29 Cdo 2852/2009
Datum rozhodnutí: 15.09.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.







29 Cdo 2852/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně

doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky
J. V.
, zastoupené opatrovnicí V. S., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Husova 1285/2,

PSČ 702 00, za účasti
1/ D. V.,
zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Mojmírovců 41, PSČ 709 00,
2/ Bytového družstva vlastníků Výškovická 71
, se sídlem v Ostravě Zábřehu, Výškovická 71, PSČ 700 30, identifikační číslo 25 37 79 22,
3/ R. O.
, zastoupeného Mgr. Ing. Gabrielou Milotovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Daliborova 648/38, PSČ 709 00,

o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

24 Cm 123/2006, o dovolání Dana Vráblika proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci

ze dne 10. března 2009, č. j. 8 Cmo 241/2008-185, takto:


I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne

21. března 2008, č. j. 24 Cm 123/2006-135, kterým Krajský soud v Ostravě určil,

že navrhovatelka je členkou Bytového družstva vlastníků Výškovická 71 (dále jen družstvo ).

Odvolací soud uzavřel, že dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, kterou navrhovatelka dne 16. října 2003 uzavřela s D. V. (dříve S.; dále jen dohoda ), neobsahuje (určité) ujednání o tom, zda jde o převod úplatný či bezplatný. Neodpovídá proto požadavkům § 269 odst. 2 věty druhé zákona

č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle něhož jsou účastníci nepojmenované smlouvy povinni dostatečně určit předmět svých závazků; následkem je to, že dohoda uzavřena nebyla.

Ujednání článku III. dohody, dle něhož Účastníci smlouvy prohlašují, že finanční vypořádání mezi nimi za převod členských práv a povinností proběhlo tak, že se mezi sebou vyrovnali. , nasvědčuje spíše závěru o úplatnosti převodu. Není však dostatečně určité

a vysoká míra nesrozumitelnosti spolu s tvrzením D. V., podle něhož byl převod ústně dohodnut jako bezplatný, nedovoluje učinit jednoznačný závěr o úplatnosti převodu členských práv a povinností.

Jelikož D. V. členská práva a povinnosti v družstvu nenabyl (pročež je nemohl ani dále převést na R. O.), je členkou družstva stále navrhovatelka.

D. V. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl.

Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud -

jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Otázka, zda jednoznačná vůle účastníka právního úkonu, který má zájem převést práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu může vést k platnosti právního úkonu, pokud mu chybí formální znaky, když účastníci byli v dobré víře, že tento úkon je platný a účinný , stejně jako otázka zda má dát soud přednost při svém rozhodování aplikaci základních zásad soukromého práva, mezi něž patří zásada právní jistoty, která zahrnuje zejména zásadu ochrany dobré víry nebo upřednostnit formalistický postup , rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.

Interpretace dohody uzavřené mezi účastníky, učiněná odvolacím soudem, je totiž

v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 266 obch. zák. a zásadami

pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného

pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu

ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2006, části I., pod pořadovým číslem 84). Tento výklad přitom Nejvyšší soud má za souladný i se závěry usnesení uveřejněného pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 16/2010 ).

K otázce ochrany dobré víry Nejvyšší soud dodává, že dobrá víra má právní význam pouze při nabytí vydržením nebo při nabytí od nevlastníka. V případě nabytí vydržením je však dalším předpokladem nabytí uplynutí stanovené doby držby, k čemuž v projednávané věci nedošlo (žaloba byla doručena soudu 14. července 2006). Princip nabytí od nevlastníka (§ 446 obch. zák.) nelze na nabytí práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu vůbec vztáhnout (srov. obdobně závěry i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z hlediska přípustnosti dovolání pak není nikterak významný nesouhlas dovolatele s tím, aby s členstvím v družstvu fakticky disponovala V. S. (dcera

a opatrovnice navrhovatelky).

Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje ani v posouzení obsahu dohody

ze dne 29. dubna 2002, na jejímž základě se členkou družstva stala navrhovatelka. Námitka, podle níž tato dohoda obsahovala shodné ujednání ohledně vypořádání mezi účastníky jako dohoda, kterou měl členství v družstvu nabýt dovolatel, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní, neboť dohoda z 29. dubna 2002 by i přesto z pohledu platnosti obstála, pokud by zbývající náležitosti byly dohodnuty ústně (srov. i zde R 16/2010).

Konečně námitkou, podle níž jej měly soudy poučit dle § 118a o. s. ř. a dát mu možnost prokázat, že chybějící náležitosti dohody byly mezi účastníky dohody sjednány ústně mimo písemnou dohodu, dovolatel uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (aniž by přitom vystihoval otázku zásadního právního významu), k jehož přezkoumání dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ připustit nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání D. V. bylo odmítnuto a navrhovatelce v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. září 2010


doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu