29 Cdo 2816/2007
Datum rozhodnutí: 11.08.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 2816/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalované Mgr. H. V., advokátce, o zaplacení částky 851.204,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 79/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo 54/2006-121, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo 54/2006 - 121, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2005, č. j. 47 Cm 79/2001-75, se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kladně jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.


O d ů v o d n ě n í:


Podanou žalobou (došlou soudu 22. listopadu 2001) se žalobkyně (A. Š.) domáhala vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce K. Š., /manžela žalobkyně/) zaplacení částky 851.204,- Kč s osmiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení a to z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou žalovanou na majetku nacházejícím se v zaniklém, leč nevypořádaném, společném jmění žalobkyně a úpadce. Konkrétně šlo o dům na ulici Č. v K. (dále též jen dům ) a škoda měla vzniknout:


1/ co do částky 639.332,- Kč tím, že žalovaná od 2. července 2000 nebytové prostory v domě (sepsaném do konkursní podstaty žalobkynina manžela) nepronajímala, takže žalobkyně v době od července 2000 do 31. října 2001 přišla o nájemné minimálně ve výši 639.332,- Kč, odpovídající polovině nájemného, které by podle dřívější nájemní smlouvy k nebytovým prostorám v domě (z 2. prosince 1998) za uvedené období uhradil /jako nájemce nebytových prostor v domě/ P. A. (dále též jen P. A. );


2/ co do částky 211.872,- Kč tím, že žalovaná v rozporu s ustanovením § 145 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) jednostranně uzavřela přívod tepla a teplé vody do domu, v době od června 1999 do srpna 1999 nechtěla umožnit instalaci elektroměru a v březnu 2000 vypnula přívod elektrické energie, čímž způsobila zvýšení provozních nákladů a ztrátu na nájemném (žalobkyně totiž musela dohodou snížit nájemné, které inkasovala za užívání kadeřnických a pedikérských křesel v domě, o 211.872,- Kč).


Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Praze žalobu zamítl.


Soud - vycházeje z toho, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že co do ušlého nájemného (co do částky 639.332,- Kč) neprokázala žalobkyně základní předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení právní povinnosti žalovanou.


V této souvislosti soud poukázal na to, že oprávnění úpadce nakládat s domem přešlo na žalovanou dle § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) prohlášením konkursu na majetek úpadce (12. února 1999), přičemž společné jmění žalobkyně a úpadce prohlášením konkursu zaniklo dle § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV. Námitku žalobkyně, že žalovaná uzavřela smlouvu (o nájmu nebytových prostor v domě z 12. dubna 1999) se společností P. a. s. (dále jen společnost P. ) bez jejího souhlasu v rozporu s § 145 odst. 1 obč. zák., proto (pro zánik společné jmění manželů) neměl za důvodnou, dodávaje, že povinnost správce konkursní podstaty jednat při nakládání s majetkem (konkursní) podstaty se souhlasem manžela úpadce, nelze dovodit ani z jiného zákonného ustanovení.


Z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV podle soudu naopak vyplývá, že jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Byla to tedy žalobkyně, která uzavíráním nájemních smluv po prohlášení konkursu jednala v rozporu s citovaným ustanovením. Smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě, uzavřenou mezi manželi Š. a P. A. dne 2. prosince 1998, měl soud za neúčinnou ve smyslu § 15 odst. 1 písm. f/ ZKV.


Požadavek na zaplacení částky 211.872,- Kč soud zamítl jednak proto, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, jednak proto, že žalobkyně neprokázala tvrzenou škodu.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.


Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a přitakal též jeho závěru, že žalobkyně neprokázala porušení právní povinnosti žalovanou. Vznikem tvrzené škody se soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu již zabývat nemusel (ač tak učinil a dospěl k závěru, že žalobkyni škoda nevznikla). Rozsáhlé dokazování této skutečnosti nebylo dle odvolacího soudu zapotřebí vzhledem k ustanovení § 18 odst. 4 ZKV, z nějž plyne, že i užitky plynoucí z věci sepsané do konkursní podstaty jsou součástí konkursní podstaty. Nemohou tudíž zpravidla představovat majetkovou újmu žalobkyně.


Oprávnění žalobkyně nakládat s předmětným majetkem zaniklo podle mínění odvolacího soudu zápisem tohoto majetku do soupisu konkursní podstaty, přičemž dům zde byl sepsán v souladu s § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV jako majetek, s nímž úpadce podnikal.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul zákonná ustanovení, z nichž dovozovala protiprávnost jednání (respektive nekonání) žalované, konkrétně ustanovení § 8 odst. 2 ZKV a ustanovení § 415 obč. zák. V rozporu s těmito ustanoveními dle jejího mínění nepochybně jedná i ten, kdo jím spravovanou cizí nemovitost ponechá bezdůvodně nevyužitou, přestože může přinášet zisk (nájemné). Tak tomu podle dovolatelky bylo i v této věci, když žalovaná nepronajímala rozhodující část domu, ač tak mohla učinit.


Za nesprávný pokládá dovolatelka závěr odvolacího soudu, že vzhledem k ustanovení § 18 odst. 4 ZKV zápis věci do soupisu (majetku konkursní podstaty) i při nevypořádaném společné jmění manželů znamená, že s věcí může nakládat jen správce konkursní podstaty a že oprávnění nakládat s předmětným majetkem zaniklo zápisem tohoto majetku do soupisu konkursní podstaty. Přitom poukazuje i na to, že tyto závěry odvolacího soudu nemění ničeho na protiprávnosti jednání žalované co do ušlého nájemného, neboť tato protiprávnost tkví právě v tom, jak sama žalovaná s domem nakládala.


Dále dovolatelka zdůrazňuje, že se zánikem společného jmění manželů prohlášením konkursu na majetek jejího manžela nezanikla její práva ke společnému jmění manželů, když ustanovení, která jej upravují, platí - byť obdobně - nadále, odkazuje potud na R 42/72 (jde o rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v ČSR ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněný pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen R 42/1972 /). Podotýká též, že samotným prohlášením konkursu nedochází ještě k rozdělení zaniklého společné jmění manželů a s modifikací v ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV platí ustanovení občanského zákoníku o společném jmění manželů, včetně zásady rovnosti podílů manželů na společném majetku; potud dovolatelka odkazuje na rozhodnutí uveřejněné v Soudní judikatuře č. 7/99, str. 245 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněný nejprve v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1999, pod číslem 65 a posléze pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 20/2000 ).


Dovolatelka cituje ustanovení § 145 odst. 1 a 2 obč. zák., dodávajíc, že teprve právní mocí rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (9. ledna 2004) zanikla její práva k domu (neboť jí nebyl přikázán). V této souvislosti dovolatelka znovu odkazuje na R 20/2000, s tím, že na uvedených závěrech nic nezměnilo ani zařazení domu do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, které navíc nemělo být provedeno bez dalšího (neboť dům nesloužil výlučně úpadcově podnikání, nýbrž i jejímu podnikání). Soupis tak měl být proveden jen s poznámkou, že dosud nedošlo k vypořádání společného jmění manželů, když teprve vypořádáním společného jmění manželů se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a jen tak se věc definitivně stane - jak opět plyne z R 20/2000 - její součástí.


Také to, že žalovaná nerespektovala úpravu obsaženou v § 145 odst. 1 a 2 obč. zák., je dalším důvodem protiprávnosti jejího jednání, když v průběhu několika sporů se žalovanou (zejména ve sporu o vypořádání společné jmění manželů) bylo v několika soudních rozhodnutích zdůrazněno, že do vypořádání společného jmění manželů nemůže se společnými nemovitostmi sama nakládat. Tím je dle dovolatelky zdůrazněna nejen protiprávnost jednání žalované, nýbrž i její zavinění, jež má formu eventuálního úmyslu. Škodu spočívající v ušlém zisku podle § 422 (míněn zřejmě § 442) odst. 1 obč. zák. tak žalovaná způsobila nejen dovolatelce, ale i konkursním věřitelům, uzavírá se v dovolání.


Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).


Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním otevřených, když napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.


Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především závěry, podle kterých:


1/ Manželé Š. (jako pronajímatelé) uzavřeli s P. A. (jako nájemcem) dne 2. prosince 1998 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě a pozemku, na němž dům stál, a to na dobu od 1. dubna 1999 do 31. prosince 2025, obsahující též ujednání o předkupním právu k nemovitosti pro nájemce za částku 5 miliónů Kč. Sjednané nájemné činilo 959.000,- Kč za rok.


2/ Usnesením ze dne 12. února 1999 prohlásil Krajský soud v Praze konkurs na majetek úpadce.


3/ Správkyně konkursní podstaty úpadce (jako pronajímatelka) uzavřela dne 12. dubna 1999 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě se společností P. (jako nájemkyní), a to bez souhlasu žalobkyně. Sjednané nájemné činilo 83.334,- Kč měsíčně. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou a to od 24. května 1999.


3/ Správkyně konkursní podstaty úpadce sepsala dům do konkursní podstaty úpadce, o čemž žalobkyni informovala dopisem ze dne 14. ledna 2000.


4/ Žalobkyně (jako pronajímatelka) uzavřela dne 21. února 2000 (ve znění dodatku z 23. ledna 2001) s P. A. (jako nájemcem) smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě, a to bez souhlasu správkyně konkursní podstaty úpadce. Sjednané nájemné činilo 235.000, Kč za rok. Nájem byl sjednán na dobu určitou a to od 1. března 2000 do 31. prosince 2010.


5/ Rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 36 C 62/99-131, Krajský soud v Praze vypořádal (s týmiž účastnicemi) zaniklé společné jmění žalobkyně a úpadce mimo jiné tak, že dům s pozemkem, na němž stál, přikázal do výlučného vlastnictví úpadce. Rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo 279/2002-158, Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. září 2002 v této části potvrdil.


Podle bodu 2. článku VIII. zákona č. 91/1998 Sb., věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.


Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV ve znění účinném k 12. únoru 1999 (kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadce), má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že jím zaniká úpadcovo bezpodílové spoluvlastnictví manželů a do podstaty spadá ta jeho část, s níž úpadce podnikal.


Ve spojení s cit. bodem 2. článku VIII. zákona č. 91/1998 Sb., který nabyl účinnosti 1. srpna 1998, se však již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce rozumělo bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů podle § 14 odst. 1 písm. k/ ZKV společné jmění manželů.


Podle ustanovení § 145 obč. zák. (ve znění, jež se od prohlášení konkursu na majetek úpadce nezměnilo), majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (odstavec 1). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (odstavec 2). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně (odstavec 1).


Dle ustanovení § 18 odst. 3 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.


V této podobě, z níž vyšlo napadené rozhodnutí, platilo uvedené ustanovení (až) od 1. května 2000 (po novele zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb.). Závěry promítnuté od uvedeného data v textu § 18 odst. 3 ZKV však dovozovala soudní praxe i předtím výkladem (srov. bod XXIX., str. 197-199 /373-375/, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Napadené rozhodnutí (a před ním i rozsudek soudu prvního stupně) vychází bez dalšího ze závěru, že jakmile byl dům sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, náleželo právo s ním nakládat pouze žalované.


Tak tomu ovšem není. Zvláštní režim majetkového společenství manželů (ve vztahu k nakládání s majetkem do tohoto majetkového společenství náležejícím) v případě prohlášení konkursu na majetek jednoho z manželů, popsal Nejvyšší soud (ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů) v R 20/2000. Platnost (použitelnost) většiny tam formulovaných závěrů pro institut společného jmění manželů potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).


V onom rozsudku, na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud (s výslovným odkazem na R 20/2000) vysvětlil, že také řízení o vypořádání společného jmění manželů je zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem, kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty. Tamtéž vysvětlil, že má-li být sporem o vypořádání společného jmění manželů teprve definitivně vymezen rozsah majetku konkursní podstaty (byť je správce konkursní podstaty oprávněn sepsat majetek náležející do zaniklého leč dosud nevypořádaného společného jmění manželů do konkursní podstaty ihned), nemůže být způsob vypořádání založen na úsudku, že takový majetek konkursní podstatu z větší části tvoří. Závěry tohoto rozhodnutí jsou stranám známy, jelikož obě byly účastníky dovolacího řízení (shodou okolností jde o rozsudek, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo 279/2002-158, o vypořádání společného jmění dovolatelky a úpadce).


V usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2006, pod číslem 92, k tomu Nejvyšší soud dále uzavřel, že dokud není vypořádáno společné jmění úpadce a jeho manžela, je správce konkursní podstaty omezen v nakládání s tímto majetkem ve stejném rozsahu, v jakém by se takové omezení týkalo (kdyby konkursu nebylo) úpadce.


Ve stejném duchu a ve výslovné návaznosti na závěry obsažené v usnesení sp. zn. 29 Odo 1302/2004 se Nejvyšší soud touž otázkou zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 69/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů).


Je-li příslušný majetek sepisován do konkursní podstaty úpadce jako majetek náležející do zaniklého (ať již před prohlášením konkursu nebo přímo prohlášením konkursu) leč dosud nevypořádaného majetkového společenství manželů (nyní společného jmění manželů a dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů), pak až do vypořádání takového majetku správce konkursní podstaty úpadce (jednoho z manželů) logicky nemůže být nadán jinými právy, než jsou ta, jež v době prohlášení konkursu k tomuto majetku náležela úpadci. Vlastní soupis takového majetku do konkursní podstaty na uvedeném závěru ničeho nemění právě se zřetelem ke zvláštnostem (k omezením), jimiž obecně podléhá nakládání se zaniklou, ale nevypořádanou, masou tohoto majetku. Jiný závěr neplyne ani z dikce § 18 odst. 3 ZKV a odvolací soud se mýlil, usuzoval-li (bez dalšího) jinak.


Při nakládání s takovým majetkem bez souhlasu druhého manžela (v pozici úpadce bez souhlasu správkyně jeho konkursní podstaty) lze přitom platnost příslušných úkonů zpochybnit jen v rovině jejich relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.).


Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy neobstojí.


Dalším důvodem, pro který nemůže napadené rozhodnutí obstát, je skutečnost, že soudy nižších stupňů si nevyjasnily podstatu sporu před nimi zahájeného, přičemž podle stavu věci není zatím žádného důvodu usuzovat, že by k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni měly být věcně příslušné krajské soudy.


S přihlédnutím k době podání žaloby bylo pro posouzení věcné příslušnosti soudu rozhodné ustanovení § 9 o. s. ř., naposledy ve znění zákona č. 271/2001 Sb. (srov. i § 11 odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění).


Při posouzení věcné příslušnosti z pohledu žalobních tvrzení (tedy jako nároku na náhradu škody způsobené dovolatelce žalovanou při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce podle 420 obč. zák. a § 8 odst. 2 ZKV /neoprávněnými zásahy a zaviněným protiprávním jednáním žalované/), zde není zákonné úpravy, jež by v rozhodné době zakládala věcnou příslušnost krajského soudu v prvním stupni. O spor vyvolaný konkursem nejde (k tomuto pojmu srov. i výklad obsažený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněného pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Věc tudíž měla být projednána a rozhodnuta v prvním stupni okresním soudem (dle § 9 odst. 1 o. s. ř.) Tím, že soudy obou stupňů přes nedostatek věcné příslušnosti věc projednaly a rozhodly o ní, zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro vadné právní posouzení a popsanou vadu řízení zrušil rozsudky soudů obou stupňů (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému okresnímu soudu. S přihlédnutím k údajům platným v době podání žaloby (srov. opět § 11 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění) pak Nejvyšší soud určil jako soud prvního stupně, jemuž se věc postupuje, Okresní soud v Kladně. Ustanovení § 105 o. s. ř. tím není dotčeno.


Při uplatnění nároku, za nějž má nést žalovaná vlastní majetkovou odpovědnost, není přitom žádného důvodu označovat ji v záhlaví rozhodnutí (jak to nesprávně činily soudy nižších stupňů) jako představitelku konkursní podstaty (jako správkyni konkursní podstaty úpadce) - srov. k tomu např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 11. srpna 2009


JUDr. Zdeněk K r č m á ř


předseda senátu