29 Cdo 2542/2013
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.



29 Cdo 2542/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně UMAPO, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Na Trávníku 236, PSČ 321 02, identifikační číslo osoby 48360953, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, o zaplacení 5.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 93/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 14 Cmo 366/2010-299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 36.542 Kč, k rukám jeho zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 43 Cm 93/2005-235, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o zaplacení 5.400.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka soudům nižších stupňů toliko vytýká, že zcela ignorovaly její důkazní návrhy a že nepřihlédly ke skutečnostem, které vyplynuly z provedených důkazů, resp. z obsahu spisu, aniž by současně otevírala jakoukoliv právní otázku, natož pak otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Svými námitkami tak vystihuje dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které však nemá u dovolání, jež může být přípustné toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici a jejichž prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupkyně žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. července 2013) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ve výši 29.900 Kč, a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 6.342 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 36.542 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu