29 Cdo 2600/2011
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 20 odst. 8 ZKV, § 23 odst. 1 ZKV, § 23 odst. 2 ZKV, § 23 odst. 4 ZKV, čl. I. § 11 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb., čl. I. § 14 odst. 1 předpisu č. 191/1950Sb.




29 Cdo 2600/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce R.L. , zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 71/4, PSČ 586 01, proti žalovaným 1) Mgr. J.Z. a 2) Pivovaru ZUBR a. s. , se sídlem v Přerově, Komenského 35, identifikační číslo osoby 47 67 69 06, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 46/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2011, č. j. 9 Cmo 30/2010-228, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 9 Cmo 30/2010-228, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 5 Cm 46/2007-176, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že vykonatelná pohledávka druhého žalovaného přihlášená do konkursu ve věci úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o. v řízení vedeném pod sp. zn. 32 K 28/2002 jako pohledávka druhé třídy v částce 28,464.377,85 Kč bez nároku na oddělené uspokojení, není co do důvodu a výše po právu.
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2008, č. j. 5 Cm 46/2007-98, byl ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2009, č. j. 9 Cmo 68/2009-121, zrušen a ve vztahu mezi těmito účastníky byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel (posuzováno podle obsahu spisu) z toho, že:
1) Krajský obchodní soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 26. února 1999, č. j. 5 Sm 799/98-12, mimo jiné, uložil úpadci INTERNATIONAL INVEST s. r. o., aby Československé obchodní bance, a. s. (dále jen banka ) zaplatil částku 19,044.548,65 Kč s 6 % úrokem od 7. července 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 63.481,- Kč a náklady řízení. Ve vztahu mezi bankou a úpadcem nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 6. dubna 1999.
2) Směnka, na jejímž základě byl vydán shora uvedený směnečný platební rozkaz (rozuměj směnka cizí, vystavená dne 2. června 1997, výstavcem bankou, ve prospěch banky, splatná 16. dubna 1998, akceptovaná ČESKOMORAVSKÝMI SLADOVNAMI, a. s. a avalovaná úpadcem dále jen směnka ), byla na druhého žalovaného indosována 27. srpna 2001 a smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 26. listopadu 2001 (dále jen postupní smlouva ), banka převedla na druhého žalovaného i pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 17/97-171003 ze dne 30. května 1997, ve znění dodatků, k jejímuž zajištění shora zmíněná směnka sloužila (pohledávka byla postoupena včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených, včetně směnky, o níž bylo pravomocně rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, přičemž výše pohledávky ke dni podpisu smlouvy činila 27,322.944,30 Kč a vedle pohledávky ze smlouvy o úvěru byla postupována i pohledávka z titulu nákladů řízení 784.736,- Kč, jež výší odpovídá nákladům řízení přiznaným směnečným platebním rozkazem).
3) Žalobce (jako konkursní věřitel úpadce) vykonatelnou pohledávku druhého žalovaného popřel na přezkumném jednání dne 4. dubna 2007 a ve lhůtě k tomu určené prvním žalovaným uplatnil své popření u soudu.
Odkazuje na ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), na ustanovení čl. I. § 14 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ), na ustanovení § 20 odst. 2 a § 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na ustanovení § 256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná.
Přitom zdůraznil, že:
a) Námitka neplatnosti dohody o převzetí směnečného rukojemství pro rozpor s ustanovením § 196a obch. zák. není důvodná, když v rozhodné době byl úpadce jediným akcionářem akceptanta a šlo tak o zajištění závazku ovládané osoby osobou ovládající.
b) Směnka byla na druhého žalovaného rubopisována 27. srpna 2001 a směnkou zajištěná pohledávka byla na druhého žalovaného postoupena postupní smlouvou (a podpisy na postupní smlouvě byly notářsky ověřeny).
c) Je-li pravomocně určena pravost úvěrové pohledávky (v poměrech dané věci viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č.j. 9 Cmo 109/2009-142), nelze než zamítnout návrh na určení neexistence vykonatelné pohledávky ze směnečného platebního rozkazu, kterým byla uložena povinnost zaplatit na zajišťovací směnku směnečný peníz s postižními právy a náklady řízení ; rozhodnutí o určení pohledávky slouží pouze jako podklad pro rozvrhové usnesení. Navíc žalobce popřel (řádně) toliko pravost vykonatelné pohledávky, nikoli její výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek:
1) Zda následnou indosací směnky postupem podle zákona směnečného šekového, bez splnění podmínek uvedených v ustanovení § 256 o. s. ř. a § 36 exekučního řádu, lze nabýt právo dříve přiznané směnečným platebním rozkazem v řízení, které probíhalo mezi jinými účastníky, a na tomto základě do konkursního řízení přihlásit směnečnou pohledávku jako nepodmíněnou vykonatelnou.
2) Zda konkursnímu věřiteli v incidenčním řízení náleží kauzální námitka zániku směnečné pohledávky splněním hlavního závazku, k němuž došlo až po konání přezkumného jednání, i když při tomto přezkumném jednání nepopřel výši přihlášené pohledávky.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož v případě soudně přiznaných pohledávek ze směnek by pro účely přihlášení pohledávky do konkursního řízení nebyl vyžadován důkaz veřejnou listinou, maje za to, že je nezbytné vyjít z ustanovení § 256 o. s. ř., respektive z ustanovení § 36 exekučního řádu, a to plně v souladu s ustanovením § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ). Je přesvědčen, že druhému žalovanému právo z vykonatelného směnečného platebního rozkazu nesvědčí a jeho nárok je promlčen .
Jakkoli nic nebrání tomu, aby nárok vyplývající ze směnky byl uplatněn samostatně, a to i vedle uplatnění nároku z hlavního závazkového vztahu, musí být pokračuje dovolatel zohledněna skutečnost, že směnka má zajišťující funkci a proto v případě, že dojde k úplné či částečné úhradě hlavního závazku, je třeba tuto skutečnost promítnout i do výše částky přiznané konkursnímu věřiteli v rámci incidenčního řízení. Jelikož k výplatě plnění na úhradu hlavního zajištěného závazku ve prospěch druhého žalovaného došlo až na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2009, č. j. 45 K 79/99-1794, měl dovolatel právo vznést kauzální námitku spočívající v zániku hlavního závazku , i když na přezkumném jednání konaném 4. dubna 2007 nepopřel výši druhým žalovaným přihlášené pohledávky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázek dovolatelem otevřených.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že přihláška pohledávky v konkursu má svou povahou stejné účinky jako žaloba; (srov. § 20 odst. 8 ZKV a v judikatuře pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2001, sp. zn. 32 Odo 544/99, uveřejněného pod číslem 29/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 2301/2008, uveřejněného pod číslem 58/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí jak pro přihlášku pohledávky vykonatelné, tak pro přihlášku pohledávky nevykonatelné. Samotným zjištěním pohledávky v konkursu se nestává vykonatelnou ani pohledávka dosud nevykonatelná a to ani v případě, že ji nepopřel úpadce; srov. § 23 odst. 1 ZKV a v judikatuře pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněné pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 17/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2005, pod číslem 40 [srov. rovněž důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 209/2010, uveřejněného pod číslem 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 15/2012 ].
Z hlediska posouzení existence věcné legitimace druhého žalovaného (ve vztahu k přihlášené pohledávce) je tak rozhodující, zda na druhého žalovaného pohledávka (poté, co se stala vykonatelnou) vskutku přešla (nebo byla převedena), tj. stal-li se jejím věřitelem. Je tomu tak již proto, že kvalita pohledávky přihlášené do konkursu (zda jde o pohledávku vykonatelnou či nikoli) a popřené jiným konkursním věřitelem, nemá při posouzení, zda a v jakém rozsahu bude v konkursu uspokojena, žádný význam. Rozdíl je pouze v tom, že v případě popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky podává žalobu na určení svého práva věřitel popřené pohledávky (§ 23 odst. 2 ZKV), zatímco je-li popřena (pravost nebo výše) vykonatelné pohledávky, uplatní své popření u soudu osoba, která pohledávku popřela (§ 23 odst. 4 ZKV). Požadavek plynoucí z ustanovení § 256 o. s. ř. (popřípadě § 36 exekučního řádu) co do věcné legitimace přihlašovatele vykonatelné pohledávky se v řízení o žalobě na popření vykonatelné pohledávky neuplatní (k tomu srov. obdobně závěry formulované, byť při rozhodování podle § 107a o. s. ř. a zjištění pohledávky v konkursu, v R 15/2012).
Jinými slovy, byla-li směnka na druhého žalovaného v souladu s ustanovením čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona rubopisem převedena, nabyl druhý žalovaný všechna práva ze směnky (čl. I. § 14 odst. 1 směnečného zákona). V situaci, kdy druhý žalovaný nabyl smlouvou o postoupení pohledávky i směnkou zajištěnou pohledávku, včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených (specifikovaných v postupní smlouvě), je pro účely rozhodnutí dané věci nevýznamné, zda se druhý žalovaný stal věřitelem pohledávky z titulu nákladů řízení, přiznaných (původně) bance směnečným platebním rozkazem, v důsledku nabytí směnky bez dalšího nebo na základě zmíněné postupní smlouvy; o tom, že projev vůle banky a druhého žalovaného (viz převod směnky a postupní smlouva) směřoval ke změně v osobě věřitele ohledně směnečné pohledávky i pohledávky z titulu nákladů řízení, jak o nich bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, pochyb není.
Důvodnou Nejvyšší soud neshledává ani argumentaci dovolatele ohledně zániku kauzální pohledávky splněním.
Byť není pochyb o tom, že žalobce (jako popírající konkursní věřitel) má při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) k dispozici všechny hmotněprávní námitky, jež by k popření existence přihlášené pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit úpadce (jako směnečný rukojmí) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], pro řešení otázky opodstatněnosti námitky (částečného či úplného) zániku kauzální pohledávky splněním je rozhodující, zda žalobce popřel vykonatelnou pohledávku druhého žalovaného (jen) co do pravosti nebo (i) co do výše. I v případě vykonatelné pohledávky totiž platí závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož účinné popření (jen) pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat (pouze) základ nároku. Dospěje-li soud k závěru, že základ nároku je dán, nemůže bez dalšího zkoumat též jeho výši nebo pořadí (dále viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněného pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobce, podle níž druhý žalovaný obdržel plnění na úhradu hlavního zajištěného závazku , a to po uplynutí téměř dvou let od přezkumného jednání (jde o plnění z titulu práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zástavy, jehož se druhému žalovanému mělo dostat na úhradu směnkou zajištěné pohledávky v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka akceptanta směnky; srov. usnesení ze dne 4. února 2009, č. j. 45 K 79/99-1794, jímž Krajský soud v Brně udělil souhlas, aby správce konkursní podstaty osobního dlužníka vydal oddělenému věřiteli druhému žalovanému částku 20,836.480,70 Kč), je tak pro rozhodnutí v dané věci nevýznamná, když k případnému (i jen částečnému) zániku kauzální pohledávky a vlivu této skutečnosti na výši vykonatelné pohledávky druhého žalovaného, konkursní soud přihlédne (až) v rozvrhovém usnesení (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010). K tomu, že konkursní věřitel může do konkursu přihlásit jak pohledávku směnkou zajištěnou, tak i pohledávku ze zajišťovací směnky, že plněním na kauzální pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky a že věřiteli se (ekonomicky vzato) může dostat jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky, viz dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007 a ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2564/2011.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu