29 Cdo 2600/99
Datum rozhodnutí: 28.08.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 2600/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému L. J., zast. advokátem, o zaplacení částky 370.924,- Kč s přísl., k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 1999, č. j. 5 Co 314/99-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. března 1999, č. j. 5 Co 314/99-129 změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. července 1998, č. j. 8 C 128/96-89, jímž tento soud rozhodl tak, že žalovaný L. J. je povinen zaplatit žalovanému částku 370.924,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 21. 9. 1994 do zaplacení jdoucím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 370.924,- s 18 % úrokem z prodlení z částky 345.396,- Kč od 21. září 1994 do zaplacení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje v podstatě za správné, posuzovaný případ však poněkud odlišně právně hodnotí". Soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že jde o spor ze smlouvy o dílo, ovšem věc dále neposoudil jako spor z odpovědnosti za vady díla, když zápis ze dne 11. 6. 1994, který účastníci sepsali po skončení díla, kvalifikoval jako dohodu o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák. Touto dohodou se podle soudu žalovaný zavázal doplatit na cenu za zhotovení díla částku 1.095.396,- Kč a po odpočtu záloh činí nedoplatek ke dni podání návrhu 345.396, - Kč.

Odvolací soud považoval za důvodnou pouze námitku žalovaného týkající se přiznaných úroků z prodlení. Podle soudu žalobce požadoval, aby bylo rozhodnuto, že odpůrce je povinen uhradit žalobci dlužnou částku ze smlouvy o dílo ve výši 345.396, - Kč s úroky z prodlení od 26. června 1994. V průběhu řízení před okresním soudem žalobce změnil svůj návrh v tom, že dopočetl výši úroků z prodlení do 20. září 1994, takže se domáhal zaplacení částky 370.924, - Kč a dále úroků z prodlení z částky 345.396, - Kč od 21. září 1994 do zaplacení. Pokud tedy okresní soud přiznal navrhovateli celou žalovanou částku a z celé této částky přiznal i úroky z prodlení, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci více, než bylo návrhem uplatněno.

Odvolací soud napadený rozsudek proto změnil a návrhu vyhověl v takovém rozsahu, jak je uvedeno ve výroku; v odůvodnění rozsudku pak odvolací soud uvedl, že jde obsahově o změnu pouze v té části výroku, kterou je rozhodováno o úrocích z prodlení.

Dovoláním ze dne 17. 6. 1999 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přestože považuje rozsudek v podstatě za potvrzující, je podle něj dovolání přípustné s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) či § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; jako dovolací důvod uvádí § 241 odst. 3 písm. a) a písm. d) o. s. ř.

Odvolací soud podle žalovaného potvrdil rozsudek soudu I. stupně na základě zcela jiného právního důvodu, a to nikoliv jako spor z odpovědnosti za vady, ale jako spor z dohody o narovnání. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto podle mínění dovolatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu, kterým byl vysloven zákaz rozhodnutí z překvapivých důvodů". Pokud odvolací soud nevrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, odňal mu tím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. možnost jednat před soudem, neboť již nemohl jakýmkoliv způsobem na rozhodnutí reagovat.

Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení vzhledem k neúplnému skutkovému zjištění tohoto soudu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je předně přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1, písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost je v tomto případě založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

V posuzované věci zavázal soud prvního stupně žalovaného k úhradě částky 370.924,- Kč, která představovala vyčíslený úrok z prodlení do 20. 9. 1994 z částky 345.396,- Kč a dále k úhradě 18% úroku z prodlení ode dne 21. 9. 1994, a to z částky 370.924,- Kč. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke změně ve snížení základu pro výpočet úroků z prodlení na částku 345.396,- Kč, která představovala částku, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení.

Úroky z prodlení jsou podle výslovného ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky. Z procesního hlediska je předmět řízení ve věci samé představován uplatněnou částkou nároku a jeho příslušenstvím. Z hlediska nesouladu v meritorním posouzení předmětu řízení soudy obou stupňů je změnou rozsudku ve věci samé i rozdílné rozhodnutí odvolacího soudu o příslušenství pohledávky.

Rozdílnost (diformita) rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívá v daném případě v tom, že odvolací soud, a to v souladu se žalobou, přiznal úrok z prodlení z jistiny, tj. částky 345.396,- Kč, nikoliv z vyčísleného úroku z prodlení ve výši 370.924,- Kč; v této části odvolací soud rozhodl ve prospěch dovolatele.

Vzhledem k tomu, že v uvedené měnící části bylo odvolacím soudem změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch dovolatele, není v této části dovolání přípustné (tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání).

Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 7. 1998 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci) ani podle § 239 o. s. ř.; odvolací soud přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný návrh na vyslovení této přípustnosti před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepodal (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolací soud se dále zabýval dovolatelovým tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž nesprávný postup spatřoval v tom, že odvolací soud věc nevrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a tím žalovaný neměl možnost na toto rozhodnutí soudu reagovat".

Ve smyslu již ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96 a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49) jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoli tedy při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný. Postupem soudu v průběhu řízení" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit.

Spatřuje-li tudíž dovolatel vadu řízení v samotném soudním rozhodnutí, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení § 237 odst. 1 písm f) o. s. ř., který se vztahuje k nesprávnému postupu soudu během řízení.

S ohledem na ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud dále neshledal, že by dovolání bylo přípustné z dalších důvodů uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., i když nebyly uvedeny v dovolání.



Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud již nemohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými v dovolání (zejména k eventuálnímu porušení zásady dvouinstančního řízení odvolacím soudem).

Nejvyšší soud proto podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. a) a b), § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť žalovaný neměl úspěch ve věci a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. srpna 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková