29 Cdo 2768/2000
Datum rozhodnutí: 18.09.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2768/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: M.K., proti žalovanému U., s. r. o., o bezplatné odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 17/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2000, čj. 21 Co 74/2000, 21 Co 228/2000 - 205, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 14. 10. 1999, čj. 4 C 17/97 - 175 jednak připustil změnu žaloby (bod I. výroku) a jednak zavázal žalovaného, aby na svůj náklad odstranil vady nátěrů konstrukce Městského zimního stadionu v K. spočívající v prokvétání korozních produktů na ocelových konstrukcích provedením těchto nátěrů v dostatečné tloušťce a dále aby na svůj náklad odstranil vady nátěrů konstrukce Městského zimního stadionu v K. spočívající v nedostatečné přilnavosti a odlupování nátěru od žárově pozinkovaných plechů tím, že vadné nátěry, které nemají dostatečnou přilnavost, odstraní a provede za použití vhodného nátěrového systému nátěry nové s tím, že uložil žalovanému tyto vady odstranit v období od 21. 4. 2000 do 20. 6. 2000 (bod II. výroku). Současně soud prvního stupně rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku (bod III. výroku) a o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení (bod IV. výroku). Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o odpovědnosti žalovaného za vady díla, spočívající v odlupovaní nátěru konstrukce Městského zimního stadionu v K., a proto žalobě na bezplatné odstranění vad díla sjednaného ve smlouvě o dílo ze dne 20. 4. 1995 vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v bodě II. výroku tak, že v prvém odstavci se vypouští ...provedením těchto nátěrů v dostatečné tloušťce , z druhého odstavce se vypouští ... tím, že vadné nátěry, které nemají dostatečnou přilnavost, odstraní a provede za použití vhodného nátěrového systému nátěry nové a v odstavci třetím ve stanovení lhůty plnění tak, že vady mají být odstraněny v období od 21. 4. 2001 do 20. 6. 2001. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku shledal jak správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak správnost jeho právních závěrů, a proto v podstatě věci, jak sám uvedl, napadený rozsudek prvního stupně potvrdil. Změna se týkala pouze termínu plnění, který v době rozhodování odvolacího soudu již prošel, a stanoveného způsobu odstranění vad, neboť podle odvolacího soudu je na žalovaném, aby sám zvolil účinný způsob odstranění vad.

Dovoláním ze dne 9. 8. 2000 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., II. a IV., tedy v rozsahu, v němž odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a v němž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v naplnění podmínek ust. § 238 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), za dovolací důvod označil důvod uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřoval dovolatel v posouzení vad jako odstranitelných a v nesprávné aplikaci ust. § 560 obchodního zákoníku. V této souvislosti odkázal dovolatel na závěry znaleckého posudku S. P. a na nevhodnost nátěrů H., který žalobce určil jako podmínku pro výběrové řízení. Protože žalovaný neporušil povinnosti při zhotovení díla, navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000 s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze v taxativně stanovených případech uvedených v ust § 237 odst. 1, § 238 a § 239 o. s. ř.

Existenci vad řízení, uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal a dovolatel ji ani netvrdil. Podle tohoto ustanovení není proto dovolání přípustné.

Dovolání není v daném případě přípustné ani podle ust. § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku rozsudku přípustnost dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní strance zásadního významu, nevyslovil a dovolatel ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.

Zbývalo konečně posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 238 o. s. ř., na jehož odstavec 1 písm. a) dovolatel ve svém dovolání odkazoval v domnění, že napadá měnící rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud však v napadené části svého rozsudku (bod I. výroku) nezměnil nic na samotné povinnosti k odstranění vad nátěrů, k nimž byl žalovaný zavázán rozsudkem soudu prvního stupně, když z výroku rozsudku soudu prvního stupně vypustil části týkající se způsobu provedení opravy a když lhůtu plnění stanovil na pozdější dobu. Tato změna se však nijak nedotkla podstaty vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně a ani nijak nezhoršila postavení žalovaného. Pro posouzení, zda se ve smyslu ust. § 238 o. s. ř. jedná o měnící či potvrzující rozsudek odvolacího soudu, není určující, jakými slovy odvolací soud výrok rozsudku uvede, resp. podle kterého ustanovení rozsudek vydal (§ 219, 220, 221 o. s. ř.). Rozhodující je pouze obsahový vztah rozsudků obou stupňů. Je proto třeba učinit závěr, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl dovoláním napaden, je rozsudkem potvrzujícím, resp. rozsudkem, kterým nedošlo ke zhoršení postavení dovolatele (subjektivní nepřípustnost dovolání).

Podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ se však nejedná a proto dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu.

Dovoláním rovněž nelze napadnout výroky o nákladech řízení mající podle ust. § 167 odst. 1 o. s. ř. charakter usnesení, neboť to ust. § 238a o. s. ř., obsahující taxativní výčet usnesení odvolacího soudu, proti nimž je odvolání přípustné, nepřipouští.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud podle ust. § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. září 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.

předsedkyně senátu