29 Cdo 2806/2007
Datum rozhodnutí: 22.06.2010
Dotčené předpisy: § 446 obch. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007







29 Cdo 2806/2007



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala

v právní věci žalobce
OGLATE ENTERPRISES LIMITED
, se sídlem Nestonos 5, P. C.: 6035, Larnaca, Kypr, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, PSČ 150 00, proti žalovaným
1/ JUDr. J. B
., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o., identifikační číslo 61064963, zastoupenému JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 4 - Bráníku, Jasná II. 5, PSČ 147 00 a
2/ U. D., s. r. o.
,

se sídlem v Praze 4, náměstí Bratří Synků 3, PSČ 140 00, identifikační číslo 61064963, o zaplacení částky 1.267.397,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 3/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2007, č. j. 6 Cmo 325/2006-419, takto:



I. Dovolání
se odmítá
.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně prvního žalovaného JUDr. Moniky Novotné.

III. Žalobce a druhá žalovaná vůči sobě
nemají

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce (OGLATE ENTERPRISES LIMITED) se žalobou podanou 19. ledna 2006 domáhal vůči žalovaným (1/ správci konkursní podstaty úpadkyně U. D., s. r. o. a 2/ úpadkyni) zaplacení částky 1.267.397,12 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 21. června 2006 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení.

Rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 1 Cm 3/2006-377, Městský soud v Praze žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

Soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a § 14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována především proto, že od prohlášení konkursu na její majetek náleží právo nakládat s majetkem (konkursní) podstaty správci konkursní podstaty.

Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak uzavřel, že z jeho strany nebylo prokázáno žádné porušení právní povinnosti.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci též uzavřel, že společnost Bohemia Venture, a. s. (dále též jen společnost B ), která jako kupující dne 21. června 2004 uzavřela s prvním žalovaným, jako prodávajícím, ve smyslu § 27a ZKV kupní smlouvu o prodeji věcí práv a jiných majetkových hodnost, které slouží k provozování podniku úpadkyně (dále též jen kupní smlouva ), nebyla při uzavření kupní smlouvy v dobré víře (v intencích § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen obch. zák. ), že věci ve vlastnictví třetích osob, uskladněné v závodu úpadkyně, patří úpadkyni.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována.

Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak rovněž dovodil, že nelze učinit závěr o dobré víře společnosti B ve smyslu § 446 obch. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel zejména v tom, že řeší právní otázku, jež bývá soudy řešena rozdílně a že ji řeší v rozporu s hmotným právem. Konkrétně dovolatel tvrdí, že soudy rozhodují rozdílně a protichůdně otázku dobré víry při nabývání vlastnického práva od nevlastníka dle ustanovení § 446 obch. zák.

První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, uváděje zejména, že napadené rozhodnutí řeší výklad § 446 obch. zák. souladně s judikaturou (konkrétně odkazuje na usnesení Ústavního soudu dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročníku 2001, části II., pod pořadovým číslem 30 a na nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 31, ročníku 2003, části I., pod pořadovým číslem 110) a že dovolání neosvětluje, proč je žalována i druhá žalovaná, jež není ve sporu pasivně věcně legitimována.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu , tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, jakož i ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání není objektivně přípustné a Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení, tedy tak, že dovolací soud (jsa přitom vázán obsahovým vymezením dovolání) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pak Nejvyšší soud nemá v rozsahu, v němž se dovolání týká druhé žalované.

Ve vztahu k důvodu, pro který odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně druhé žalované (úpadkyně), se dovolání nikterak nevymezuje. Co do obsahu se dovolací námitky soustřeďují k závěrům týkajícím se prvního žalovaného a výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV (jež bylo podkladem pro zamítnutí žaloby vůči druhé žalované) se dovolání nevěnuje vůbec. Otázky, pro jejichž zodpovězení by dovolací soud měl otevřít dovolací přezkum vůči druhé žalované, dovolání neklade a důvod připustit dovolání v tomto rozsahu již proto není dán.

Potud jsou ostatně závěry odvolacího soudu souladné i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 188-190 /364-366/), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1259/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Odo 4624/2008 (která jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. i v rozsahu, v němž se týkalo potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně druhé žalované.

Zbývá vypořádat se s přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně prvního žalovaného.

Zde je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelem přisuzován nejednotě soudů při výkladu § 446 obch. zák.

Výkladem ustanovení § 446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, pro věc rozhodném, se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb. Tam zdůraznil (odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, zmíněná ve vyjádření prvního žalovaného a zabývající se výkladem § 446 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), že označené ustanovení významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele .

Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K závěru, podle kterého v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře , srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn 32 Cdo 2343/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009 (všechna tato rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu a důvod připustit dovolání k prověření v něm obsažených názorů k výkladu § 446 obch. zák. proto Nejvyšší soud neměl.

Nejvyšší soud dále připomíná, že u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je vyloučeno uplatnění argumentů spojovaných s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. přímo dikce tohoto ustanovení). Soudy nižších stupňů po skutkové stránce uzavřely, že kupující měla a mohla vědět, že úpadkyně není vlastnicí dotčeného zboží (srov. skutkové závěry soudů vzešlé zejména z kupní smlouvy, informačního memoranda a předávacích protokolů). Právní závěr, že kupující nebyla v dobré víře ve smyslu § 446 obch. zák., z těchto skutkových závěrů (jež vzhledem k vyloučení označeného dovolacího důvodu nemohou být podrobeny dovolacímu přezkumu) logicky vyplývá.

V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. platí, že z něj lze na přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat, jen jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

V situaci, kdy skutkový závěr o tom, že dovolatel měl a mohl vědět, že úpadkyně není vlastnicí zboží, vyplynul z jiných (dříve provedených) důkazů, nemá v rovině právní význam ani prověření otázky, zda měl být proveden i důkaz další (výslechem statutárního orgánu kupujícího).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání ve vztahu k prvnímu žalovanému jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto i potud odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, takže žalovaným vzniklo - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. U druhé žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly. U žalovaného pak náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška ). Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Se zřetelem k tomu, že advokátka žalovaného učinila v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snížil Nejvyšší soud takto určenou sazbu odměny o 50 % (dle § 18 odst. 1 vyhlášky) na 10.000,- Kč. Společně s náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč, přiznaných podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak jde o 10.300,- Kč. Spolu s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč tak soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobce celkem částku 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně 22. června 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu