29 Cdo 2809/2012
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 657 předpisu č. 40/1964Sb., § 261 předpisu č. 513/1994Sb.



29 Cdo 2809/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Studio DADA Media, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Hekova 15/120, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 26 17 05 40, zastoupené JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Michalu Marešovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 700/32, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Studio DADA , spol. s r. o., identifikační číslo osoby 49 61 83 85, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 4/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2012, č. j. 15 Cmo 3/2012-92, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 58 Cm 4/2011-72, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně Studio DADA , spol. s r. o.) určení pravosti pohledávky ve výši 60.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. května 2007 (dále jen smlouva o půjčce ).
Soud prvního stupně odkazuje na výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru, podle něhož je smlouva o půjčce absolutně neplatná, přičemž žalobkyně neprokázala ani existenci bezdůvodného obohacení na straně úpadkyně (neprokázala, že úpadkyni finanční prostředky poskytla).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 15 Cmo 3/2012-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud sice přitakal závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o půjčce, nicméně po zopakování potřebných důkazů uzavřel, že k faktickému plnění půjčky ve výši 60.000,- Kč došlo, a tudíž pohledávka může obstát jako pohledávka z bezdůvodného obohacení . Za tohoto stavu poučil žalobkyni podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), že na spornou pohledávku nahlíží jako na pohledávku z bezdůvodného obohacení a vyzval ji, aby se vyjádřila k námitce promlčení vznesené žalovaným již ve vyjádření k žalobě. Argumentaci žalobkyně, podle níž pohledávka nemůže být promlčena, neboť v listinách, kterými odvolací soud opakoval důkaz je obsaženo uznání závazků úpadkyní , neshledal důvodnou. Žalobkyní označené listiny (seznam majetku a závazků ze dne 3. srpna 2009, příloha č. 2 k soupisu konkursní podstaty úpadkyně a inventarizace k 31. prosinci 2008) totiž neobsahují jednostranné písemné prohlášení úpadkyně vůči žalobkyni, že zaplatí svůj dluh ve výši 60.000,- Kč uvedený v těchto účetních dokladech; navíc nejde o jednostranné písemné právní úkony úpadkyně učiněné ve vztahu k žalobkyni jako k věřiteli.
Za této situace pokračoval odvolací soud začala promlčecí doba běžet ode dne splatnosti uvedeného na smlouvě o půjčce, tedy ode dne 1. července 2007 a skončila uplynutím dvouleté promlčecí doby, tedy dne 1. července 2009 [§ 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. )]. Jelikož přihlášku sporné pohledávky podala žalobkyně konkursnímu soudu dne 28. května 2010, shledal žalovaným vznesenou námitku promlčení opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky odvolací soud přehlédl, že vztah mezi ní a úpadkyní založený smlouvou o půjčce je vztahem mezi podnikateli (§ 1 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ), přičemž při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se užije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. V této souvislosti poukázala na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 33 Odo 427/2005. Jelikož podle ustanovení § 397 obch. zák. promlčecí doba uplynula až 18. května 2011, právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně promlčení pohledávky neobstojí.
Dále dovolatelka polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žádný ze žalobkyní označených úkonů úpadkyně není uznáním dluhu. Podle jejího názoru odvolací soud jednak otázku uznání závazku posuzoval nesprávně podle ustanovení § 558 obč. zák., přičemž správně měl aplikovat ustanovení § 323 obch. zák., jednak označené právní úkony nesprávně vyložil, když z jejich obsahu je zřejmé, kdo je činí, včetně výše závazku vyjádřeného v penězích i důvodu vzniku závazku. Potud poukázala na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1126/2009 a v rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 28, v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005 uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2008, pod číslem 44, v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněném pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a mutatis mutandis v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněném pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom je zcela zjevné, že žalobkyně v průběhu řízení (a to ani v reakci na poučení odvolacího soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.) netvrdila (a z obsahu spisu to ostatně ani neplyne), že by vztah založený smlouvou o půjčce byl podřaditelný ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. Tomu odpovídala i procesní aktivita žalobkyně ve vztahu k žalovaným vznesené námitce promlčení, v rámci které žalobkyně poukazovala na úkony úpadkyně, jež vyhodnotila jako uznání dluhu; přitom byl-li by závazkový vztah vzniklý mezi žalobkyní a úpadkyní skutečně vztahem mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, bylo by její tvrzení o uznání závazku úpadkyní zcela nevýznamné. V této souvislosti nelze dále přehlédnout, že smlouva o půjčce je upravena v ustanovení § 657 obč. zák., přičemž nejde-li o výjimku plynoucí právě z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. se promlčení pohledávky z titulu (i neplatné) smlouvy o půjčce řídí občanským zákoníkem. Z tohoto důvodu je nepřípadná i argumentace žalobkyně rozsudkem sp. zn. 33 Odo 427/2005.
Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1126/2009 není v poměrech projednávané věci relevantní již proto, že žalobkyní označené úkony úpadkyně nebyly adresovány žalobkyni a úpadkyně jimi plnila povinnosti ve vztahu ke konkursnímu soudu (správci konkursní podstaty), respektive k rejstříkovému soudu; skutečnost, že úpadkyně si své povinnosti k plnění ve vztahu k žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce byla vědoma, je pro posouzení zmíněných právních úkonů (v tom směru, zda jde o uznání dluhu) nepodstatná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

V Brně 29. dubna 2014


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu