývá, že společnost k 31. prosinci 1992 nebyla zrušena a navrhovateli nemohla k tomuto datu ve společnosti zaniknout účast ani ručení za závazky společnosti ve smyslu ustanovení § 86 obch. zák.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), co do jeho důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ i písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že nepřihlédl k listině, kterou mu odeslal a která měla prokazovat jeho tvrzení, že zároveň s podáním výpovědi tuto převzal i za společnost. Dovolatel předpokládá, že ačkoli jeho doplnění odvolání ze dne 28. června 2006 bylo adresováno k jiné (chybnou spisovou značkou označené) věci tento důkaz byl do spisu založen, neboť v textu doplnění odvolání je uvedena správná spisová značka věci, proti které odvolání a jeho doplnění směřuje. V doplnění odvolání bylo také vysvětleno, že za společnost svoji vlastní výpověď převzal právě navrhovatel. Odvolací soud však toto tvrzení i tento důkaz ve svém rozhodnutí pominul.

Po právní stránce za zásadně významnou má dovolatel otázku, zdali výpověď společníka, doručená druhému společníkovi, je doručena i veřejné obchodní společnosti prohlášením a potvrzením společníka, který výpověď podal, že svoji vlastní výpověď ze společnosti za veřejnou obchodní společnost převzal .

Dovolatel jednoznačně neuvádí, v jakém rozsahu usnesení odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání i z toho, jak dovolatel zakládá přípustnost dovolání, je nicméně zřejmé, že brojí toliko proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto přezkoumal usnesení odvolacího soudu v tomto rozsahu. Proti výrokům usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, či kterým bylo odmítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí o zahájení řízení z moci úřední, ostatně přípustnost dovolání nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (jak byl dovolatel v usnesení odvolacího soudu správně poučen).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/, Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

Jakkoli tedy dovolatel obecně poukazuje i na dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., námitkami, o které svou argumentaci opírá (že odvolací soud nepřihlédl k doplňujícím tvrzením a důkazům), upozorňuje na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahového hlediska tím vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.

Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v řešení otázky, zda výpověď společníka veřejné obchodní společnosti může být společnosti doručena tím, že ji za ni převezme společník, který výpověď podal, neboť na posouzení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení dovolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u společnosti žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu