29 Cdo 2651/2012
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 132 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř.




29 Cdo 2651/2012



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 1963, PSČ 580 01, proti žalovanému JUDr. V. P., zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 132/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 369/2011-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.255,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 5 Cmo 369/2011-65, potvrdil rozsudek ze dne 25. března 2011, č. j. 33 Cm 132/2001-20, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 9. října 1998, č. j. 22 Sm 239/98-21, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 21. července 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 666,66 Kč a náklady řízení.
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co usnesením ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 24/2010-118, ve znění usnesení ze dne 24. června 2010, č. j. 5 Cmo 24/2010-129, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2008, č. j. 68 Cm 233/2007-31, tak, že povolil obnovu řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 19/99.
Odvolací soud odkazuje na ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a čl. I. § 69 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se na směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podepsal jako svědek, a to předtím, než do směnky byl doplněn údaj per aval , pročež se nestal dlužníkem ze směnky .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatele rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném posouzení provedených svědeckých výpovědí svědků, kteří tvrdili něco, čehož podle jednoznačného závěru žalobce svědky být nemohli .
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozsudkem odvolacího soudu plně ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. zamítl.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel posuzováno podle obsahu polemizuje především s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož se žalovaný na směnku podepsal jako svědek předtím, než na ni byl doplněn údaj per aval .
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. března 2012 (dovolací řízení v této věci bylo zahájeno 23. dubna 2012), která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 9.955,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.255,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. ledna 2013

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu