29 Cdo 2540/2011
Datum rozhodnutí: 16.10.2012
Dotčené předpisy: § 126 obč. zák.




29 Cdo 2540/2011 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. L. Z., zastoupenému JUDr. Ladislavem Zvolským, ml., advokátem, se sídlem v Praze 4, Boleslavova 15, PSČ 140 00, 2) společnosti NAVELIKO a. s., se sídlem v Plzni, Ledecká 12, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 46 88 26 93 a 3) JUDr. L. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem Zvolským, ml., advokátem, se sídlem v Praze 4, Boleslavova 15, PSČ 140 00, o vydání akcií, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 50 Cm 243/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2010, č. j. 5 Cmo 111/2010-435, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2011, č. j. 5 Cmo 111/2010-447, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.150,- Kč, do rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 50 Cm 243/2002-121, kterým tento soud uložil žalovaným vydat žalobci 36 akcií společnosti NAVELIKO a. s. v nominální hodnotě po 10.000,- Kč (ev. č. 000101-000136) znějících na majitele a 40 kusů akcií téže společnosti v nominální hodnotě po 1.000,- Kč (ev. č. 000001-000040) znějících na majitele (dále jen akcie ) tak, že žalobu vůči prvnímu a třetímu žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uzavřel, že první žalovaný, ačkoliv věděl, že mu akcie nepatří, zadržel je proti peněžité pohledávce, kterou měl mít vůči žalobci. Jak konstatoval již ve svém předchozím rozhodnutí, zadržovací právo tak jak je upraveno v § 175 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a jak bylo dříve upraveno v § 151s a násl. obč. zák., neváže hodnotu zadržené věci na výši zajišťované pohledávky. V projednávané věci však šlo účelu dosáhnout zadržením ne všech, ale i jen několika akcií, když předmětná pohledávka činila 2.840,- Kč.
Postup prvního žalovaného navíc označil za šikanózní, když dodal, že zadržovatel se může stát vlastníkem zadržené věci, jen v rámci výkonu rozhodnutí, kdy má při prodeji zadržené věci přednostní právo na uspokojení. Vzhledem k tomu, že o zadržením zajištěné pohledávce soud vykonatelně nerozhodl a nadto je tato pohledávka promlčena, ztrácí zadržení smysl . Ve vztahu k třetímu žalovanému odvolací soud uvedl, že nárok na vydání věci vůči uschovateli akcií se nemůže opírat o jeho smluvní povinnost vydat předmět úschovy. Skutečnost, že je věc u něj v úschově ovšem nic nemění na postavení vlastníka, a ten proto může vydání věci požadovat jak na schovateli, tak na uschovateli. Na druhou stranu ovšem soud přihlédl k tomu, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaní akcie přestali ovládat a drží je sdružení CAVERA (dále jen sdružení ). Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaným nelze uložit povinnost vydat akcie, když je prokazatelně nijak neovládají.
Na základě zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, č. j. 29 Cdo 327/2008-331 se pak odvolací soud v novém řízení zabýval tím, z jakého důvodu žalovaní přestali akciemi disponovat a existuje-li zde právní důvod, na jehož základě byli povinni akcie předat sdružení a zároveň na základě kterého nemohou tyto akcie požadovat zpět, aby je tak mohli předat žalobci.
Odvolací soud nezjistil žádný právní důvod předání akcií sdružení. První žalovaný soudu sdělil, že je odevzdal proto, že dle jeho názoru nejsou ani on ani žalobce akcionáři společnosti NAVELIKO a. s. a že jediným akcionářem je sdružení, kterému také akcie své i akcie žalobce předal, aby tak mohlo vykonávat práva akcionáře. Jiný důvod předání odvolací soud neshledal. K tomu poznamenal, že nejde o titul, který by umožňoval domáhat se vrácení akcií (jako např. půjčka či úschova), když se sdružení snaží aktivně vystupovat jako jediný akcionář společnosti NAVELIKO a. s. . Jak soud zjistil, nacházejí se akcie u Městského soudu v Praze, kam je zničené (s vystřiženým proužkem napříč listinou) odevzdalo sdružení. Odvolací soud uzavřel, že se nepodařilo zjistit, že by se žalovaní mohli s úspěchem domáhat vydání akcií, aby je následně předali žalobci . Nepřisvědčil tak žalobci v tom, že i přesto lze žalované k vydání zavázat a výkon rozhodnutí vést proti akciím (resp. listinám, jelikož tyto přestaly být akciemi v okamžiku jejich zničení) deponovaným u Městského soudu v Praze, když uvedl, že nepřichází v úvahu, aby byly třetí osobě odňaty věci, aniž bylo před tím pravomocně rozhodnuto, že je povinna je žalobci vydat . Proto odvolací soud rozhodl shodně jako ve svém původním rozhodnutí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel podrobuje kritice postup odvolacího soudu, který se podle něj neřídil závazným právním názorem, vyjádřeným v rozhodnutí dovolacího soudu. Uvádí, že žalovaní sice právně akcie nevlastní, nicméně fakticky je ovládají skrze sdružení, když první žalovaný je členem a místopředsedou a třetí žalovaný předsedou rady sdružení tzn. statutárním orgánem. Vytýká soudu příliš formalistický přístup, kdy svým rozhodnutím v podstatě schvaluje protiprávní jednání žalovaných, spočívající ve svévolné dispozici s akciemi, které drželi neoprávněně a ve zlé víře a které předali sdružení .
Dovolatel je názoru, že odvolací soud nepochopil ( ne-li úmyslně ignoroval ) závěry Nejvyššího soudu, když poukazuje na to, že žalovaní předali akcie sdružení zcela bez právního důvodu, přičemž jejich vnitřní přesvědčení , že jediným akcionářem společnosti NAVELIKO a. s. je sdružení, nelze za právní důvod považovat. Žalovaní neměli právo s akciemi žalobce disponovat tak, aby došlo ke změně vlastnického práva. Vzhledem k tomu, že žalovaní jsou se sdružením úzce propojeni (jak uvedeno výše), nemusí se akcií nijak domáhat , když fakticky s nimi prostřednictvím sdružení disponují.
K tvrzení odvolacího soudu, že bez účasti sdružení nelze zkoumat, kdo je oprávněným vlastníkem akcií, pak dovolatel uvádí, že otázka vlastnictví je otázkou předběžnou ve vztahu k posouzení nároku na jejich vydání. Vlastnictví žalobce k předmětným akciím konstatoval již soud prvního stupně, tuto otázku nezpochybnili ani žalovaní. Námitku, že jediným akcionářem je sdružení, vznesli žalovaní až v odvolacím řízení, k čemuž dle § 205a o. s. ř. nelze přihlížet. K tomu dodává, že otázku vlastnictví je soud oprávněn si posoudit v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. sám, přičemž při ní nehraje roli okruh účastníků řízení.
V souladu s názorem Nejvyššího soudu pak uzavírá, že svévolné zbavení se dispozice s akciemi nemůže být, tím spíše, jde-li o spřízněné osoby , dostatečnou obranou proti nároku žalobce na vydání akcií.
Na základě výše uvedeného, navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby vzhledem k závažnosti a opakovanosti nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát.
K dovolání podali první a třetí žalovaní vyjádření, ve kterém se ztotožňují se závěry odvolacího soudu a odmítají argumenty předkládané dovolatelem. Jeho námitky označují za nedůvodné a v dovolání uvedená tvrzení za nepravdivá .
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V rozsudku ze dne 24. února 2010, č. j. 29 Cdo 327/2008-331, kterým zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, z jakého důvodu žalovaní přestali akciemi disponovat, zda zde existoval právní důvod, pro který byli povinni akcie sdružení (či jiné osobě, která je předala tomuto sdružení) vydat bez toho, že by je mohli požadovat zpět anebo mohou vůči sdružení uplatnit právo, na jehož základě by získali držbu akcií a akcie tak mohli vydat žalobci .
Odvolací soud právní názor soudu dovolacího respektoval, zabýval se důvody, pro které žalovaní pozbyli dispozici s akciemi, a na základě provedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaní nemají ve vztahu ke sdružení žádný titul, který by jim umožňoval požadovat po něm vydání akcií.
Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že žalovaným, kteří akcie nedrží, ani se nemohou na sdružení domoci jejich vydání, nelze uložit povinnost vydat akcie žalobci.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 8 a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 9.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalovaných učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání), jde o částku 4.500,- Kč. Po zvýšení podle § 19a jde o částku 5.850,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalovaným 6.150,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. října 2012

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu