29 Cdo 2854/2000
Datum rozhodnutí: 27.11.2001
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb.




29 Cdo 2854/2000-125

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. P.K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně J., akciová společnost, proti žalované P. spol. s r. o. o určení vlastnictví, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 269/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/99-92, takto:

I. Dovolání proti výroku usnesení ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/9992, jímž Vrchní soud v Praze soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/9992, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 24. srpna 2000, č. j. 1 Cmo 104/99-92, Vrchní soud v Praze připustil - cituje ustanovení § 208 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek ze dne 21. ledna 1999, č. j. 18 Cm 269/95-68, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu na určení, že T., akciová společnost T., je vlastníkem ve výroku označených nemovitých a movitých věcí, a řízení zastavil (bod I. výroku). Dále odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4.950,-Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.075,-Kč, vše do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám zástupce žalované (bod II. výroku). Odvolací soud při posouzení, zda má připustit zpětvzetí, uzavřel, že žalovanou uvedený důvod (totiž, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by byla dána překážka věci rozsouzené) není vážným důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, neboť okolnost, že v řízení nebude meritorně rozhodnuto, nemůže v daném případě omezit právo žalobce disponovat se žalobou.

Žalovaná podala proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Ohledně bodu I. výroku napadeného usnesení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o tom, že jí uplatněný nesouhlas se zpětvzetím žaloby není důvodný. Při pojetí, jež odvolací soud vyjádřil názorem, že žalobce má právo disponovat se svým návrhem a okolnost, že v řízení nebude meritorně rozhodnuto, nemůže toto jeho právo omezit, by dle dovolatelky ztratilo ustanovení § 208, věty druhé, o. s. ř. jakýkoli význam. Podle dovolatelky důvod, pro který se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, vážným je. Překážka věci rozsouzené (rei iudicatae), jež by byla dána předpokládaným pravomocným meritorním rozhodnutím soudu, by znamenala nejen pro žalovaného, nýbrž i pro budoucí nabyvatele jistotu v tom směru, že žalobce nepodá v budoucnu žalobu znovu (popřípadě, že když ji podá, bude řízení zastaveno). Přitom je nutno vzít v úvahu, že poté, co soud prvního stupně žalobu zamítl, může být zpětvzetí žaloby pouze reakcí na nepříznivý vývoj sporu. Přitom existence žaloby byla - dle udání správce konkursní podstaty - jediným důvodem popření pohledávky žalované vůči úpadkyni v přezkumném řízení, v důsledku čehož bylo zahájeno incidenční řízení vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 8/96, přerušené do vyřízení tohoto sporu. Jelikož v předmětné věci neexistuje v důsledku postupu odvolacího soudu rozhodnutí, jímž by byl soud v incidenčním řízení vázán, bude otázka, jíž se zabývalo toto řízení, řešena jako předběžná v řízení incidenčním. Dovolatelka si proto neumí představit, co by již mělo být vážným důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby . V další části dovolání dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu týkajícími se výroku o nákladech řízení a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může věc projednat a o dovolání rozhodnout. Podkladem pro další úvahy přitom byla úprava obsažená v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb. (dále též jen ZKV ). Dle cit. ustanovení má totiž prohlášení konkursu na majetek dlužníka i ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Podle obsahu konkursního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 40/94, usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. dubna 1995, č. j. 94 K 40/94-126, byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti J., akciová společnost. Usnesení ze dne 8. srpna 1997, č. j. 94 K 40/94-368, jímž týž soud konkurs na majetek úpadkyně zrušil, pak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 1999, č. j. 4 Ko 443/97415 (nyní č.l. 451), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení odvolacího soudu bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu dne 8. července 1999 (srov. č.l. 462 p.v. konkursního spisu). Usnesením ze dne 23. července 1999, č. j. 94 K 40/94-466, Krajský obchodní soud v Praze ustavil správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. P.K.

Podle ustanovení § 44 odst. 5 ZKV, ve znění účinném ke dni 8. srpnu 1997, kdy Krajský obchodní soud v Praze rozhodl o zrušení konkursu (to jest ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 94/1996), pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu.

Dle ustanovení § 45 odst. 1 ZKV, ve znění účinném ke stejnému datu, zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a/ až g/ a i/; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena.

V intencích cit. ustanovení účinky usnesení o zrušení konkursu nastaly (bez zřetele k tomu, že usnesení nakonec nenabylo právní moci) ke dni jeho vyvěšení na úřední desce konkursního soudu (k 8. srpnu 1997); srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), bod XXXVIII. Účinky prohlášeného konkursu se tedy v době po 8. srpnu 1997 obnovily až v souvislosti s kasačním usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 1999, a to ke dni jeho vyvěšení na úřední desce konkursního soudu (to jest 8. července 1999).

Řízení o určení vlastnictví k nemovitostem je přitom řízením o nárocích, jež se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty; současně jde o řízení, v němž lze na návrh příslušného subjektu pokračovat. Dokud ovšem není podán návrh na pokračování v řízení, jsou všechny úkony účastníků a soudu neúčinné.

K přerušení řízení v dané věci sice nemohlo dojít v souvislosti s usnesením o prohlášení konkursu ze dne 27. dubna 1995, jelikož (jak je patrno z obsahu spisu) úpadkyně (nikoli správce její konkursní podstaty) podala žalobu v této věci až 23. srpna 1995 (srov. č.l. 1), avšak tyto účinky nastaly - ve shodě s výše formulovanými závěry - dne 8. července 1999, kdy bylo na úřední dece konkursního soudu vyvěšeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 1999.

Návrh na pokračování v řízení pak (po výzvě provedené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2001, č. j. 32 Cdo 2854/2000-118) podali jak žalovaná (podáním došlým soudu dne 26. července 2001), tak správce konkursní podstaty úpadkyně (podáním došlým soudu dne 14. srpna 2001).

Tím se Nejvyššímu soudu - v intencích § 14 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - otevřela možnost v dovolacím řízení pokračovat (s tím, že správce se stal účastníkem řízení namísto úpadkyně).

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Jelikož dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda dovolání je přípustné i v tomto rozsahu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají (tento závěr platí i ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího usnesení; výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně sice povahu měnícího usnesení odvolacího soudu má, podle části věty za středníkem však cit. ustanovení možnost podat dovolání výslovně vylučuje. Výroky o nákladech řízení pak nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již proto, že výrok II. napadeného usnesení nemá povahu usnesení ve věci samé.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti bodu I. výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Při úvaze o důvodnosti dovolání proti označenému výroku Nejvyšší soud především  v mezích dovolatelkou uplatněného důvodu - zkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda dovolatelka měla vážný důvod nesouhlasit se zpětvzetím žaloby.

Podle § 208 o. s. ř., je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.

Ze spisu se podává, že v průběhu řízení o odvolání původní žalobkyně J., akciové společnosti, její správce konkursní podstaty Ing. P.K. vzal žalobu podáním ze dne 26. června 2000, došlým soudu dne 29. června 2000 v plném rozsahu zpět (srov. č.l. 85). Žalovaná pak k výzvě odvolacího soudu - podáním ze dne 9. srpna 2000, došlým soudu 14. srpna 2000 (srov. č.l. 90) - vyjádřila se zpětvzetím žaloby nesouhlas, uvádějíc, že za vážný důvod nesouhlasu pokládá otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Ta by byla dána předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu. V opačném případě nebude mít žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podána znovu.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že tyto námitky k závěru o existenci vážného důvodu nesouhlasu nevedou. Jestliže by žalovaný mohl vyloučit účinky zpětvzetí žaloby, k němuž došlo po vydání meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně, pouze na základě tvrzení, že meritorní rozhodnutí bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené, pak by úprava obsažená v ustanovení § 208 o. s. ř. pozbyla smyslu. Skutečnost, že zde nebude překážky věci rozsouzené (srov. § 159 odst. 3 o. s. ř.), je totiž pojmovou vlastností pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu dle § 208, věty třetí, o. s. ř.

Přitom Nejvyšší soud ponechal stranou argumenty, o které dovolatelka důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby rozšířila v dovolání. Právě proto, že tyto argumenty nebyly uplatněny jako důvod nesouhlasu v odvolacím řízení, nemohl se jimi odvolací soud - logicky - zabývat a správnost jeho rozhodnutí jejich prostřednictvím v dovolacím řízení zpochybnit nelze.

Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dán není.

Dovolání je přesto důvodné.

Nejvyšší soud totiž z úřední povinnosti přihlíží (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Právě takovou vadou je postiženo i řízení v této věci.

Jak bylo popsáno výše, konkurs na majetek obchodní společnosti J., akciová společnost byl prohlášen dne 27. dubna 1995. To ostatně ohlašuje v žalobě podané 23. srpna 1995 (srov. č.l. 1) i původní žalobkyně (srov. č.l. 3, bod II. žaloby). Původně se žalobkyně domáhala (srov. č.l. 1 až 3) určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, kterou dne 12. července 1993 uzavřela žalovaná (jako prodávající) s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností J., spol. s r.o. (jako kupující). V podání ze dne 16. prosince 1996, došlém soudu 19. prosince 1996 (srov. č.l. 28-30), se dále tvrdí, že neplatnou je i smlouva o prodeji části podniku, kterou žalovaná (jako kupující) uzavřela dne 17. května 1993 o stejném předmětu (jako v následné smlouvě z 12. července 1993) se společností T., akciová společnost T. (jako prodávající). Soud prvního stupně na základě tohoto podání připustil usnesením ze dne 20 října 1998, č. j. 18 Cm 269/95-58, změnu žaloby do podoby, o které posléze rozhodl rozsudkem ze dne 21. ledna 1999, doručeným žalobkyni 8. února 1999 a zástupci žalované 5. února 1999 (srov. doručenky u č.l. 71). Proti rozsudku podala žalobkyně dne 17. února 1999 odvolání, které doplnila podáním došlým soudu 11. března 1999.

Žalobu však (jak je rozvedeno výše) dne 26. června 2000 vzal zpět (v průběhu odvolacího řízení) správce konkursní podstaty žalobkyně, aniž předtím nebo současně s tímto úkonem navrhl soudu, aby v řízení (přerušeném k 8. červenci 1999) pokračoval. Naopak přímo z obsahu podání je patrno, že správce se mylně domníval, že se stává účastníkem řízení automaticky (v bodě III. zpětvzetí totiž výslovně uvádí, že Usnesením ze dne 23. července 1999 jsem byl jmenován správcem konkursní podstaty společnosti J. a. s. při obnovení konkursního řízení. Podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se správce konkursní podstaty stává účastníkem řízení místo úpadce. ).

Jestliže v době do 26. července 2001 žádná z osob k tomu oprávněných podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV nepodala návrh na pokračování v přerušeném řízení, pak to především znamená, že správce konkursní podstaty až do 26. července 2001 nebyl účastníkem řízení (nestal se jím namísto úpadkyně). K nahrazení úpadce správcem konkursní podstaty u řízení, která se prohlášením konkursu přerušují, v nichž však lze na návrh k tomu oprávněné osoby pokračovat, totiž nedochází ke dni přerušení řízení, nýbrž ke dni podání návrhu na pokračování v řízení. Odtud plyne, že žalobu dne 26. června 2000 vzala zpět osoba, jež k uvedenému datu nebyla žalobcem, takže šlo o neúčinný procesní úkon. Platí rovněž, že zůstalo-li řízení přerušeno (dokud nebyl podán návrh na pokračování v řízení) nebyl soud oprávněn v odvolacím řízení pokračovat a tudíž ani rozhodnout o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (shodně srov. bod XXIV. stanoviska, str. 191 /367/, poslední odstavec odůvodnění nebo rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 74/2001 ).

Skutečnost, že odvolací soud v přerušeném řízení (nesprávně) pokračoval a o věci rozhodl, zakládá dle standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně srov. opět důvody R 74/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 31 nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 340/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 122). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Skutečnost, že návrh na pokračování v řízení byl podán 26. července 2001, nezakládá (zpětně) účinnost zpětvzetí žaloby uskutečněného správcem konkursní podstaty podáním ze dne 26. června 2000. V další fázi řízení tedy odvolací soud k tomuto podání nebude přihlížet (důvod rozhodovat o zpětvzetí žaloby bude mít jen tehdy, dojde-li k němu procesním úkonem správce konkursní podstaty provedeným po uvedeném datu).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. listopadu 2001

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.

předseda senátu