29 Cdo 2661/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




29 Cdo 2661/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ RANDA s. r. o. , se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, PSČ 569 92, identifikační číslo osoby 47452188, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03 a b/ Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. , se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01, Slovenská republika, identifikační číslo 45533075, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovaným 1/ Dr. Ing. V. H., MBA , 2/ Mgr. P. S. , LL. M., zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 3/ Mgr. Petru Stejskalovi , LL. M., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 4/ obci Brněnec, se sídlem v Brněnci, Moravská Chrastová 77, identifikační číslo osoby 276464, zastoupené Mgr. Lucií Šimáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 834/17, PSČ 110 00, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj , se sídlem v Pardubicích, U Stadionu 2729, PSČ 530 02 a 6/ Ing. T. J. , zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 84.614 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. března 2012, č. j. 22 Co 192/2010-1156, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítají.
II. Žalobce a/ a první a třetí žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce b/ je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.112,92 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce druhého žalovaného.
IV. Žalobce b/ a čtvrtý a pátý žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Žalobce b/ je povinen zaplatit šestému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.808 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce šestého žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce [RANDA s. r. o. (dále též jen společnost R )] se žalobou podanou 11. září 2007 domáhal po žalovaných (1/ Dr. Ing. V. H., MBA, 2/ Mgr. P. S., LL. M., 3/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., 4/ obci Brněnec, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a 6/ Ing. T. J.) společně a nerozdílně zaplacení částky 84.614 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. září 2007 do zaplacení.
Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnil tím, že první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce) v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel (jako prodávající) se společností Darren, s. r. o. (dále jen společnost D ) [jako kupujícím] 1. (respektive 2.) června 2005 smlouvu o prodeji úpadcova podniku (dále též jen smlouva o prodeji podniku ). Společnost D (jako prodávající) smlouvou o prodeji části podniku prodala část takto nabytého podniku 1. (respektive 2.) června 2005 žalobci (jako kupujícímu). První žalovaný (poté, co 12. září 2005 odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) zabavil finanční hotovost představující peněžní prostředky z pokladny žalobce nacházející se v areálu podniku, které žalobce vybral od svých odběratelů za dodávky ručně pletacích přízí. První žalovaný vložil tyto prostředky 30. září 2005 na specifikovaný účet úpadce, aniž je sepsal do konkursní podstaty úpadce. Úpadce (respektive třetí žalovaný) se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Vzhledem k neutěšenému stavu konkursní podstaty již vrácení těchto peněz (z konkursní podstaty) není možné (je zřejmé, že nemůže dojít k uspokojení žalobcovy pohledávky), čímž žalobci vznikla škoda, za kterou odpovídají bývalý správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) i současný správce konkursní podstaty úpadce. Čtvrtý a pátý žalovaní pak odpovídají žalobci za vzniklou škodu tím, že jako členové věřitelského výboru nepostupovali při výkonu funkce s odbornou péčí (nic neučinili a naopak schvalovali protiprávní jednání správce konkursní podstaty, jehož výsledkem bylo prohospodaření úpadcových prostředků). Šestý žalovaný jako jednatel společnosti UNIFIN-CZ spol. s r. o. v likvidaci je žalován z titulu ručení podle obchodního zákoníku, neboť tato společnost jako člen věřitelského výboru (úpadce) je v současné době v likvidaci a nemá dostatek finančních prostředků. Vůči Mgr. P. S., LL. M., se žaloba podává jednak proto, že odpovídá za škodu (jako druhý žalovaný) jednak proto, že (jako třetí žalovaný) je (současným) správcem konkursní podstaty úpadce.
Rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 5C 184/2007-634, Okresní soud ve Svitavách (dále též jen okresní soud ):
1/ Žalobu zamítl vůči všem žalovaným (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci nahradit prvnímu, druhému, třetímu, čtvrtému a šestému žalovanému vyčíslené náklady řízení (body II., III., IV. a VI. výroku).
3/ Určil, že pátý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).
4/ Uložil žalobci zaplatit náklady řízení státu (bod VII. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:
1/ Žalobce neprokázal, že požadované peníze se v době opětovného zabrání podniku skutečně nacházely v areálu úpadce a že byly v jeho vlastnictví. Doložil sice, že finanční prostředky přebírala v době od 6. ledna 2005 do 31. srpna 2005 pracovnice úpadce (po uzavření smlouvy o prodeji podniku pracovnice společnosti se žalobcem spřízněné), další osud těchto prostředků však není zmapován.
2/ Výpovědí svědkyň E. D. a M. D. bylo zjištěno, že pracovnice skladu předávala tyto prostředky do trezoru v ředitelně a odtud byly předávány Ing. S. (jednateli společnosti D) [nezůstávaly uloženy v trezoru]. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že finanční prostředky v žalované výši se ke dni, kdy byl žalobci znemožněn přístup do areálu úpadce (12. září 2005), v tomto areálu skutečně fyzicky nacházely.
3/ Je nutno též vzít v úvahu skutečnost, že šlo o finanční prostředky vybírané v době od 6. ledna 2005, tedy před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, přičemž v době od 1. června 2005 do 12. září 2005 nepatřil areál úpadci, nýbrž společnosti D, která v něm sama nebo prostřednictvím spřízněných firem (žalobce, ANIDOR s. r. o.) provozovala výrobu nebo prodej zboží.
4/ Okresní soud proto žalobu zamítl pro nedoložení vzniku škody.
Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce včasné odvolání. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Co 192/2010-781, podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), že namísto dosavadního žalobce bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. (dále též jen společnost AB ).
Odvolací soud pak na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozsudkem:
1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci a/ nahradit prvnímu žalovanému vyčíslené náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
3/ Určil, že žalobce a/ a třetí žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4/ Uložil žalobci b/ nahradit druhému, čtvrtému a šestému žalovanému vyčíslené náklady odvolacího řízení (čtvrtý až šestý výrok).
5/ Určil, že žalobce b/ a pátý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (sedmý výrok).
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti vznesenou žalobcem a/ krátce před odvolacím jednáním (podáním ze 7. března 2012, doručeným odvolacímu soudu téhož dne) a jelikož uzavřel, že jde o námitku neopodstatněnou, postupoval dle § 15b odst. 2 o. s. ř. Následně po přezkoumání rozhodnutí okresního soudu dovodil, že odvolání není důvodné. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
1/ Okresní soud ve věci provedl náležité dokazování, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, přičemž provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.
2/ Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že nebylo namístě doplnit dokazování elektronickým účetnictvím úpadce, když toto účetnictví bylo v části podstatné pro posouzení věci podrobeno znaleckému zkoumání, přičemž znalkyně logicky vysvětlila, jak došlo k zaúčtování částky 84.614 Kč. Tímto důkazem by navíc bylo možné pouze zjistit, kdy a v jaké výši byly peněžní prostředky vloženy na účet třetího žalovaného, nikoli, že šlo o výlučné finanční prostředky žalobce a/.
3/ Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že se neprokázalo, že by se ke dni převzetí areálu správcem konkursní podstaty úpadce (k 13. září 2005) nacházely v areálu finanční prostředky náležející žalobci a/.
4/ K tvrzením uplatněným nově až v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud nepřihlédl s poukazem na ustanovení § 205a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalobci.
I. K dovolání žalobce b/.
Žalobce b/ (dále jen dovolatel b/ ) napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil.
Dovolatel b/ polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik škody a na základě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů dospívá k opačnému závěru. Odvolacímu soudu vytýká, že se s jeho námitkami ke skutkovým závěrům okresního soudu nevypořádal, ačkoli je povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami, jinak zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí [což plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011 ( rozsudek je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu)].
Dále dovolatel b/ poukazuje na důkazní návrh (návrh provést důkaz elektronickým účetnictvím úpadce), který soudy (podle něj nesprávně) neakceptovaly. Usuzuje, že soud nemůže pominout provedení důkazu s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. V tom, že tak soudy v dané věci učinily, spatřuje jejich libovůli.
Právní otázku, za jakých podmínek může soud rozhodnout, že důkaz neprovede, vyřešil odvolací soud (dle dovolatele b/) nesprávně, v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Potud dovolatel b/ odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2091/2007.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel b/ řešení následujících otázek:
1/ Zda rozhodnutí, kterým soud odmítne provést účastníkem řízení navržený důkaz, je možné odůvodnit pouze domněnkou, že navržený důkaz nepřinese nová, pro věc rozhodná zjištění (přičemž se jedná o důkaz, který je obecně způsobilý prokázat tvrzené skutečnosti)?
2/ Zda je povinností soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení?
Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje odmítnout dovolání dovolatele b/, maje napadené rozhodnutí za správné.
Šestý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání vůči němu odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
II. K dovolání žalobce a/.
Žalobce a/ (dále jen dovolatel a/ ) napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení).
Dovolatel a/ nejprve přednáší svou verzi skutkového stavu věci (článek III. dovolání), uzavíraje, že stav konkursní podstaty úpadce je v důsledku činnosti obou správců konkursní podstaty takový, že nemohou být uspokojeny pohledávky za konkursní podstatou. K tomu dodává, že v konkursní podstatě je tak málo prostředků, že pohledávka dovolatele a/ z titulu bezdůvodného obohacení z ní nemůže být uspokojena, což neznamená, že by zanikla.
Dále má za to, že skutková zjištění obou soudů neodpovídají provedeným důkazům, nicméně je nemůže napadat dovoláním (s ohledem na potvrzující rozsudek), proto tak ani v dovolání nečiní (článek III., poslední odstavec dovolání).
V mezích ohlášených dovolacích důvodů předestírá dovolatel a/ Nejvyššímu soudu následující argumenty:
A/ K důkazním návrhům.
Potud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nepotřebnosti provedení důkazu elektronickým účetnictvím úpadce. Dovolatel míní, že důkaz měl být proveden, když jde o důkaz způsobilý prokázat skutečnosti potřebné k závěru, že došlo k zabavení jeho peněžních prostředků (tehdejším) správcem konkursní podstaty úpadce.
Odvolacímu soudu vytýká, že otázku potřebnosti provedení důkazu posoudil nesprávně, založil-li své závěry na pouhé domněnce o tom, že důkaz nepřinese další skutečnosti. Dovozuje, že potud odvolací soud věc vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, k čemuž příkladmo odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2091/2007.
B/ K vypořádání odvolacích námitek.
Dovolatel a/ rovněž namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho právně relevantními odvolacími námitkami, konkrétně s námitkou ohledně toho, jak okresní soud hodnotil vyjádření prvního žalovaného pro konkursní soud z 23. května 2006 a s vyjádřením prvního žalovaného k žalobě v této věci z 21. března 2008. Co do povinnosti odvolacího soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami, odkazuje dovolatel a/ též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3616/2011.
C/ K novým skutečnostem.
Dovolatel a/ odvolacímu soudu vytýká, že jeho odvolací tvrzení, že mu v rámci zabavené částky byla zabavena též platba vyinkasovaná od O. S. (dále jen O. S. ) dne 14. září 2005 ve výši 21.984 Kč (a jelikož Ing. S. nebyl po 13. září 2005 vpuštěn do areálu, nemohl částku převzít), nesprávně měl za nepřípustné tvrzení nové, ačkoli šlo o tvrzení, které v řízení uplatnil již podáními z 12. listopadu 2008, 7. září 2009 a 19. listopadu 2009.
D/ K nákladům řízení.
Dovolatel a/ poukazuje na ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 107 odst. 4 o. s. ř., s tím, že odvolací soud nesprávně potvrdil rozsudek okresního soudu ve všech výrocích beze změny, ačkoli (co do výroků zavazujících jej k náhradě nákladů řízení) v dovolacím řízení již nebyl žalobcem vůči druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému (tím byla společnost AB).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel a/ řešení následujících otázek:
1/ Zda je možné založit rozhodnutí soudu o neprovedení důkazu na pouhé domněnce o tom, že důkaz nepřinese pro věc nová zjištění, aniž by se soud s důkazem vůbec seznámil (jde přitom o důkaz, který je obecně způsobilý prokázat tvrzené skutečnosti)?
2/ Zda je povinností soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení?
3/ Zda odvolací soud může označit za nové a tudíž ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustné tvrzení takové tvrzení, které bylo uplatněno již v průběhu řízení před soudem prvního stupně?
Podáními z 10. listopadu 2012 a 6. července 2013 se dovolatel a/ dále vyjadřoval ve věci prostřednictvím svého jednatele (Ing. S.).
První žalovaný ve vyjádření navrhuje zamítnout dovolání dovolatele a/, maje napadené rozhodnutí za správné.
Třetí žalovaný ve vyjádření navrhuje odmítnout dovolání dovolatele a/, maje je za neopodstatněné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
I. K dovolání dovolatele b/.
Dovolatel b/ napadá rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému dovoláním v celém rozsahu , tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení ohledně druhého žalovaného a v bodech IV. až VI. výroku o nákladech řízení ohledně čtvrtého až šestého žalovaného, jakož i v bodu VII. výroku o nákladech státu a ve čtvrtém až sedmém výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení týkajícím se druhého a čtvrtého až šestého žalovaného.
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 4/2003)].
Dovolání dovolatele b/ proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel b/ mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno (vedle výslovné dikce § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř.) i tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). To též znamená, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být zpochybněn dovoláním dovolatele b/ a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách (o přípustnosti dovolání tohoto dovolatele) vychází.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody R 19/2006 a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 10/2014 ). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
K dovolatelem b/ položeným otázkám zásadního právního významu Nejvyšší soud v jednotlivostech uvádí:
1/ K otázce č. 1/.
Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 39/1999 ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 71/2009 ). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nálezy jsou - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu) .
Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
Podle skutkových závěrů odvolacího soudu (jež dovoláním nemohou být zpochybněny) žalobce neprokázal, že by se k 13. září 2005, kdy mu byl odepřen přístup do areálu úpadce, nacházela v úpadcově areálu žalovaná částka a že by si správce konkursní podstaty úpadce (tehdejší nebo současný) tuto částku ponechal, respektive, že by ji zahrnul do konkursní podstaty úpadce. Závěr odvolacího soudu, že tento úsudek nelze zvrátit provedením důkazu elektronickým účetnictvím úpadce, je přiléhavý.
Elektronické účetnictví úpadce pak vskutku není (jak ozřejmil odvolací soud) důkazem způsobilým prokázat [ve spojení s tím, co o obsahu účetnictví tvrdí osoba, která důkaz navrhuje (žalobce b/)], že v konkursní podstatě úpadce se nachází bezdůvodné obohacení v podobě peněžních prostředků žalobce b/. V intencích závěrů obsažených v R 39/1999 a v R 71/2009 jde o důkaz nerozhodný (pro věc nepotřebný).
Pro úplnost budiž řečeno, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2091/2007 (na něž dovolatel b/ v dotčených souvislostech odkazuje) zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, uveřejněným pod číslem 105/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
2/ K otázce č. 2/.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani argumentace, kterou dovolatel pojí s tvrzenou existencí dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí) vzhledem k tomu, že se odvolací soud (podle dovolatele b/) nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Těmto závěrům, stejně jako závěrům obsaženým (k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se napadené rozhodnutí neprotiví.
Odvolací soud se k otázce hodnocení důkazů okresním soudem v napadeném rozhodnutí výslovně vyjádřil (měl je za přiléhavé) přičemž v tom, že šlo o závěr shrnující (jenž odvolací námitky k hodnocení důkazů nepojmenovával jednotlivě), žádná vada jeho rozhodnutí nespočívá (s odvolacími námitkami k hodnocení důkazů se takto vypořádal).
Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Důvod připustit dovolání tak ani potud dán není.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání dovolatele b/ podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné i v rozsahu týkajícím se potvrzujícího výroku o věci samé.
II. K dovolání dovolatele a/.
Dovolatel a/ napadá rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému dovoláním v celém rozsahu , tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku o nákladech řízení ohledně prvního žalovaného, v bodu III. výroku o nákladech řízení ohledně třetího žalovaného jakož i v bodu VII. výroku o nákladech státu a ve druhém a třetím výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení týkajícím se prvního a třetího žalovaného.
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání opět bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. opět R 4/2003).
Dovolání dovolatele a/ proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel a/ mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K dovolatelem a/ položeným otázkám zásadního právního významu Nejvyšší soud v jednotlivostech uvádí:
1/ K otázkám č. 1/ a 2/.
Pro závěr, že není důvod připustit dovolání k zodpovězení těchto otázek, platí vše, co bylo k obdobně formulovaným otázkám (č. 1 a 2) řečeno při posouzení přípustnosti dovolání dovolatele b/.
2/ K otázce č. 3/.
Důvod připustit dovolání pro zodpovězení této otázky by byl dán, jen kdyby šlo o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Skutkový závěr, že se neprokázalo, že by správce konkursní podstaty úpadce zabavil předmětné finanční prostředky nacházející se v areálu úpadce, totiž zjištění (akceptace tvrzení odmítnutého odvolacím soudem), že co do částky 21.984 Kč šlo o peníze vyinkasované od O. S. dne 14. září 2005, neovlivňuje.
Pro úplnost budiž řečeno, že Nejvyšší soud nepřihlížel při posouzení dovolání k argumentaci, kterou dovolatel a/ uplatnil doplňujícími podáními při nerespektování podmínky povinného zastoupení dovolatele (podáními, jež nečinil prostřednictvím advokáta).
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání dovolatele a/ podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné i v rozsahu týkajícím se potvrzujícího výroku o věci samé.
Výroky o nákladech dovolacího řízení se opírají o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání obou dovolatelů byla odmítnuta.
U prvního, čtvrtého a pátého žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady tohoto řízení.
Třetí žalovaný se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení výslovně vzdal.
Druhému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. srpna 2012) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Advokátu druhého žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, vypočtená v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty tvořené součtem jistiny ve výši 84.614 Kč a zákonného příslušenství (úroku z prodlení) za dobu od 12. září 2007 do 17. srpna 2012 (den sepisu vyjádření k dovolání) ve výši 36.319,78 Kč. Celkem jde o částku 120.933,78 Kč, které odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5.940 Kč. Po snížení o 20 % (ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu šlo o společný úkon při zastupování dvou žalovaných) jde o 4.752 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 5.052 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.060,92 Kč jde celkem o částku 6.112,92 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal druhému žalovanému k tíži dovolatele b/.
Také šestému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. ledna 2013) určené podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 7. května 2013.
Advokátu šestého žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, vypočtená v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty tvořené jistinou ve výši 84.614 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 4.800 Kč.
S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.008 Kč jde celkem o částku 5.808 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal šestému žalovanému k tíži dovolatele b/.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. září 2015

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu