29 Cdo 2854/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



29 Cdo 2854/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně L. L., zastoupené JUDr. Petrem Kybicem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 204/30, PSČ 301 00, proti žalovanému M. K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 189/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 9 Cmo 34/2012-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.160,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. srpna 2011, č. j. 42 Cm 189/2010-118, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. srpna 2010, č. j. 42 Cm 189/2010-25, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 780.000,- Kč s 6% úrokem od 19. června 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.600,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podpis výstavce na směnce vlastní, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen sporná směnka ), je pravým podpisem žalovaného. Přitom zdůraznil, že uvedený závěr vyplývá ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného soudem ustanovenou znalkyní Mgr. Ninou Trojanovou, podle něhož žalovaný směnku (jako její výstavce) nejen podepsal, ale napsal na ni rovněž další údaje blíže identifikující osobu výstavce (jméno a příjmení, datum narození a adresu jeho bydliště). Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem pak odvolací soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalovaný nedostatečně spolupracoval se znalkyní, pokud jí poskytl vzorky svého písma, jež nebyly spontánně vyhotoveny , což by nepochybně neučinil, kdyby byl přesvědčen o tom, že jeho podpis v předmětné listině není pravý .
Pro posouzení otázky pravosti podpisu žalovaného na směnce měl konečně odvolací soud za právně bezvýznamnou výhradu žalovaného, podle níž ani fakticky nemohl (z důvodů, jež uvedl v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) podepsat spornou směnku v den a v místě jejího údajného vystavení (tj. 18. března 2009 v K.). Potud zdůraznil, že ve směnečné judikatuře není pochyb o tom, že směnka nemusí být vystavena v den, který je uveden jako den jejího vystavení na směnečné listině, přičemž skutečnosti nemusí odpovídat ani místo vystavení směnky (v této souvislosti odkázal např. na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). I kdyby tedy žalovaný prokázal tvrzenou nemožnost podepsat spornou směnku v K. v den jejího vystavení, nic by to neměnilo na tom, že mohl směnku podepsat kterýkoliv jiný den, příp. se tak mohlo stát i v jiném místě než v K. (tj. v místě označeném jako místo vystavení sporné směnky).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaný spornou směnku nepodepsal, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Niny Trojanové, jak jej provedly soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl žalovaným navržené důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny [důkazy navržené k tomu, že žalovaný spornou směnku nemohl podepsat v den a v místě jejího údajného vystavení, měl odvolací soud se zřetelem k tomu, že údaje na směnce nemusí odpovídat skutečnosti za nevýznamné pro prokázání tvrzení, že spornou směnku žalovaný nepodepsal (k otázce pravdivosti údaje data vystavení směnky pak srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3071/2010 nebo rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009)].
K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle nichž závěr, že k platnosti směnky plně postačuje, pokud údaje v ní uvedené jsou možné, nikoli opírající se o pravdivá vyjádření (vyslovený podle dovolatele v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3071/2010), je neadekvátní . Žalovaný totiž žádné výhrady k platnosti sporné směnky ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuplatnil a nebylo proto se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) ani možné se otázkou platnosti sporné směnky (z pohledu pravdivosti údajů v ní obsažených) při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. září 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 6. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 886.626,04 Kč viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 11.860,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.160,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu