29 Cdo 2683/2000
Datum rozhodnutí: 28.08.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2683/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K. spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalované B.S., zast. advokátem, o 81.009,70 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.16 C 341/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2000, č.j. 15 Co 409/2000-207, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2000, č.j. 15 Co 409/2000-207, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19.4.2000, č.j. 16 C 341/97-175, ve výroku ve věci samé, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 81.009,70 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1.2.1995 do zaplacení, z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již podruhé, když v prvním rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni 25.085,70 Kč s přísl., a co do částky 139.025,70 Kč s přísl. žalobu zamítl. Odvolací soud poté výrok o zamítnutí návrhu co do částky 58.016 Kč s přísl. potvrdil, ohledně částky 81.009,70 Kč s přísl. jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení potvrdil právní závěr soudu prvního stupně, že vztah mezi účastníky sporu je třeba posuzovat podle § 566 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák."), neboť žalovaná způsobila žalobkyni škodu, když jako podnikatelka v oboru účetnictví pro ni vykonávala účetnické práce konkretizované v dohodě označené jako smlouva o provádění práce. Dále odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení uzavřel, že částka 44.099,- Kč, která měla být sražena z vypořádacího podílu vyplaceného bývalému společníkovi, p. J., je škodou, která vznikla žalobkyni, neboť ta měla provést srážku daně a protože ji neprovedla, vymáhal tuto částku finanční úřad jako její vlastní dluh. Přitom daň již nebylo možno po panu J. vymáhat. Totéž se týká částky 15.683,- Kč, která představuje sankce za včasné neodvedení daně, tedy penále. Odvolací soud tedy vyslovil závazný právní názor, že částky 44.099,- Kč a 15.683,- Kč jsou škodou, která vznikla žalobkyni. Dále pak uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda žalovaná v souvislosti se vznikem této škody porušila své povinnosti zaviněně," tedy alespoň z nedbalosti. V tom směru konstatoval, že důkazní břemeno o zproštění odpovědnosti leží zcela na žalované. Ohledně částky 21.227,70 Kč, která představuje doměrek daně z přidané hodnoty za rok 1993, odvolací soud poukázal na zprávu o kontrole daně z přidané hodnoty, která odporuje tvrzení žalobce, že musel daň zaplatit znovu, protože na základě jednání žalované bylo poprvé zaplaceno v nesprávném období.

Poté, co soud prvního stupně rozhodl ve věci podruhé, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a částečně doplnil důkazy. Ze zprávy o kontrole důchodové daně zjistil, že finanční úřad vytkl žalobkyni nesprávné zahrnutí cestovních výdajů žalované, která nebyla ke společnosti v pracovněprávním poměru. Z obsahu dopisu žalobkyně a přílohy ze dne 30.9.1992 pak odvolací soud zjistil, že mezi soukromými podnikateli, placenými žalobkyní, byla také žalovaná. To vyplývá obdobně i z dopisu žalobkyně z 10.2.1993. Podle dokladu z 25.4.1994 pak žalovaná předložila finančnímu úřadu ke kontrole tam uvedené doklady."

Předmětem odvolacího řízení zůstal nárok na náhradu škody ve výši 81.009,70 Kč, který sestává ze tří položek - částky 44.099,- Kč, která měla být sražena jako daň z vypořádacího podílu společníka, částky 15.683,- Kč, která představuje penále za včasné neodvedení této daně a částky 21.227,70 Kč, kterou zaplatila žalobkyně jako daň z přidané hodnoty v nesprávném období, takže ji musela platit ještě jednou.

Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky vznikl na základě smlouvy ze dne 23.3.1992 obchodní vztah. Připomněl, že sama žalovaná, která tento závěr zpochybňuje, vypověděla (na č.l. 42 a 49 spisu), že s ní žalobkyně nechtěla uzavřít pracovní poměr, že měla již od dubna 1991 živnostenský list na činnost účetnictví, že pracovala i pro jiné podnikatele, ze svého platila sociální a zdravotní pojištění a práci pro žalobkyni vykonávala jako podnikatelka.

O tom, že žalovaná pracovala pro žalobkyni jako podnikatelka, nebylo mezi účastníky pochyb až do doby, kdy žalovaná dospěla k závěru, že tvrzení o existenci pracovněprávního vztahu by mohlo být využito v rámci námitky promlčení. Mezi účastníky však takový vztah nevznikl, neboť to nebylo úmyslem žádného z nich, když uzavírali smlouvu o provádění práce.

Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná vždy vystupovala vůči žalobkyni jako podnikatelka a nikdy neuvažovala o tom, že by vztah mohl být jiný. Na charakteru tohoto vztahu nemůže nic změnit dohodnutý způsob odměňování (za vykázané odpracované hodiny) ani to, že žalobkyně zaplatila žalované školení a že žalovaná práci částečně vykonávala v jejích prostorách. Tvrzení, že žalované byla proplacena dovolená, nebylo nijak doloženo, i kdyby však žalobkyně takové plnění poskytla, nemohlo by to nic změnit na charakteru vztahů založených smlouvou mezi účastníky.

Na rozdíl od předchozího rozhodnutí má ovšem odvolací soud za to, že smlouva o provádění práce z 23.3.1992 je smlouvou o dílo dle § 536 a násl. obch. zák., neboť předmětem takové smlouvy nemusí být hmotná konkrétní věc, ale může také jít o smlouvu o pracích a výkonech, bude-li výsledek těchto prací hmotně zachycen, jak je to v daném případě." Proto je třeba odpovědnost za škodu posoudit podle § 373 a násl. obch. zák.

V přezkoumávané věci bylo povinností žalované ze závazkového vztahu provést dílo (vedení účetní evidence, operativní evidence, fakturace práce, vedení peněžních deníků, vedení podvojného účetnictví, daňové a ekonomické poradenství) řádně a pokud tuto povinnost nesplnila, odpovídá nejen za vady díla, ale pokud byla vadným plněním žalobkyni způsobena škoda, odpovídá objektivně i za tuto škodu. To, že nekvalitním dílem žalované vznikla žalobkyni škoda, konstatovaly již soudy obou stupňů s tím, že na základě včasného nesražení daně z vypořádacího podílu společníka a zaúčtováním dokladů v nesprávném čtvrtletí musela žalobkyně zaplatit finančnímu úřadu částky, které by jinak, pokud by dílo žalovaná odvedla řádně, platit nemusela, a v tomto směru tedy došlo jednáním žalované ke zmenšení majetku žalobkyně."

226

Odvolací soud poukázal na to, že p. J. žalobkyně dodatečně srazit daň nemohla, neboť mu již jiné částky nevyplácela a znalecký posudek hovořící o možnosti daň vymáhat je nesprávný. Stejně tak je mylný názor, že by žalobkyně mohla daň na bývalém společníkovi vymáhat na základě smlouvy o vyrovnání. Podle ní se bývalý společník podílel z 25 % na ztrátách společnosti, zejména při odstraňování vad díla, dále za pokuty, penále a další možné poplatky a úhrady. Odpovědnost společníka se tedy vztahovala k jeho konkrétní činnosti ve společnosti a žalovaná se své objektivní odpovědnosti nemůže zprostit poukazem na tuto dohodu. Stejně tak žalovaná neprokázala, že škoda byla způsobena nepředvídatelnou okolností, kterou nemohla překonat. Přestože soud prvního stupně posoudil odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., jsou jeho skutkové a částečně i právní závěry použitelné pro úvahu odvolacího soudu o splnění podmínek odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák.

Žalovaná tedy odpovídá za škodu vzniklou nesražením a neodvedením daně ve výši 44.099,- Kč a ve výši 15.683,- Kč. Totéž se týká částky 21.227,70 Kč - tu zaplatila žalobkyně navíc, protože žalovaná zaúčtovala účetní doklady v nesprávném čtvrtletí. Své odpovědnosti se nemůže zprostit poukazem na to, že žalobkyně mohla škodě zabránit tím, že by vadné dílo žalované napravila dodatečným daňovým přiznáním. Ostatně, podle čl. II. zákona č. 321/1993 Sb. bylo možno dodatečné daňové přiznání podat od 1.1.1994, tedy v době, kdy žalovaná ještě pro žalobce prováděla dílo (nejméně do 31.3.1994).

Žalovaná neprokázala existenci okolností vylučujících odpovědnost (§ 374 obch. zák.) ani zavinění žalobkyně na vzniku škody (§ 376 obch. zák.), neboť její tvrzení v tom směru nebyla prokázána. Vzhledem k charakteru vztahu není důvodná ani námitka promlčení, neboť subjektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody činí v obchodních vztazích čtyři roky (§ 397 a 398 obch. zák.) a škoda vznikla žalobkyni v průběhu roku 1994, takže žalobu z 9.7.1997 podala včas.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), b) a § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., co do dovolacích důvodů na ustanovení § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c), d) o.s.ř.

V dovolání žalovaná uvedla, že soudní řízení před okresním soudem i krajským soudem neprokázalo, že mezi žalobkyní a žalovanou nevznikl pracovní poměr." Mezi účastníky sporu byla dne 23.3.1992 uzavřena smlouva o provedení práce. Protože v té době neměla žalovaná živnostenské oprávnění, nemohlo se jednat o smlouvu mezi podnikatelskými subjekty podle obchodního zákoníku, ale o smlouvu podle zákoníku práce, a to o dohodu o provedení práce podle § 236 zák. práce, popřípadě dohodu o pracovní činnosti podle § 237 zák. práce. Živnostenské oprávnění žalobkyně získala až v červenci 1992 a po tomto termínu nebyla smlouva nijak doplněna ani změněna.

To, že se jednalo o pracovní poměr, dokazuje i způsob odměňování, neboť žalovaná byla odměňována hodinově dle fondu pracovní doby v příslušných měsících, i skutečnost, že jí žalobkyně proplácela řádnou dovolenou, konkrétně v měsíci červenci 1993 a rovněž skutečnost, že žalovanou vyslala na odborné školení, které plně uhradila.

Dále uvedla, že předložila" celou řadu důkazů, vylučujících odpovědnost. Jednalo se zejména o pracovní podmínky, spočívající v tom, že v provizorní kanceláři, kde pracovalo více osob, se konala veškerá jednání, bylo tam pracoviště žalované, ukládaly se tam zaúčtované účetní doklady bez možnosti uzamčení. Některé doklady byly k zaúčtování předkládány se zpožděním a jednotliví společníci si půjčovali již založené doklady.

Dalším problémem byly i nedobré vztahy mezi žalovanou a jednatelem žalobkyně, který dával žalované i nemravné návrhy."

Krajský soud zpochybnil i posudek soudního znalce, zejména pokud se týká úhrady částky 44.099,- Kč a na ni navazující částky 15.683,- Kč. Návrh žalované, aby byl znalec opětovně vyslechnut nebo byl ustanoven znalec další, soudy nepřipustily. Soudy neakceptovaly ani výpověď znalce při prvním jednání, kdy připustil, že nelze brát žalovanou k odpovědnosti za zaúčtovaný ztracený doklad, když poměry u žalovaného manipulaci se zaúčtovanými doklady běžně umožňovaly".

Dovolatelka soudu vytýká, že v případě p. J. nevzal v úvahu listinný důkaz, jímž se p. J. zavázal uhradit žalobkyni 25 % všech škod zjištěných do jeho odchodu ze společnosti. Částka 44.099,- Kč a 15.683,- Kč by v takovém případě byla dluhem p. J. vůči žalobkyni."

Ve znaleckém posudku se uvádí, že v době, kdy finanční úřad zjistil nedostatek ve zdanění příjmu z vypořádacího podílu p. J., bylo možno dlužnou částku vymáhat na p. J. jako neoprávněný příjem." Žalobkyně však nikdy žalobu na vymožení této částky nepodala.

Dovolatelka dovozuje, že i kdyby jí vznikla odpovědnost za způsobenou škodu, jedná se o odpovědnost podle zákoníku práce a nárok žalobkyně by tedy byl již promlčen.

Kromě toho dovozuje, že i v případě, že by šlo o odpovědnost podle obchodního zákoníku, existují v projednávané věci okolnosti vylučující odpovědnost. Vypořádací podíl p. J. byl vyplácen ve třech splátkách a žalovaná nebyla informována, že se v případě třetí splátky jedná o splátku poslední, kdy bylo možno daň ještě srazit. Dále uvádí, že v době, kdy bylo možno ještě po p. J. vymáhat dlužnou částku, žalovaná již u žalobkyně nepracovala a nebyla vyzvána k součinnosti na řešení škody. Za škodu tedy odpovídá především žalobkyně, která nesplnila svou povinnost ani nevyužila možnost částku 44.099,- Kč na p. J. vymáhat."

K částce 21.227,70 žalovaná ve své účastnické výpovědi několikrát uvedla, že tato skutečnost byla zaviněna pozdním předáním účetních dokladů ze strany žalobkyně" a žalovaná tedy nemůže nést odpovědnost za chybu, kterou nezavinila. Kromě toho žalobkyně nevyužila možnost podat dodatečné daňové přiznání. V krajním případě lze odpovědnost za škodu, pokud se týká druhé splátky, na níž doklad vystavovala žalovaná, rozdělit v poměru k výši jednotlivých splátek mezi žalovanou a žalobkyni.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Odvolací soud, založil své rozhodnutí na tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku, tj. že vztah, ze kterého se žalobkyně domáhá náhrady škody, byl vztahem mezi podnikateli. Při tomto závěru vycházel z toho, žalovaná měla (jak sama původně uvedla v účastnické výpovědi), již od dubna 1991 živnostenský list na činnost účetnictví, a že s ní žalobce nechtěl uzavřít pracovní poměr a pracovala i pro jiné podnikatele. Uzavřel, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná vždy vystupovala vůči žalobci jako podnikatelka a nikdy neuvažovala o tom, že by vztah mohl být jiný. Na charakteru tohoto vztahu nemůže podle odvolacího soudu nic změnit dohodnutý způsob odměňování (za vykázané odpracované hodiny) ani to, že žalobce zaplatil žalované školení, a že práci částečně vykonávala v jeho prostorách. Tvrzení, že žalované byla proplacena dovolená nebylo nijak doloženo, i kdyby však žalobce takové plnění poskytl, nemohlo by to nic změnit na charakteru vztahů založených smlouvou mezi účastníky.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky došlo ke vzniku vztahu podle obchodního zákoníku, protože žalovaná byla podnikatelkou na základě živnostenského listu, který jí byl vydán v dubnu 1991, nemůže jeho právní závěr obstát. Zákon č. 455/1991 Sb., na jehož základě teprve byly živnostenské listy vydávány, vstoupil v účinnost až 1.1.1992, a proto dovolatelce v dubnu 1991 nemohl být vydán živnostenský list. Není sice vyloučeno, že měla podnikatelské oprávnění podle zákona č. 105/1990 Sb., a na základě takového živnostenského oprávnění by pak mohla podnikat podle § 74 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb. až do konce roku 1992, na tom však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Přitom závěr, zda žalobkyně byla v době uzavření smlouvy podnikatelkou, je zásadní pro rozhodnutí o tom, jaký vztah mezi účastníky na základě smlouvy ze dne 23.3.1992 vznikl, neboť tato smlouva má náležitosti potřebné jak pro vznik smlouvy o dílo, tak pro vznik pracovní smlouvy. Jestliže žalobkyně podnikatelské oprávnění neměla, bude se muset odvolací soud zabývat otázkou, zda za takového stavu vůbec mohla platně uzavřít smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku a v kladném případě též tím, zda posuzovaná smlouva není - vzhledem k nedostatku podnikatelského oprávnění - simulovaným právním úkonem.

V návaznosti na to je třeba uzavřít, že oprávněná je i námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.

Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu (srov. obsah skutkových námitek dovolatelky), není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Za situace, kdy odvolací soud učinil zjištění o oprávnění k podnikání žalované pouze z jejího tvrzení ve výpovědi, když žalovaná toto tvrzení následně odvolala a nabízela důkazy k prokázání opaku (č.l.186), přičemž její výpověď v tom směru byla, jak vyplývá ze shora uvedeného, zcela evidentně nepravdivá, je dovolací důvod naplněn, neboť v této situaci není důkaz, z nějž jako jediného čerpal odvolací soud, totiž výpověď žalované, bez dalšího způsobilý uvedenou skutečnost prokázat.

Protože Nejvyšší soud shledal shora uvedená pochybení odvolacího soudu, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V situaci, kdy dosavadní stav řízení nedovoluje uzavřít, jaký byl charakter vztahu založeného smlouvou z 23. 3. 1992 (není jisté, zda šlo o vztah obchodněprávní nebo pracovněprávní), pokládal Nejvyšší soud za předčasné vyslovovat se k obsahu dalších dovolacích námitek.

V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud znovu i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. srpna 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.

předsedkyně senátu