29 Cdo 2752/2000
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 111/1990Sb., § 32 předpisu č. 111/1990Sb., § 21 předpisu č. hosp. zák./Sb., § 347 předpisu č. hosp. zák./Sb.




29 Cdo 2752/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně K., o. s. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované K. 90, a. s., o zaplacení částky 5.443.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 1190/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92-92, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 1997, č. j. 8 Cmo 1288/94-121, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92-92, se zastavuje.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 1997, č. j. 8 Cmo 1288/94-121, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92?92 (poté, co Státní arbitráž České republiky rozhodnutím ze dne 30. května 1991, č. j. 401/3802/90/20KSA Ostrava/91/II/Ch-47, zrušila vyhovující rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Ostravě ze dne 27. února 1991, č. j. 3802/90/2-22 a věc vrátila k novému projednání), zamítl žalobu o zaplacení částky 5.436.892,- Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována. Neprokázala totiž, že je právním nástupcem státního podniku K. o. p. r. a t. (dále též jen státní podnik ), který (jako hlavní dodavatel) uzavřel dne 6. dubna 1990 s Ch., koncernem (jako vývozním odběratelem) hospodářskou smlouvu č. 1/90, a dne 12. června 1990 (jako postupitel) dohodu o postoupení práv a závazků z této hospodářské smlouvy se žalovanou (jako postupníkem). Uplatňovaný nárok se přitom odvíjí právě od těchto smluvních ujednání. Převod majetku ze státního podniku na žalobkyni pak byl v rozporu s ustanovením § 32 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, jelikož vláda České republiky neudělila souhlas ke zrušení státního podniku bez likvidace a k převodu jeho majetku (za úplatu) na žalobkyni (což zakladatel státního podniku S. k. n. v. - dále též jen KNV - učinil hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví z 15. října 1990). Charakter hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví (ve smyslu ustanovení § 347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku - dále též jen hosp. zák. ) nemá ani delimitační protokol z 31. srpna 1990.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 1997, č. j. 8 Cmo 1288/94-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a proti svému rozsudku připustil dovolání (třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, poukazuje na to, že usnesením rady KNV (jako zakladatele) bylo k 31. srpnu 1990 schváleno odstátnění a privatizace státního podniku jeho zrušením bez likvidace a smluvním převodem jeho majetku na společnost s ručením omezeným. KNV pak dne 15. října 1990 uzavřel se žalobkyní hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví dle ustanovení § 347 hosp. zák. Tento postup podle odvolacího soudu odpovídá ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., přičemž k opatření podle odstavce 3 byl podle § 32 odst. 4 označeného zákona zapotřebí předchozí souhlas vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky, byl-li zakladatelem ústřední orgán státní správy republiky nebo národní výbor. Důkaz o tom, že by takový souhlas byl udělen, však nebyl předložen. Naopak, podle sdělení Úřadu vlády České republiky, odboru vládní agendy, ze dne 1. března 1994, vláda České republiky v době od 1. května 1990 do 28. srpna 1990 (kdy rada KNV schválila odstátnění a privatizaci státního podniku) nepřijala žádné usnesení, kterým by udělila souhlas se zrušením státního podniku. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že převod majetku státního podniku na žalobkyni se uskutečnil v rozporu s ustanovením § 32 odst. 4 zákona č. 111/1990 Sb. a hospodářská smlouva z 15. října 1990 je neplatná podle ustanovení § 21 odst. 1 hosp. zák. Souhlasil i s názorem soudu prvního stupně na charakter delimitačního protokolu z 31. srpna 1990.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně včas dovolání, namítajíc, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a nesprávnost právního posouzení věci.

Konkrétně dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že řádně nezjistily, zda skutečně nebyl vydán souhlas vlády České republiky k opatřením podle § 32 zákona č. 111/1990 Sb., jelikož se spokojily pouze s velmi strohým sdělením Úřadu předsednictva vlády České republiky ze 4. března 1994. Zakladatelem státního podniku, který byl zrušen usnesením rady KNV č. 1043/73 k 31. srpnu 1990, byl KNV a dovolatelka neměla k dispozici žádné doklady o zrušení (včetně údaje, zda se zrušením souhlasila vláda). Proto také navrhovala soudům nižších stupňů vyslechnout jako svědky bývalé pracovníky KNV, mimo jiné k tomu, proč se v článku IV. hospodářské smlouvou o převodu vlastnictví z 15. října 1990 tvrdí, že k účinnosti smlouvy není třeba dalšího souhlasu. Ustanovení § 32 zákona č. 111/1990 Sb. formu souhlasu vlády nepředepisuje, takže není vyloučeno, že vláda mohla dán souhlas generálně pro určitou skupinu státních podniků. Odtud podle dovolatelky plyne, že oba soudy pochybily, jestliže důkaz výslechem navržených svědků neprovedly. Nesprávný je ? pokračuje dovolatelka též závěr obou soudů, že ke smlouvě o převodu vlastnictví podle § 347 hosp. zák. (jež je předmětem sporu) bylo zapotřebí předchozího souhlasu vlády. Podle dikce § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. totiž souhlas vlády vyžadovalo opatření podle § 32 odst. 3 zákona, nikoli uzavření smlouvy . Nadto nešlo o hospodářskou smlouvu podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., nýbrž o smlouvu o převodu vlastnictví podle § 347 hosp. zák. Smlouva podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. byla smlouvou sui generis. Ostatně, o jakou smlouvu jde, musí nejlépe vědět účastníci; soudy však ani v tomto případě nevyhověly návrhu na výslech svědků, kteří byli účastni při uzavírání smlouvy. Není pak v pravomoci soudu, dát charakteru smlouvy jiný výklad, než na jakém se shodnou smluvní strany a vyložit ji jinak, než jak ji shodně vykládají účastníci. I kdyby obstál názor, že nebyl dán předchozí souhlas ke zrušení státního podniku, platnost převodu by vyplývala z tzv. delimitačního protokolu, jenž má všechny znaky smlouvy o převodu vlastnictví podle § 347 hosp. zák. Soudy se mýlí dovozují-li, že takovou smlouvu nemůže uzavřít zakladatel státního podniku se státním podnikem, který založil. Neobstojí ani závěr, že delimitační protokol je opatřením zakladatele o majetku zrušené organizace; je totiž smlouvou a nikoli jednostranným opatřením. Navíc je takové tvrzení v rozporu s předchozím závěrem soudu, že KNV porušil ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.

Soudy se též nevypořádaly s námitkou, že jejich závěr o neplatnosti opatření podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. je v rozporu s rozhodnutím rejstříkového soudu, který usnesením povolil výmaz státního podniku z podnikového rejstříku. Tím dochází (z pohledu dovoláním napadaných závěrů) k situaci, kdy již neexistuje státní podnik, který má vlastnit majetek, o který jde a zakladatel státního podniku byl rovněž zrušen bez právního nástupce. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolatelka argumenty snesenými v dovolání vystihuje po obsahové stránce dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Nejvyšší soud nejprve zkoumal existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou dovolatelem rovněž zpochybněny.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době vydání usnesení rady KNV o zrušení státního podniku bez likvidace, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné původní (nenovelizované) znění zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (jenž platil v době od 1. května 1990 do 1. července 1997).

Podle ustanovení § 32 tohoto zákona platilo, že zakladatel může do 31. prosince 1990 podnik zrušit bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti, popřípadě jej smluvně převést do vlastnictví jiné právnické nebo fyzické osoby. Spolu s majetkem přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti zrušeného podniku. Ustanovení § 251 věta první zákoníku práce se v takovém případě nepoužije (odstavec 3). Opatření podle odstavce 3 vyžadují předchozího souhlasu vlády Československé federativní republiky, popřípadě vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky, je-li zakladatelem ústřední orgán státní správy republiky nebo národní výbor (odstavec 4).

Ustanovení § 6 označeného zákona pak určovalo, že podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví (odstavec 1). Podnik má právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Majetek může být podniku odňat pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem (odstavec 2).

Při posuzování označených právních jednání Nejvyšší soud vycházel z ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném k 31. srpnu 1990 i k 15. říjnu 1990, tj. ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb., zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.

Ustanovení § 347 hosp. zák. pak v rozhodné době upravovalo hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví a práva hospodaření.

Nejvyšší soud se především ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že opatřením ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., k němuž bylo podle § 32 odst. 4 téhož zákona zapotřebí předchozího souhlasu vlády České republiky (jelikož zakladatelem státního podniku byl národní výbor), se rozumí i rozhodnutí rady KNV z 28. srpna 2000, o zrušení státního podniku (k 31. srpnu 1990) bez likvidace a smluvním převodu majetku zrušeného státního podniku na společnost s ručením omezeným.

Podle ustanovení § 21 odst. 1 hosp. zák. dále platí, že právní úkon je neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění není možné, lze-li je uskutečnit jen za ztížených podmínek nebo s většími náklady, anebo až po určeném čase.

Ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, plyne, že hospodářská smlouva ze dne 15. října 1990 byla smlouvou, kterou majetek státního podniku převáděl na dovolatelku KNV. Jestliže jak tvrdí dovolatelka nemělo jít o smluvní ujednání, jež bylo vyústěním opatření přijatého KNV podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., pak by ovšem nemohl být převod platný již proto, že smluvní stranou zde byl KNV a nikoli v souladu s jeho majetkovým postavením plynoucím z § 6 odst. 1 a 2 zmíněného zákona státní podnik Smluvní převod majetku státního podniku realizovaný přímo zakladatelem byl možný jen za předpokladu předchozího zrušení podniku bez likvidace, tj. způsobem předjímaným právě v § 32 odst. 3 zákona a po předchozím souhlasu vlády České republiky. Jestliže soudy po provedeném dokazování po skutkové stránce uzavřely, že takový souhlas v daném případě dán nebyl, pak je správný i jejich závěr, že zkoumaná smlouva je neplatná dle § 21 odst. 1 hosp. zák. pro rozpor se zákonem.

Neobstojí ani dovolatelčina argumentace významem delimitačního protokolu ze dne 31. srpna 1990. Charakterem delimitačního protokolu se Nejvyšší soud zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 16. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 1520/99 a ze dne 17. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 125/2003. V obou případech uzavřel, že delimitační protokol není sám o sobě nabývacím titulem (není rozhodnutím zřizovatele o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace) a slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného. Ve vztahu mezi zakladatelem a stáním podnikem, o jehož majetek šlo, bylo vyhotovení delimitačního protokolu (pojmenování /soupis/ majetku, se kterým státní podnik hospodařil) zjevně pouze vyústěním situace vzniklé přijetím opatření na jehož základě KNV zrušil státní podnik bez likvidace (jeho smysl tkví v protokolárním předání majetku subjektem, jehož činnost měla skončit, zakladateli).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy ve svém výsledku správné.

Řízení je však postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak se tvrdí v dovolání a jak plyne i z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. října 1997 (č. l. 119 p. v.), dovolatelka k objasnění postupu zakladatele (včetně otázek, jež se týkaly souhlasu podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.) navrhovala vyslechnout tam označené svědky. O tomto jejím důkazním návrhu odvolací soud rozhodl usnesením tak, že důkaz nebude prováděn, jelikož věc byla dostatečně objasněna v důkazním řízení provedeném soudem prvního stupně (srov. opět č. l. 119 p. v.). Sdělení Úřadu vlády České republiky ze dne 1. března 1994, z nějž soud vyšel co do zjištění neexistence předchozího souhlasu vlády, je sdělením o tzv. negativní skutečnosti (o tom, že se něco nestalo). Přes důkazní význam této listiny dovolatelce nelze upřít právo prokázat prostřednictvím nabízených důkazů opak toho, co se v ní tvrdí. Přitom z údajů obsažených v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. února 1994 (srov. č. l. 55) je zjevné, že pokud zde dovolatelka na přímou výzvu soudu prohlásila, že předchozí souhlas vlády nemůže předložit, šlo o vyjádření v tom smyslu, že není schopna si takový důkaz sama opatřit, ústící v důkazní návrh, aby k tomuto byli vyslechnuti bývalí vedoucí pracovníci KNV. V této souvislosti nelze pominout ani argumentaci, podle které se soudy obou stupňů nevypořádaly odpovídajícím způsobem s rozporem plynoucím ze závěrů formulovaných výše a faktem, že na základě týchž skutečností (tj. na základě usnesení rady KNV) povolil rejstříkový soud usnesením ze dne 23. října 2000 zápis o zrušení státního podniku k 31. srpnu 2000 do (tehdy) podnikového rejstříku. Ačkoli soud prvního stupně provedl důkaz rejstříkovým spisem, nezabýval se tím, zda (podle k návrhu na zápis předložených, případně rejstříkovým soudem vyžádaných, listin) byly podkladem pro rozhodnutí o povolení uvedeného zápisu i jiné doklady, než rozhodnutí KNV o zrušení státního podniku bez likvidace. Dovolatelka pak na rozpor se zápisem a nutnost prověření údajů, na jejichž základě byl proveden, poukazovala již v odvolání (srov. č. l. 101). Odvolací soud tedy pochybil, jestliže důkazní návrhy vznesené dovolatelkou k uvedené otázce pominul a jestliže se nevypořádal s argumentací plynoucí ze zápisu v (tehdy) podnikovém rejstříku.

Vzhledem k této vadě řízení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. prosince 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.

předseda senátu