29 Cdo 2690/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 109 IZ., § 110 odst. 1 IZ., § 246 odst. 1 IZ., § 159 obč. zák., § 167 odst. 1 obč. zák.




29 Cdo 2690/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Doprava a mechanizace a. s. , se sídlem v Plzni - Skvrňanech, Emilova 1228/9, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45358761, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, PSČ 326 00, proti žalovanému P r ů m s t a v, a. s. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupeného JUDr. Petrem Bízou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 57, PSČ 110 00, o zaplacení částky 711.734,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 148/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2011 č. j. 4 Cmo 221/2010-117, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2011 č. j. 4 Cmo 221/2010-117, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.294,40 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 37 Cm 148/2007-95, ve znění usnesení ze dne 14. června 2010, č. j. 37 Cm 148/2007-106, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (Doprava a mechanizace a. s.) domáhal vůči žalovanému (P r ů m s t a v u, a. s.) zaplacení částky 711.734,49 Kč, se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 30. 1edna 2007 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze o věci samé, když první (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 37 Cm 148/2007-50, zrušil Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 16. září 2009, č. j. 4 Cmo 83/2009-75.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávce, uzavřené 5. června 2007 mezi žalobcem (jako zástavním věřitelem) a společností MSK CZ s. r. o. - dále jen společnost M (jako zástavcem i zástavním dlužníkem) [dále jen zástavní smlouva ], nebyla určitě označena zajištěná pohledávka ani zástava. Pohledávka ve výši 711.734,49 Kč, kterou žalobce uplatňuje (jako zástavní věřitel) vůči žalovanému (jako poddlužníku) coby zástavu podle zástavní smlouvy, podle soudu nevznikla. Společnost M (jako zhotovitel) totiž žalovanému (jako objednateli) vyúčtovala cenu díla neoprávněně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud úvodem zdůraznil, že pro posouzení oprávněnosti žalobcova nároku je podstatný nejen závěr o platnosti zástavní smlouvy z hlediska určitosti zajištěné pohledávky a pohledávky ji zajišťující (zástavy), což vyřešil již ve zrušujícím usnesení ze dne 16. září 2009 (kde uzavřel, že z tohoto pohledu je zástavní smlouva platná). Podstatná je i otázka existence zajištěné pohledávky a pohledávky ji zajišťující a otázka účinnosti zástavního práva vůči poddlužníku, popřípadě otázka zániku zástavního práva.
Vycházeje z ustanovení § 152, § 159 a § 167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a dovolávaje se závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 76/2004 ), odvolací soud uzavřel, že:
1/ Zástavní smlouva je co do určitosti zajištěné pohledávky i zastavené pohledávky platná.
2/ Zajištěná pohledávka ve výši 1.534.663,- Kč skutečně existuje.
3/ Zastavená pohledávka existuje v rozsahu odpovídajícím částce 711.734,49 Kč sníženém o poskytnutou slevu.
4/ S přihlédnutím k ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. nepokládá odvolací soud za dostatečné, že dopisem ze dne 18. června 2007 (doručeným 22. června 2007) a znovu pak dopisem ze dne 19. července 2007 (doručeným 23. července 2007) doručil žalobce žalovanému kopii zástavní smlouvy a plné moci zástupce žalobce, když existenci zástavní smlouvy lze poddlužníku prokázat pouze zasláním jejího originálu nebo ověřené kopie. Nenastala-li tedy účinnost zástavního práva vůči zástavnímu poddlužníku (žalovanému), nemůže se žalobce jako zástavní věřitel domáhat peněžitého plnění ve výši zástavy.
5/ Kdyby bylo zástavní právo vůči žalovanému účinné (a to zřejmě nejpozději k 23. červenci 2007), pak by žalovaný od uvedeného dne byl povinen plnit pouze zástavnímu věřiteli (žalobci), nikoli společnosti M. Žalovaný by tedy nemohl ani započítávat své pohledávky vůči pohledávkám společnosti M a vůči žalobci by mohl vznášet pouze námitky, jež by mohl vznášet vůči pohledávce společnosti M (zástavního dlužníka) jako jeho věřitele.
6/ Za situace popsané ad 5/ by bylo třeba posuzovat věc i s ohledem na to, že v průběhu řízení (8. února 2008) bylo zahájeno insolvenční řízení ohledně majetku osobního dlužníka (M S KONSTRUKCE spol. s r. o. - dále jen společnost K ), 21. května 2008 bylo rozhodnuto o úpadku osobního dlužníka a 29. července 2009 byl osobní dlužník po právní moci usnesení o zrušení konkursu na jeho majetek pro nedostatek majetku vymazán z obchodního rejstříku (zanikl bez právního nástupce). Vzhledem k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však platí, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.
7/ V průběhu řízení (16. září 2009) však bylo zahájeno insolvenční řízení též ohledně majetku zástavního dlužníka (společnosti M) a dne 16. února 2010 byl zjištěn úpadek zástavního dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. V takovém případě pak je třeba postupovat dle příslušných ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zejména podle jeho ustanovení § 2 písm. g/. Vzhledem k ustanovení § 166 insolvenčního zákona pak z uvedeného vyplývá, že na žalobce by bylo třeba pohlížet jako na zajištěného věřitele (jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem k majetku, který náleží do majetkové podstaty), který proto byl povinen přihlásit pohledávku ze zajištění do insolvenční ho řízení zástavního dlužníka a který se již nemůže nároku ze zajištění po právu domáhat proti zástavnímu poddlužníku. Byť zajišťující pohledávka (zástava) není dosud sepsána v majetkové podstatě dlužníka, insolvenční správce tak může učinit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení (§ 217 insolvenčního zákona) a je jedinou osobou oprávněnou s pohledávkou disponovat. Případné úkony, jimiž třetí osoba nakládá s takovým majetkem, jsou neplatné (§ 229 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), maje za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je soudy rozhodována rozdílně (v judikatuře nebylo řešeno doručení originálu zástavní smlouvy nebo její ověřené kopie jako nutná podmínka účinnosti zástavní smlouvy ani otázka, zda přímý nárok věřitele vůči poddlužníku /po porušení povinnosti poddlužníka/ zaniká prohlášením konkursu na majetek zástavce nebo dlužníka), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel přitakává závěru odvolacího soudu, že zástavní smlouva je platná, nesouhlasí však s úsudkem odvolacího soudu, podle kterého se zástavní smlouva nestala účinnou vůči žalovanému (jelikož nezaslal žalovanému originál či ověřenou kopii smlouvy).
Podle dovolatele tato argumentace nemůže obstát, neboť:
1/ Zástavní smlouva byla žalovanému poprvé doručena 22. června 2007 se žádostí o zaplacení dopisem právního zástupce žalobce ze dne 18. června 2007.
2/ Poté, co dopis zůstal bez reakce, byla učiněna druhá výzva k zaplacení (dopisem ze dne 19. července 2007, doručeným 23. července 2007).
3/ Následně, ve snaze vyhnout se zaplacení žalobci, provedl žalovaný zápočet, kterým opětovně uznal pohledávku za MSK CZ s. r. o. . K prvnímu uznání pohledávky došlo právě úhradou části faktury číslo 0107/001 ve výši 900.000,- Kč dne 13. února 2007 a jednostranným zápočtem fakturou k objednávce číslo 946/MO/06.
4/ Posledním zápočtem, kterým pohledávka zanikla, byl zápočet, který za žalovaného provedl zastupující advokát dopisem ze dne 24. dubna 2008 (tedy 7 měsíců po prvním oznámení postoupení pohledávky). I tento zápočet je jak uznáním vlastní pohledávky , co do výše i splatnosti, tak uznáním vlastního závazku (žalovaný recipročně uznává, že bylo vzájemně co započítat).
Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že žalovaný vyvinul značné úsilí k tomu, aby dovolateli ničeho neuhradil a že žalovanému byly známy následky nezaplacení, proto nejdříve nereagoval a po druhém dopise rychle započetl .
K tomu, zda k účinnosti zástavní smlouvy vůči žalovanému je nutno doručit originál či ověřenou kopii zástavní smlouvy, argumentuje dovolatel tím, že občanský zákoník neurčuje, že je nutno zaslat originál či ověřenou kopii dokumentu k prokázání skutečností. Věc se pohybuje v rovině občanskoprávní , takže na dovolateli nelze požadovat více, než stanoví zákon; v řízení pak bylo jednoznačné prokázáno, že originál zástavní smlouvy koresponduje se zaslanou kopií. Ani občanský soudní řád při dokazování nenařizuje provedení důkazů originálem listiny.
K argumentaci odvolacího soudu o prohlášení konkursu a sepsání pohledávky do majetkové podstaty dlužníka dovolatel namítá, že:
1/ Přihlásit pohledávku do konkursního řízení je právem věřitele, nikoli jeho povinností. Pro dovolatele by bylo nevýhodné si takovou pohledávku přihlašovat, neboť podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, by dostal po zpeněžení pohledávky pouze 70 % ze zpeněžení a tato částka by v případě, že by nebylo na vyplacení odměny správce konkursní podstaty, byla ještě snížena o odměnu a náklady správce konkursní podstaty.
2/ Je-li přihlášení pohledávky právem věřitele, pak to, že ji nepřihlásil, nemůže jít k jeho tíži.
3/ Ostatně, zápočtem zanikly pohledávky mezi žalovaným a MSK CZ, s. r. o., nikoli právo na zaplacení platby ve výši zastavené pohledávky do výše zástavy přímo od poddlužníka .
Podle dovolatele z výše uvedeného je možno odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 , v níž je jednoznačně stanoveno, komu se mělo plnit. Dále je dle dovolatele možno odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně sp. zn. 29 Odo 820/2001 , kde se řeší oprávnění (nikoliv povinnost) přihlásit pohledávky do konkursu.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné v závěru, že vůči němu nenastala účinnost tvrzeného zástavního práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolatel výslovně podává dovolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, Nejvyšší soud především poznamenává, že potud je napadené rozhodnutí z obsahového hlediska rozhodnutím měnícím. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že měl zástavní smlouvu za neurčitou (a proto neplatnou) co do identifikace zajištěné pohledávky i pohledávky sloužící k zajištění (zástavy). Oproti tomu odvolací soud vyšel z toho, že zástavní smlouva je platná, leč nestala se účinnou vůči poddlužníku, a i kdyby se stala účinnou vůči poddlužníku, přišel by zástavní věřitel o právo disponovat se zastavenou pohledávkou (vymáhat ji po poddlužníku) prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka. Při formálně potvrzujícím rozhodnutí tak odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků jinak než soud prvního stupně.
Dovolání je tudíž přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Tento skutkový stav lze v dané věci zjednodušeně shrnout tak, že žalobce se jako zástavní věřitel domáhá vůči žalovanému jako poddlužníku (dlužníku společnosti M) zaplacení pohledávky, kterou mu společnost M (zástavce a zástavní dlužník) coby věřitel žalovaného dala do zástavy zástavní smlouvou k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči společnosti K (osobnímu dlužníku). Přitom osobní dlužník již byl vymazán z obchodního rejstříku (zanikl bez právního nástupce) a na majetek zástavního dlužníka je od 16. září 2009 vedeno insolvenční řízení, v němž byl 16. února 2010 zjištěn úpadek zástavního dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek.
Podle ustanovení § 159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2).
Dle ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák., je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření zástavní smlouvy (5. června 2007) a později nedoznala změn.
I/ K právům a povinnostem zástavního věřitele nedotčeným prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka.
V rámci nedotčeném ustanoveními úpadkového práva se co do vymezení práv a povinností dotčených subjektů prosadí především závěry obsažené v (odvolacím soudem zmíněném) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005. Toto rozhodnutí se zabývá výkladem ustanovení § 151i obč. zák., jež je srovnatelné s úpravou obsaženou v § 167 odst. 1 obč. zák. (ve znění rozhodném i pro tuto věc). V označeném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, Nejvyšší soud shrnul (a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 70/2012 zopakoval) závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, tak, že:
1/ Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.
2/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel (a v R 70/2012 zopakoval), že s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky.
Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech by žalobci (zástavnímu věřiteli) náleželo právo domáhat se po žalovaném (poddlužníku) poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, zaplacení dlužníkovy splatné pohledávky (zástavy) vůči poddlužníku, přičemž toto právo by již nemohlo být dotčeno úkonem (projevem vůle) poddlužníka vůči dlužníku coby svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), směřujícím ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku.
Na těchto závěrech spočívá i napadené rozhodnutí. Při posouzení, zda zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné v důsledku jednání zástavního věřitele, tedy při posouzení, zda zástavní věřitel poddlužníku prokázal vznik zástavního práva (§ 159 odst. 2 obč. zák.), nicméně odvolací soud založil své rozhodnutí na zjevně neudržitelném předpokladu, že k prokázání vzniku zástavního práva by poddlužníku musel být zaslán originál zástavní smlouvy nebo její ověřená kopie (a nestačí, že mu byla zaslána prostá /neověřená/ kopie zástavní smlouvy). Dovolatel má pravdu, namítá-li, že takový závěr nemá oporu v žádném zákoně. Ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. nepředepisuje způsob, jakým může zástavní věřitel poddlužníku prokázat vznik zástavního práva k pohledávce.
Dokonce ani v občanském soudním řízení sporném není vyloučeno prokazovat (dokazovat) příslušná tvrzení byť neověřenými kopiemi listin (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 64 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněný v témže časopise číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 154). Lze si samozřejmě představit situaci, kdy poddlužník poté, co mu zástavní věřitel doručí neověřenou kopii zástavní smlouvy, vysloví důvodné pochyby o její pravosti a bude se dožadovat hodnověrnějšího průkazu zástavního práva (např. právě doložením originálu nebo ověřené kopie zástavní smlouvy). Jestliže ale takové výhrady nevznese, lze mít zástavní právo vůči němu za prokázané, jakmile obdržel neověřenou kopii zástavní smlouvy.
V dotčeném ohledu tedy napadené rozhodnutí neobstojí.
II/ K účinkům prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka na práva zástavního věřitele.
Závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do účinnosti zástavního práva vůči poddlužníku není správné, nevede bez dalšího ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dalším (samostatným) důvodem zamítnutí žaloby byla podle odvolacího soudu skutečnost, že v průběhu řízení v této věci byl prohlášen konkurs na majetek zástavního dlužníka (společnosti M). Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí tedy bude dán jen tehdy, neobstojí-li ani tento závěr odvolacího soudu (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že argumentaci, kterou dovolatel klade proti závěrům odvolacího soudu o účincích prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka (specifikovanou při reprodukci dovolání výše pod body 1/ a 2/), shledává právně bezcennou již proto, že dovolatel potud argumentuje úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, ačkoli napadené rozhodnutí zřetelně deklaruje, že úvahy odvolacího soudu se opírají o ustanovení insolvenčního zákona (podle kterého bylo vedeno úpadkové řízení jak u osobního dlužníka, tak u zástavního dlužníka). Úprava obsažená v insolvenčním zákoně žádné pravidlo 70 % neobsahuje.
Na půdě práva insolvenční ho pak lze k závěrům odvolacího soudu uvést následující.
Podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, b/ právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení, c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést (odstavec 1). Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem (odstavec 2). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).
Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.
Z ustanovení § 183 insolvenčního zákona se dále podává, že přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3).
Ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
Výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn od doby, kdy byl přijat.
Výklad citovaných ustanovení insolvenčního zákona podal Nejvyšší soud již v R 70/2012 (na jehož závěrech nevidí důvodu cokoli měnit a na něž v podrobnostech odkazuje). V R 70/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že:
1/ Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku (zástavní dlužník), není třetí osobou ve smyslu ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka.
2/ I zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. Tento závěr je ostatně v souladu se zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně s důvodovou zprávou k § 173 až § 175 insolvenčního zákona, podle které z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou) . V tomto duchu (tedy tak, že právo na uspokojení ze zajištění pohledávky majetkem dlužníka lze po zahájení řízení uplatnit přihláškou) je nutno vykládat také ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 54/2012 ).
3/ Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (srov. § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
4/ Vzhledem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak (ve shodě s ustanovením § 246 odst. 1 insolvenčního zákona) na insolvenčního správce dlužníka.
Ve světle závěrů obsažených v R 70/2012 je pro posouzení účinků prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka nepřiléhavý rovněž dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 (jehož závěry se týkají pouze mimoinsolvenčních poměrů) i dovolatelův odkaz na R 76/2004 (jež vykládá vliv účinků prohlášení konkursu na majetek osobního a zástavního dlužníka u konkursu prohlášeného podle zákona o konkursu a vyrovnání).
Zdůrazňuje-li se v dovolání, že přihlásit pohledávku do konkursního (správně insolvenčního) řízení je právem věřitele, nikoli jeho povinností, pak s tímto úsudkem lze jistě souhlasit. V situaci, kdy zastavená pohledávka je majetkem zástavního dlužníka, jenž v případě, že je vedeno insolvenční řízení na majetek zástavního dlužníka, náleží do jeho majetkové podstaty (§ 206 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona), s sebou ovšem skutečnost, že zajištěný věřitel nepřihlásil pohledávku, kterou má (jen) z titulu zástavního práva vůči zástavnímu dlužníku odlišnému od dlužníka osobního (§ 166 věta druhá insolvenčního zákona) nese ten důsledek, že ze zajištění (ze zastavené pohledávky) nebude uspokojen (srov. opět R 54/2012 i R 70/2012). Tento důsledek jde k tíži zástavního věřitele (jenž se mýlí, usuzuje-li opak), který nedbal obecného právního principu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva).
Ve shodě s R 70/2012 tedy Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v průběhu řízení nastala (v důsledku zahájení insolvenční ho řízení na majetek zástavního dlužníka a následného prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka) skutečnost, na jejímž základě přišel dovolatel o věcnou legitimaci k vymožení zastavené pohledávky vůči poddlužníku.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí obstálo v rovině druhého ze samostatných důvodů zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalovanému vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí) a (co do odmítnutí) § 146 odst. 3 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. června 2011). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu žalovaného odměna podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen advokátní tarif ); srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
Z tarifní hodnoty určené součtem jistiny 711.734,49 Kč a požadovaného příslušenství (zákonných úroků z prodlení) ve výši 294.304,31 Kč ke dni započetí úkonu právní služby (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tedy z částky 1.006.038,80 Kč, činí mimosmluvní odměna (dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu) částku 12.340,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.654,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 15.294,40 Kč.
Při určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu (dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.) postupoval Nejvyšší soud v souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 31. července 2013 JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu