29 Cdo 2817/2010
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 312 o. s. ř.



29 Cdo 2817/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. J. S. , zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 7, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. V. S. , jako konkursní správkyni úpadkyně WTA FINANCE CONSULTING, s. r. o., identifikační číslo osoby 60702338, zastoupené JUDr. Ivanem Salačem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 15/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 13 Cmo 205/2009-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. července 2009, č. j. 58 Cm 15/2009-50, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení částky 2,956.433,20 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně WTA FINANCE CONSULTING, s. r. o.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však - oproti svému mínění - Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 137 a následně publikovaným pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by se v podstatě věci odchýlil od svých dřívějších názorů (srovnej body XXVI. a XXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70), vysvětlil, že po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.; to platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo již právní moci.
Stanovisko i rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné shora přitom vychází z právní teorií i praxí obecně přijímaného výkladu, podle něhož pravomocným rozhodnutím exekučního soudu o přikázání pohledávky se věřitelem namísto povinného nestává oprávněný, v jehož prospěch byl výkon rozhodnutí nařízen (ani exekutor, který je provedením exekuce pověřen, jak se nesprávně domnívá dovolatelka), ale že povinný je toliko omezen v nakládání s takovou pohledávkou a musí strpět její úhradu dlužníkem věřiteli (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2397 - 2399; Winterová, A., Přikázání pohledávky několik vybraných aktuálních problémů, Právní rozhledy číslo 9, ročník 1997, s. 445 an.).
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 969/2002, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy celkem činí 2.550,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu