29 Cdo 2778/2010
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 7 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 30 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 66a odst. 1 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 107a o. s. ř., předpisu č. 30/2000Sb., § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 8 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 2778/2010-102 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Gorkého 16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25580485, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně - Veveří, Arne Nováka 4, PSČ 602 00, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6.032.733,78 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 253/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 54 Co 514/2009-76, takto:


I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 54 Co 514/2009-76, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 27 C 253/2008-48, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, kterou se žalobce (DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o.) domáhal vůči žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 6,032.733,78 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Společnost L J 2000 s. r. o. (dále jen společnost L ) přihlásila dne 30. srpna 1999 do konkursu vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen konkursní soud ) pod sp. zn. 33 K 24/99 na majetek úpadce - společnosti SPINOPA s. r. o. pohledávku ve výši 43.337.638,20 Kč.
2/ Společnost L (jako postupitel) a žalobce (jako postupník) uzavřeli dne 29. srpna 2000 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen postupní smlouva ), jejímž předmětem byla pohledávka společnosti L přihlášená do konkursu vedeného na majetek úpadce.
3/ Postoupení pohledávky oznámil jednatel společnosti L konkursnímu soudu podáním z 29. srpna 2000. Z podání neplyne, že by k němu byla připojena postupní smlouva, soudce konkursního soudu však dal pokyn ke změně v osobě věřitele 17. října 2000.
4/ V seznamu přihlášených pohledávek byla k 29. srpnu 2000 vyznačena změna v osobě věřitele na základě postupní smlouvy, tak, že jím je žalobce. Tento údaj byl následně přeškrtnut a jako (konkursní) věřitel byla opět uvedena společnost L, s tím, že se tak stalo (dle připojené poznámky) na základě pokynu soudce (konkursního soudu) z 21. února 2001.
5/ Podáním datovaným 26. března 2011, došlým konkursnímu soudu 27. března 2011, předložil právní zástupce společnosti L ověřenou kopii postupní smlouvy.
6/ Podáním z 18. ledna 2002 požádal žalobce (konkursní) soud o zaslání rozhodnutí o změně majitele pohledávky. Učinil tak v reakci na postup (konkursního) soudu, jenž jednateli žalobce neumožnil 17. ledna 2002 nahlédnout do spisu s odůvodněním, že není majitelem pohledávky.
7/ Dopisem ze dne 13. února 2002 uvědomil (konkursní) soud žalobce, že v konkursním řízení dosud nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom, kdo je věřitelem předmětné pohledávky, s tím, že tato otázka bude řešena jako předběžná v rámci rozhodnutí konkursního soudu, které to bude vyžadovat, např. rozvrhového usnesení.
8/ S dopisem ze dne 26. srpna 2002 zaslal konkursní soud jednatelce žalobce k její žádosti ověřené fotokopie protokolu o jednání ze 17. dubna 2000, přezkumný list konkursního věřitele (společnosti L), zprávu o průběhu konkursu ze dne 14. ledna 2000 a částečné rozvrhové usnesení ze dne 26. července 2000.
9/ Dopisem ze dne 26. února 2004 požádala správkyně konkursní podstaty úpadce konkursní soud o sdělení, zda účastníkem konkursního řízení je žalobce nebo společnost L. K tomu jí (konkursní) soud sdělil dopisem ze dne 3. března 2004, že v rámci případného návrhu na provedení částečného rozvrhu uváděla jako (konkursního) věřitele společnost L.
10/ Usnesením ze dne 31. března 2004, sp. zn. 33 K 24/99, které nabylo právní moci dne 8. května 2004, povolil konkursní soud druhý částečný rozvrh výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce jeho věřitelům tak, že konkursnímu věřiteli č. 7 (společnosti L) má být vyplacena na uspokojení jeho zjištěné pohledávky ve výši 42.712.172,90 Kč částka 6.032.733,78 Kč. Konkursní soud se v důvodech usnesení o druhém částečném rozvrhu zabýval tím, kdo je věřitelem pohledávky, přičemž poukázal na to, že od přihlašovatele pohledávky (společnosti L) sice obdržel 13. října 2000 oznámení o postoupení pohledávky žalobci, k oznámení však nepřipojil postupní smlouvu. Podle ustáleného výkladu zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), v době do 31. prosince 2000 mohlo dojít ke změně v osobě účastníka řízení (v konkursu ke změně v osobě konkursního věřitele) na základě tzv. procesního nástupnictví, kdy se původní nebo nový účastník řízení dovolal toho, že došlo např. k převodu pohledávky postoupením a doložil to příslušnou listinou. V době do 31. prosince 2000 však nebyla (konkursnímu) soudu doložena postupní smlouva, takže nedošlo ke změně v osobě konkursního věřitele (ze společnosti L na žalobce). Počínaje 1. lednem 2001 pak mohlo dojít ke změně účastníka řízení při postoupení pohledávky, jen podal-li původní (konkursní) věřitel návrh na vstup nového věřitele (do řízení) dle § 107a o. s. ř. Takový návrh však (konkursní) věřitel (společnost L) nepodal, takže je stále účastníkem (konkursního) řízení a příslušná částka je proto přikazována jemu. Doložením postupní smlouvy (konkursnímu) soudu dne 27. března 2001 nebyly vyvolány žádné účinky.
11/ Odvolání žalobce proti usnesení o druhém částečném rozvrhu odmítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. listopadu 2004, s odůvodněním, že odvolatel není z procesního hlediska konkursním věřitelem předmětné pohledávky a že před vydáním napadeného usnesení nebyla vůči konkursnímu soudu učiněna procesní podání, na jejichž základě by mohlo dojít ke změně v osobě věřitele. Proto žalobce není účastníkem konkursního řízení a osobou oprávněnou k podání odvolání.
12/ Rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 15 Cm 328/2000-224, který nabyl právní moci dne 7. listopadu 2005, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se společnost L domáhala vůči žalobci určení neplatnosti postupní smlouvy. Soud uzavřel, že společnost L nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
13/ Skutečnost uvedenou pod bodem 12/ oznámil žalobce konkursnímu soudu dopisem ze dne 6. února 2006, s tím, že je tak postaveno najisto, že majitelem pohledávky není společnost L, nýbrž žalobce.
14/ Dopisem ze dne 23. června 2006 sdělila správkyně konkursní podstaty úpadce právnímu zástupci žalobce, že k uvedenému dni jí konkursní soud nedal žádný pokyn ohledně záměny společnosti L za žalobce a že podle poslední zprávy (konkursního) soudu ze dne 3. března 2004 má být považována za účastníka konkursního řízení společnost L.
15/ Usnesením ze dne 4. prosince 2006, č. j. 50 Cm 9/2000-167, které nabylo právní moci dne 11. dubna 2007, rozhodl Krajský soud v Brně o návrhu jednatele společnosti L Ing. Jaromíra Rypela (dále jen J. R. ) tak, že prohlásil za neplatné rozhodnutí společníků společnosti L ze dne 31. srpna 2000 (o pozastavení výkonu funkce jednatele J. R.) a usnesení valné hromady společnosti L ze dne 21. září 2000 (o odvolání J. R. z funkce jednatele).
16/ Dopisem ze dne 14. září 2007 sdělil konkursní soud právnímu zástupci žalobce, že dopady rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006 na konkursní řízení bude řešit coby předběžnou otázku k rozhodnutí tam, kde to bude třeba.
17/ Podáním datovaným 17. října 2007 urgoval žalobce u konkursního soudu vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví a podáním datovaným 29. prosince 2007 sdělil konkursnímu soudu své stanovisko k procesnímu postavení v konkursním řízení.
18/ Přípisem ze dne 26. března 2008 sdělil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího v rámci konkursního řízení právnímu zástupci žalobce k jeho dotazu, že vzhledem k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006 vrací odvolací soud spis soudu prvního stupně s tím, aby podání společnosti L z 25. září 2000 posoudil z hlediska § 107a o. s. ř. v platném znění, když účinky oznámení o postoupení pohledávky zůstaly zachovány i po 1. lednu 2001. Změnila se však právní úprava procesního postupu soudu a rozhodování na místě účastníka řízení s tím, že po 1. lednu 2001 musí být o této otázce rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
19/ Podáním datovaným 2. dubna 2008 požádal žalobce konkursní soud (s odkazem na přípis odvolacího soudu ze dne 26. března 2008) o vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví.
20/ Usnesením ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 33 K 24/99, konkursní soud připustil, aby do (konkursního) řízení vstoupil na místo společnosti L žalobce. Učinil tak na základě podání společnosti L ze dne 25. září 2000, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006 a s doručením postupní smlouvy (k výzvě konkursního soudu z 27. března 2001), při vázanosti pokynem odvolacího soudu a vzhledem k souhlasu nového věřitele ze dne 6. února 2006.
21/ Usnesením ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 33 K 24/99, konkursní soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty a rozhodl, že se nepřihlíží k žalobcovým námitkám ze dne 6. října 2008 (o tom, že částku vyplacenou společnosti L podle druhého částečného rozvrhu měl obdržet on a že by správce konkursní podstaty měl vymáhat vyplacenou částku od společnosti L). Konkursní soud uvedl, že při vydání usnesení o druhém částečném rozvrhu předběžně posuzoval otázku procesního nástupnictví žalobce po společnosti L, zdůrazňuje, že podle onoho posouzení bylo klíčové, zda J. R. byl k 25. září 2000 jednatelem společnosti L a závěr, že jednatelem nebyl, jelikož byl z funkce odvolán usnesením valné hromady společnosti L ze dne 21. září 2000. Jestliže bylo následně určeno, že usnesení valné hromady společnosti L ze dne 21. září 2000 je neplatné (rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), pak je toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 131 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), závazné pro každého, tedy i pro soudy rozhodující v konkursním řízení, ale až od právní moci rozhodnutí. Zpětně tato rozhodnutí nemají žádné procesní dopady do konkursního řízení. Neexistuje-li v době rozhodování soudu rozhodnutí o předběžné otázce, které je ale posléze vydáno, může dojít k odlišnosti rozhodnutí (k odlišnému posouzení dané otázky) např. v důsledku odlišné procesní aktivity účastníků tvrdících různý rozsah významných skutečností, označujících jiné důkazy a uplatňujících s jinou intenzitou opravné prostředky. Tato odlišnost je důvodem pro obnovu řízení, avšak jen ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí, jímž byla předběžná otázka posouzena odlišně. Po této lhůtě již zájem na stabilitě právního prostředí převažuje nad zájmem na konformitě jednotlivých rozhodnutí. Pro konkursní řízení je ovšem obnova řízení zcela vyloučena ustanovením § 66b odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), z čehož plyne, že po případném vyčerpání možnosti odvolání nebo dovolání je posouzení předběžné otázky konečné a případné odlišné rozhodnutí o předběžné otázce tak v konkursu nevyvolává žádný procesní následek.
22/ Podle sdělení soudního exekutora v exekučním řízení vedeném žalobcem (jako oprávněným) proti společnosti L (jako povinnému) nebyl dohledán žádný majetek podléhající exekuci.
Na takto ustaveném základě pak soud - cituje ustanovení § 5, § 7, § 8 odst. 1 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - neměl uplatněný nárok za důvodný.
Soud uvedl, že se ztotožňuje s argumentací žalované, že předpokladem naplnění odpovědnostního titulu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. je, aby nešlo o úřední postup, který souvisí s rozhodovací činností (že jde o úkony úředního postupu, které samy o sobě nevedou k vydání rozhodnutí a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se neodrazí v jeho obsahu). Případné nesprávnosti nebo vady postupu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány jedině v mezích odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. V daném případě se postup soudu (spočívající v tom, že s žalobcem nebylo jednáno jako s věřitelem a že podání původního věřitele nebylo posuzováno jako návrh na vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.) odrazil v obsahu rozhodnutí o druhém částečném rozvrhu. Toto rozhodnutí je také bezprostřední příčinou vzniku škody žalobce (na jeho základě byla vyplacena částka společnosti L a nikoli žalobci jako hmotně právnímu věřiteli).
Odpovědnost státu je tedy nutno posuzovat podle ustanovení § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb.; potud však není naplněn předpoklad uvedený v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (aby rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost); tato podmínka se přitom týká obou titulů uvedených v § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Potud soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 36/2004 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Poznamenal, že ačkoli se označené rozhodnutí týká dědického řízení, okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství v řízení, podle něj není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí. I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Odtud podle soudu vyplývá, že v daném případě není naplněn žádný z odpovědnostních titulů podle zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že předpokladem odpovědnosti za škodu je existence odpovědnostního titulu vzniku škody a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou, není v daném případě naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 54 Co 514/2009-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci (proti němuž účastníci nevznášejí námitky), přičemž těžiště sporu spočívá v právním posouzení věci, konkrétně na řešení otázky, zda škoda vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu nebo v důsledku nesprávného anebo nezákonného rozhodnutí. Přitom se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo rozhodnutí konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu (které nabylo právní moci 8. května 2004). Tvrzený nesprávný úřední postup konkursního soudu (co do okruhu účastníků - konkursních věřitelů) se totiž projevil přímo v daném rozhodnutí (tak, že přiznalo právo na výplatu žalované částky společnosti L místo žalobci, s nímž konkursní soud nejednal a o jehož právech nerozhodoval).
Jde-li o škodu způsobenou rozhodnutím, vyžaduje zákon (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) pro vznik nároku na náhradu škody též to, aby rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Jinými slovy, zákon č. 82/1998 Sb. umožňuje nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím jen v některých případech, a to tehdy, bylo-li nezákonné rozhodnutí následně zrušeno či změněno. Neumožňuje tedy soudům posuzovat zákonnost rozhodnutí (z něhož měla vzejít škoda) jako předběžnou otázku. V daném případě přitom posuzoval rozhodnutí o druhém částečném rozvrhu (k odvolání žalobce) Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Nezkoumal sice rozhodnutí meritorně, otázkou okruhu účastníků řízení se však zabýval a dovodil, že žalobce není účastníkem řízení (proto také odvolání odmítl).
Vrchní soud v Olomouci také posuzoval (a měl posuzovat) aktivní věcnou legitimaci žalobce (který tvrdil a dokládal, že je právním nástupcem původního konkursního věřitele (společnosti L). Zákon o konkursu a vyrovnání obsahuje jen kusou úpravu okruhu účastníků řízení (§ 7 ZKV, ve znění účinném v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci), která zdaleka nepostihuje všechny situace ani všechna stadia konkursního řízení (v nichž se okruh účastníků mění podle povahy věci) a neupravuje otázky právního nástupnictví, takže bylo třeba přiměřeně použít občanský soudní řád (§ 66a odst. 1 ZKV, v rozhodném znění). Vrchní soud v Olomouci tedy ke svému rozhodnutí nejprve musel posoudit okruh účastníků řízení (aby mohl učinit závěr, že odvolání podala osoba neoprávněná, jelikož není účastníkem řízení).
V případě nejasnosti o okruhu účastníků řízení (jež mohla vzniknout tím, že konkursní soud nerozhodl /ať již kladně nebo záporně/ o návrhu na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř. nebo nevzal za účastníka řízení osobu, jejíž procesní nástupnictví bylo uplatněno dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000) by odvolací soud neměl sám činit závěry o tom, zda odvolatel je účastníkem řízení. O návrhu na procesní nástupnictví měl totiž nejprve rozhodnout soud prvního stupně (v případě aplikace § 107a o. s. ř.) nebo jej měl vzít (či nevzít) na vědomí bez rozhodování (při posouzení návrhu dle dřívějšího znění občanského soudního řádu). Jelikož tak konkursní soud neučinil (o procesním nástupnictví žalobce bylo rozhodnuto na základě stejného důvodu až v roce 2008), mohl to Vrchního soud v Olomouci posoudit jako jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí (§ 219a odst. 1 o. s. ř.) nebo jako zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. (k níž bylo třeba přihlížet z úřední povinnosti dle § 212a odst. 5 o. s. ř.). Obojí by vedlo ke zrušení rozhodnutí o částečném rozvrhu a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z výše uvedených závěrů tedy plyne (uzavřel odvolací soud), že škoda vznikla v důsledku rozhodnutí (nikoli úředního postupu) o druhém částečném rozvrhu, které mohlo být odklizeno odvolacím soudem. Jelikož se tak nestalo, nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že nebyla splněna zákonná podmínka pro odškodnění ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Bylo věcí žalobce, aby při nesouhlasu se závěry Vrchního soudu v Olomouci podal proti jeho usnesení mimořádný opravný prostředek (např. žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 o. s. ř.). Proto nelze akceptovat námitky odvolatele o nemožnosti dosáhnout nápravy popřípadě o odepření spravedlnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil 3 právní otázky, jestliže:
1/ Uplatněný nárok kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nikoli jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
2/ Dospěl k závěru, že žalobce měl k dispozici opravný prostředek, kterým se mohl domoci zrušení usnesení konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu.
3/ Nezohlednil dopad norem nadzákonné právní síly na daný případ.
K jednotlivým právním otázkám argumentuje dovolatel následovně:
Ad 1/
Závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nemá oporu v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 804/96 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 4), nezakládají vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odpovědnost státu za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu. Za takové vady ovšem Nejvyšší soud (podle označeného rozhodnutí) považuje vady při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností nebo jejich právní posouzení (tedy vady, které se následně bezprostředně odrazí v obsahu rozhodnutí soudu).
Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí. Podle označeného rozsudku Nejvyššího soudu za nesprávný úřední postup je třeba považovat nevydání, či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, popřípadě jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Tamtéž Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že řízení vedené orgánem státu při výkonu jeho pravomoci vyústilo v rozhodnutí, sama o sobě nevylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v průběhu řízení nezákonným rozhodnutím procesního charakteru nebo nesprávným úředním postupem.
V dovolatelově případě je podstatou pochybení konkursního soudu jeho nečinnost spočívající v nevydání rozhodnutí o procesním nástupnictví, na základě kterého by dovolatel nastoupil do procesního postavení konkursního věřitele a stal se účastníkem soudního řízení.
Pochybení v postupu konkursního soudu v daném případě nijak nesouviselo ani se zjišťováním skutkového stavu věci (existence konkursu, přihlášené pohledávky, její důvodnosti a výše) ani s rozsahem a způsobem provádění dokazování, natož pak s hodnocením provedených důkazů.
Dovolatelem namítaná nesprávnost postupu konkursního soudu nese ryze procesní charakter. Nečinnost konkursního soudu při rozhodování o procesním účastenství žalobce v konkursním řízení neměla žádný vliv na věcnou podstatu rozhodnutí soudu o druhém částečném rozvrhu. Vady v postupu soudu tedy byly zcela jiného charakteru, než vady, které by se následně zhmotňovaly v samotném rozhodnutí soudu ve věci samé.
Odtud dovolatel uzavírá, že jím uplatňovaný nárok je nárokem na náhradu škody z nesprávného úředního postupu konkursního soudu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Ad 2/
Právní prostředky nápravy nesprávného rozhodnutí konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu by dovolatel měl k dispozici, jen kdyby byl účastníkem konkursního řízení.
K procesnímu nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. (ve znění platném od 1. ledna 2001) nedochází ze zákona a soud se jím nezabývá bez návrhu. Může k němu dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (svého právního předchůdce) a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků řízení připustí; viz komentář k ustanovení § 107a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (správně o. s. ř.) C. H. Beck (tím je zřejmě míněn odkaz na dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 736). Jinými slovy, s účinností od 1. ledna 2001 se jakýkoli subjekt, který nabude práva, jež je předmětem již zahájeného soudního řízení (včetně řízení konkursního), může stát účastníkem takového řízení teprve poté, co soud rozhodne (usnesením) o připuštění změny účastenství v řízení.
Jelikož konkursní soud nerozhodoval o připuštění změny účastníků řízení, ačkoliv se žalobce vydání takového rozhodnutí opakovaně domáhal, nestal se žalobce účastníkem konkursního řízení a nemohl uplatňovat jakákoli svá procesní práva, včetně možnosti podávat řádné či mimořádné opravné prostředky.
Procesní postavení účastníka konkursního řízení bylo dovolateli přiznáno až usnesením konkursního soudu ze dne 23. dubna 2008 (tedy v době, kdy již uplynula lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, ale i jakéhokoli případného jiného relevantního právního prostředku nápravy).
Zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se může dovolávat pouze účastník původního řízení, kterému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, nikoli však již subjekt, který se v důsledku nesprávného postupu soudu účastníkem původního řízení vůbec nestal. Ze stejného důvodu nemohl dovolatel uplatnit ani zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. a neměl tak žádnou možnost domoci se zrušení rozhodnutí konkursního soudu o druhém částečném rozvrhu.
Ad 3/
Konkursní soud dovolateli svým postupem (tím, že nerozhodoval o připuštění záměny účastníků řízení, ač k tomu měl naplněny veškeré procesní podmínky již v roce 2001), odňal veškeré relevantní právní prostředky nápravy rozhodnutí o druhém částečném rozvrhu.
Soud, který i za této situace odmítá poskytnout dovolateli ochranu před důsledky nesprávného postupu konkursního soudu, tím dovolateli popírá právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a právo vlastnit majetek vyplývající z článku 11 Listiny. Z celé řady nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 323/07 /jde o nález ze dne 2. prosince 2008, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu/) přitom vyplývá povinnost státu umožnit uplatnění práv v řízení před soudem.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za věcně správné.
Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k posouzení otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud neřešených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel spojuje uplatněný nárok s tvrzením, že konkursní soud zůstal ve věci (nesprávně) nečinným (do 23. dubna 2008 nerozhodl o procesním nástupnictví dovolatele ve smyslu § 107a o. s. ř.), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném do 28. února 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
Podle ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odstavec 2).
Dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (odstavec 3).
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu zásadně vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Tak např. již v důvodech rozsudku ze dne 19. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2009, pod číslem 142, Nejvyšší soud vysvětlil, že nezákonným je pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Z těchto závěrů, založených na odkazech na další četnou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž mají původ, vychází rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu zákona č. 82/1998 Sb., byť byly přijaty při výkladu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které na výše označené rozhodnutí odkazují.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. pak určuje, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí (srov. v tomto směru vedle přiléhavé argumentace dovolatele, včetně odkazu na tam zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v literatuře např. i dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147)
Dovolací argumentace se soustřeďuje do polemiky se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě se uplatněný nárok pojí s rozhodnutím (usnesením o druhém částečném rozvrhu), jež ovšem nebylo zrušeno pro nezákonnost, a nikoli s nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Nejvyšší soud k tomu úvodem poznamenává, že pro posouzení dovolatelových námitek je významné vymezení právního rámce, v němž bylo rozhodováno v konkursním řízení o procesním nástupnictví dovolatele.
Jestliže v průběhu občanského soudního řízení (jehož zvláštním druhem je i řízení konkursní) došlo (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora podle závěrů soudní praxe (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, číslo 10, ročník 1997, pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný pod číslem 171/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V tomto směru přiléhavě vystihl podstatu procesního nástupnictví konkursní soud v důvodech usnesení o druhém částečném rozvrhu.
Pro dobu od 1. ledna 2001 pak upravuje institut procesního nástupnictví formou singulární sukcese ustanovení § 107a o. s. ř., jež je podle ustálené rozhodovací praxe soudů přiměřeně uplatnitelné i pro konkursní řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 37/2004 ). V R 37/2004 Nejvyšší soud též vysvětlil, že jde-li o tu fázi konkursního řízení, v níž se účastenství konkursních věřitelů zakládá podáním přihlášky pohledávky do konkursu, je k podání návrhu podle § 107a o. s. ř. legitimován dosavadní konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky).
V posuzované věci jsou veškerá dovolatelova očekávání spjata s posouzením toho, jak konkursní soud naložil s podáním společnosti L z 29. srpna 2000.
Kdyby ve spojení s tímto podáním původní konkursní věřitel (společnost L) v době do 31. prosince 2000 řádně doložil, že došlo k procesnímu nástupnictví (že pohledávku postoupil dovolateli), stal by se dovolatel bez dalšího účastníkem konkursního řízení již před vydáním usnesení o druhém částečném rozvrhu (a před 1. lednem 2001). V takovém případě by ovšem tvrzená škoda neměla původ v nesprávném postupu soudu, ale v usnesení o druhém částečném rozvrhu, jímž konkursní soud dovolateli postavení konkursního věřitele dotčené pohledávky upřel.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že k naplnění předpokladů, za nichž bylo možno uvažovat (podle ustálené rozhodovací praxe soudů při výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000) o procesním nástupnictví dovolatele v konkursním řízení v rozsahu týkajícím se pohledávky přihlášené společností L, v době do 31. prosince 2000 nedošlo.
Dovolatelův procesní postoj je založen na přesvědčení, že v době od 1. ledna 2001 bylo namístě nakládat s podáním společnosti L z 29. srpna 2000 jako s návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. Tento úsudek je ovšem chybný.
Zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla s účinností od 1. ledna 2001 vtělena do občanského soudního řádu úprava obsažená v § 107a o. s. ř., neobsahuje (v hlavě první části dvanácté) zvláštní přechodné ustanovení o procesním nástupnictví, takže potud platil tam uvedený bod 1., podle kterého není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Toto ustanovení vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány (srov. mutatis mutandis např. též bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 nespojoval s podáním společnosti L z 29. srpna 2000 povinnost vydat (za tam určených předpokladů) rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. (což logicky nebylo možné, jestliže úpravu obsaženou v označeném ustanovení a odlišnou od způsobu, jímž bylo nakládáno s procesním nástupnictvím ve formě singulární sukcese před uvedeným datem, zavedl až od 1. ledna 2001), pak účinek spočívající v tom, že nešlo o návrh dle § 107a o. s. ř., zůstal zachován i po 1. lednu 2001.
Přitom podle skutkových reálií dané věci v době od 1. ledna 2001 do vydání usnesení o druhém částečném rozvrhu společnost L žádný návrh dle § 107a o. s. ř. nepodala.
V tom, že konkursní soud do vydání usnesení o druhém částečném rozvrhu nevydal rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., tudíž nelze spatřovat ani jeho nesprávný postup. Nadto i zde platí, že závěr, podle kterého zde není způsobilý návrh dle § 107a o. s. ř., se projevil přímo v rozhodnutí konkursního soudu (v důvodech usnesení o druhém částečném rozvrhu) i v důvodech usnesení (ze dne 11. listopadu 2004, sp. zn. 2 Ko 74/2004 ), kterým odvolací soud odmítl odvolání dovolatele proti usnesení o druhém částečném rozvrhu jako podané osobou neoprávněnou.
Nesprávným z pohledu výše řečeného byl teprve procesní postup odvolacího soudu, jenž přípisem z 26. března 2008 (odporujícím výše uvedeným principům nepravé zpětné účinnosti zákona) přiměl konkursní soud k vydání usnesení z 23. dubna 2008. Tento nezákonný pokyn však příčinou vzniku tvrzené škody není.
Lze shrnout, že podání, jímž konkursní věřitel (společnost L) v době před 1. lednem 2001 (29. srpna 2000) oznámil (leč do 31. prosince 2000 nedoložil) konkursnímu soudu, že přihlášenou pohledávku postoupil jiné osobě (dovolateli), se k 1. lednu 2001 nestalo způsobilým návrhem na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. V tom, že soud na základě takového podání v době od 1. ledna 2001 nerozhodoval o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele (společnosti L) ve smyslu § 107a o. s. ř., nelze spatřovat nesprávný úřední postup konkursního soudu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v závěru, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání uplatněného nároku (jelikož nejde o nesprávný úřední postup a usnesení o druhém částečném rozvrhu a na ně navazující usnesení odvolacího soudu nebyla zrušena pro nezákonnost), správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
K dovolatelem namítanému nezohlednění dopadu norem nadzákonné síly Nejvyšší soud uvádí, že z výše řečeného plyne, že dovolateli se ve zkoumaném konkursním řízení dostalo (v důsledku usnesení konkursního soudu z 23. dubna 2008) nakonec více práv, než mu náleželo a skutečnost, že se v procesní rovině v době rozhodné pro výplatu sporné částky nestal účastníkem konkursního řízení namísto společnosti L, měla zjevně původ především v tom, že si nezajistil součinnost společnosti L (postupitele) nezbytnou k tomu, aby hmotněprávní změnu v osobě věřitele prosadil i v soudním řízení, v němž byla postoupená pohledávka uplatněna (v konkursním řízení).
Nejvyšší soud tudíž , aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 3 (co do odmítnutí dovolání) o. s. ř., když u procesně úspěšné žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

V Brně 30. srpna 2012

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu