29 Cdo 260/99
Datum rozhodnutí: 30.11.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 260/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. R.,zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 516/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 1998 č. j. 16 Co 813/94 - 208, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 13 875 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, podle které by na žalobce převedla vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 527 u Katastrálního úřadu v J. pro katastrální území H. K., specifikovaných v žalobě ve smyslu soudem připuštěné změny návrhu, a to za podmínek uvedených v žalobě. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovanou a s právními předchůdci žalované (H. L., L. K. a V. B.) dne 29. května 1992 smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ust. § 50a občanského zákoníku, kterou se zavázali přenechat žalobci veškerá plnění, na která měli nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaná se stala vlastnicí předmětných nemovitostí na základě dohod o vydání věcí ze dne 17. července 1992 a ze dne 22. prosince 1992 schválených Pozemkovým úřadem Okresního úřadu v J. Žalovaná však svou povinnost nesplnila, a proto se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalované soudem.

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. června 1994 č. j. 5 C 516/93 - 113 žalobě vyhověl. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky (resp. s žalovanou a s jejími právními předchůdci) byla uzavřena platná smlouva o smlouvě budoucí ve smyslu ust. § 50a odst. 1 obč. zák. a nárok žalobce je oprávněný.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 1998 č. j. 16 Co 813/94 - 208 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje náležitosti kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena, stanovené v § 588 obč. zák. Ve smlouvě není zcela určitě stanoveno, do které doby má být budoucí smlouva uzavřena, není jednoznačně dojednán předmět koupě a kupní cena, proto je smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. Žalobce se proto nemůže domáhat plnění z neplatné smlouvy o smlouvě budoucí.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti smluvního ujednání. Podle dovolatele je okamžik, do kterého měla být kupní smlouva uzavřena, tak i předmět plnění a kupní cena, stanoven dostatečně určitě, neboť žalovaná neměla o těchto náležitostech žádné pochybnosti. Podle názoru dovolatele měla smlouva o smlouvě budoucí všechny náležitosti vyžadované ust. § 51 a § 37 obč. zák. a byla platná. Navíc mezi účastníky řízení byla uzavřena dne 7. května 1993 další smlouva o smlouvě budoucí, kde jsou všechny uvedené náležitosti uvedeny ve znění žalobního petitu. Dovolatel se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání žalobce, neboť smlouva o smlouvě budoucí je z důvodů uvedených v rozhodnutí odvolacího soudu neplatná a nelze se z ní domáhat plnění.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., má obsahové i formální znaky, požadované ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř., opírá se o možný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Po přezkoumání věci však dovolání neshledal důvodným.

V občanském soudním řízení lze požadovat splnění povinností, které vyplývají z hmotněprávních vztahů (§ 7 o. s. ř.). Z ustanovení § 50a obč. zák. může vyplývat pro účastníka povinnost uzavřít smlouvu, jejíž podstatné náležitosti vyplývají z písemně uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí.

Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, podle kterého je smlouva o smlouvě budoucí neurčitá a tedy neplatná ve smyslu ust. § 37 a 39 obč. zák.

Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.

Podle ust. § 40 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

Ve smlouvě o budoucí smlouvě se podle ust. § 50a obč. zák. musí účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Jedná-li se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti, je podstatnou náležitostí této kupní smlouvy podle ust. § 588 obč. zák. její předmět a cena. Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu ( ust. § 46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. § 40 obč. zák. Katastrální zákon č. 344/1992 Sb. v ust. § 20 stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Podle ust. § 5 cit. zák. musejí být pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, označeny parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém leží a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně způsobem jejího využití, pokud se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje. Dostatečná identifikace nemovitostí je zaručena uvedením těchto údajů ve smlouvě, tak aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi.

Jde-li tedy o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná formu, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu /srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. C don 227/96 ze dne 31. 7. 1996, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145/. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V rozsudku ze dne 28. ledna 1998 sp. zn. 2 C don 1900/96, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1998, s. 175, dovolací soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto neplatná (§ 37 obč. zák.), a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitostí provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti a v kterém katastrálním území jsou předmětem právního úkonu. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že na smlouvy o převodu nemovitostí, které podle zákona musí mít písemnou formu, je třeba klást vyšší nároky.

Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 o. s. ř..) ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§ 35 obč. zák.).

V dané věci účastníci identifikovali předmět budoucí smlouvy jako veškerá plnění, na které má prodávající podle zák. č. 229/1991 Sb. nárok s výjimkou souvislých lesních porostů o výměře nad 2 000 m2. Takové vymezení předmětu budoucí smlouvy nevyhovuje ustanovení § 50a obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu vůle. Citované ustanovení totiž požaduje, aby se předmět převodu jako jedna z podstatných náležitostí budoucí smlouvy sjednal přímo ve smlouvě.

Rovněž právní závěr odvolacího soudu o neurčitosti smluvního ujednání, podle kterého není možné dojít k přesně určené konkrétní částce kupní ceny, je správný.

Z přezkumné povahy dovolacího řízení, v němž se neprovádí dokazování týkající se věci samé (§ 243a odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v rámci řízení před soudem prvního stupně, popř. před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšířeno o nové skutečnosti, stejně jako o nové důkazy, nejsou v rámci dovolacího řízení přípustné. Okolnost, o uzavření další smlouvy o smlouvě budoucí nebyla v průběhu řízení před soudy obou stupňů zjištěna, představuje proto uplatnění nových skutečností, ke kterým nemohlo být přihlédnuto.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu správné.

Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout ( § 243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, spočívající v odměně za 1 úkon ve výši 13 800 Kč a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75 Kč (§ 9 odst. 3 písm.b/, § 7, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem 13 875 Kč splatných k rukám zástupce žalované podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová