29 Cdo 2859/2009
Datum rozhodnutí: 29.04.2010
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. e) ZKV




29 Cdo 2859/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ing. I. H ., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Áčko food s. r. o., identifikační číslo 25 95 91 82, zastoupené JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové Pražském Předměstí, Veverkova 1343/1, PSČ 500 02, proti žalovanému Mgr. O. K., se sídlem v Praze, Pobřežní 34, zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 99/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 58 Co 603,604/2008 85, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 58 Co 603,604/2008-85, o nákladech řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.286,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 12 C 99/2006-61, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. září 2008, č. j. 12 C 99/2006-72, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 152.365,60 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 47.634,40 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 5. května 2005, č. j. Nc 4439/2005-8, nařídil exekuci na majetek povinné Áčko food s. r. o. (dále též jen povinná nebo úpadkyně ) k vymožení pohledávky Hügli Food s. r. o. (dále jen oprávněná ) ve výši 269.258,- Kč s příslušenstvím a provedením exekuce pověřil žalovaného.
2/ Žalovaný rozhodl exekučním příkazem ze dne 31. května 2005, č. j. EX 813/05-4, o provedení exekuce prodejem všech movitých věcí povinné postižitelných podle exekučního řádu, na základě tohoto exekučního příkazu povinná žalovanému dne 2. června 2005 uhradila částku 200.000,- Kč, přičemž žalovaný na svůj účet dne 15. června 2005 zaplatil částku 47.634,40 Kč (náklady exekuce) a oprávněné po prohlášení konkursu na majetek povinné vyplatil 152.365,60 Kč.
3/ Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2005, č. j. 42 K 30/2005-62, byl na majetek povinné prohlášen konkurs a správkyní její konkursní podstaty byla ustavena žalobkyně.
Cituje ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), soud prvního stupně uzavřel, že po prohlášení konkursu na majetek povinné již žalovaný nemohl částku 152.365,60 Kč oprávněné uhradit, jelikož zmíněná částka spadá do konkursní podstaty a žalovaný je povinen ji správkyni konkursní podstaty vyplatit .
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 58 Co 603,604/2008-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu (i) ohledně částky 152.365,60 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož byla exekuce provedena do prohlášení konkursu na majetek oprávněné . Za rozhodné pro posouzení, zda exekuce byla provedena, přitom považoval to, že je vynuceno splnění povinnosti, tedy když soudní exekutor některým ze způsobů zvoleným v exekučním příkazu zajistí realizaci práva oprávněné . Tím, že exekutor zajistil realizaci vymáhané pohledávky převzetím částky 200.000,- Kč od povinné a vydražením jejích movitých věcí, do okamžiku prohlášení konkursu na majetek oprávněného exekuci již provedl, neboť od povinné vymohl celou exekuovanou částku, a skutečnost, kdy její vyplacení ve prospěch oprávněné provedl, není pro vlastní provedení exekuce rozhodující .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaný vyplatil oprávněné částku 152.365,60 Kč až po prohlášení konkursu na majetek povinné, tj. v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) ZKV. Plnil-li ve prospěch oprávněné, nezprostil se povinnosti plnit do konkursní podstaty úpadkyně (povinné). Potud dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, pod číslem 70, jakož i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konečně nesouhlasí ani s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka napadá (mimo jiné) i výrok, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28).
Shora citované ustanovení zabezpečuje naplnění cíle konkursního řízení dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§ 2 odst. 3 ZKV). I když byl majetek patřící do konkursní podstaty postižen nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí), z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV vyplývá, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze provést; znamená to mimo jiné, že majetek postižený nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí) nelze v řízení o výkon rozhodnutí (tj. při provedení výkonu rozhodnutí) vybrat nebo zpeněžit a použít jej k uspokojení oprávněného a že takový majetek může být jako součást konkursní podstaty zpeněžen a použit též k uspokojení nároků konkursních věřitelů. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV rovněž zajišťuje, že nařízením výkonu rozhodnutí, k němuž došlo po prohlášení konkursu, oprávněný nezíská v konkursním řízení výhodnější postavení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 1318/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 69).
Dále Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi ve výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV prostřednictvím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí byl formulován závěr, že zákaz provést výkon rozhodnutí má za následek, že majetek postižený nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí) není možno použít k uspokojení oprávněného v exekučním řízení, a současně že takový majetek, jako součást konkursní podstaty, může být zpeněžen a použit jen k uspokojení nároků konkursních věřitelů a jiných nároků v rámci konkursního řízení. Po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně jen v konkursním režimu a k jejich uspokojení musí být použit veškerý majetek patřící do konkursní podstaty, včetně toho, jenž byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí). I když exekuční řízení již bylo ve stádiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohl být oprávněný z rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení uspokojen. K tomu rovněž viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jakkoli Nejvyšší soud nemá důvod na shora uvedených závěrech cokoli měnit a argumentace dovolatelky se na první pohled jeví býti s nimi v souladu, poměry projednávané věci jejich aplikaci nedovolují. Je totiž nezbytné zohlednit odlišnosti výkonu rozhodnutí prováděného podle části šesté občanského soudního řádu a exekuce realizované prostřednictvím soudních exekutorů podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Rozhodujícím z hlediska posouzení věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu totiž je, zda plněním částky 200.000,- Kč povinnou k rukám exekutora (žalovaného) po vydání exekučního příkazu (a před prohlášením konkursu na majetek povinné) [skutečnost, že šlo o plnění v rámci vedené exekuce , nezpochybňuje ani sama dovolatelka] zanikl (byť jen ohledně částky 152.365,65 Kč rovnající se předmětu řízení poté, kdy byla žaloba co do částky 47.634,40 Kč pravomocně zamítnuta) závazek povinné (úpadkyně) vůči oprávněné.
Přitom východiskem pro řešení shora uvedené otázky je závěr formulovaný v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005 dále jen R 66/2007 ), podle něhož zaplatil-li dlužník v rámci exekučního řízení do rukou soudního exekutora část dluhu, nemá věřitel právo na úroky z prodlení ze zaplacené částky. Z důvodů R 66/2007 je pak zřejmé, že tento závěr byl přijat v situaci, kdy povinný učinil v rámci exekuce jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytl věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh a exekutor plnění přijal jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout , v důsledku čehož dluh (v rozsahu plnění) zanikl. K výše zmíněnému závěru se přitom Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 18. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a ze dne 25. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 4267/2007.
Promítnuto do poměrů dané věci plněním ze strany povinné (úpadkyně) k rukám exekutora v době před prohlášením konkursu na její majetek zanikl (v rozsahu žalobkyní požadované částky 152.365,60 Kč) závazek povinné vůči oprávněné (na rozdíl od výkonu rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu, kdy k zániku závazku povinného dochází zásadně až vyplacením příslušné částky oprávněnému). Jelikož okamžikem předání peněz exekutorovi povinná pozbyla vlastnické právo k těmto penězům, k datu prohlášení konkursu na majetek povinné zde nebyl důvod pro to, aby exekutor namísto vyplacení inkasované částky oprávněné plnil do konkursní podstaty úpadkyně (povinné). Závěr odvolacího soudu, podle něhož není pro rozhodnutí věci významné, kdy exekutor předal obdržené plnění oprávněné (zda tak učinil před nebo po prohlášení konkursu na majetek povinné), tak je ve výsledku (byť z jiných důvodů) správný.
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se tak žalobkyni správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); proto dovolání ve zbývající části (v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální sazby odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3, § 10 a § 18 odst. 1 činí 16.605,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 20.286,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2010

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu