29 Cdo 2730/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 o. s. ř., § 159a odst. 4 o. s. ř.



29 Cdo 2730/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2170/161, PSČ 180 00, proti žalovaným 1) Ing. M. K. , 2) Ing. J. Š. , a 3) F. S. , všem zastoupeným Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, o určení vlastnictví k akciím, o návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 368/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 5 Cmo 192/2015-134, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi dovolatelkou a P. J., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. dubna 2015, č. j. 47 Cm 368/2013-112, nepřipustil, aby do řízení na návrh žalobkyně přistoupil P. J. (dále jen P. J. ) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a jmenovaným (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok první), rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a P. J. (výrok druhý) a ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními žalovanými (výrok třetí).
Proti prvnímu a druhému výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. (nejde o usnesení, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka, ale o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že se nepřipouští přistoupení dalšího účastníka do řízení), a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož nejsou splněny předpoklady pro to, aby soud připustil přistoupení P. J. na straně žalovaných, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že přistoupení dalšího účastníka do řízení postupem dle § 92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí mimo jiné tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, nebo ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013, jež jsou veřejnosti dostupná stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Taktéž závěr, podle něhož přistoupení P. J. brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), neboť o totožné žalobě dovolatelky založené na shodných skutkových tvrzeních a směřující taktéž proti P. J. (tehdy jako prvnímu žalovanému) již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013, č. j. 47 Cm 6/2006-919 (označený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 5 Cmo 311/2013-1069, dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, a ústavní stížnost žalobkyně proti rozhodnutím obecných soudů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 1748/2015), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Z té se podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (jež brání novému projednání téže věci) nastává především tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3084/2006, nebo ze dne 7. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1978/2015).
Rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 47 Cm 6/2006-919, Městský soud v Praze zamítl žalobu dovolatelky o určení, že Mgr. L. K. byl ke dni svého úmrtí majitelem 50 ks listinných akcií na majitele o nominální hodnotě jedné akcie 10.000 Kč číslo 051-100 emitenta XIO.CZ a. s. (dále jen sporné akcie ) [výrok I.], jakož i žalobu o vydání sporných akcií ve prospěch dědické podstaty po Mgr. L. K. (výrok II.), a to i ve vztahu k P. J. Týchž nároků, na základě shodných skutkových tvrzení, se dovolatelka domáhá i v projednávané věci. Důvodem zamítnutí žaloby přitom byl závěr soudů, podle něhož se P. J. stal vlastníkem sporných akcií, neboť byl při jejich nabývání v dobré víře v oprávnění převodce sporné akcie převést (§ 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech). V projednávané věci se dovolatelka domáhá téhož nároku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a to na základě totožných skutkových tvrzení, která již byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2006 soudem posouzena. Dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li, že označené rozhodnutí nevytváří překážku věci rozsouzené, neboť neobsahuje řešení otázky práva nebo právního vztahu .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu mezi dovolatelkou a P. J.) nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanými Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016 JUDr. Petr Š u k předseda senátu