29 Cdo 250/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 69a odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. ve znění do 30.06.2008, § 134 předpisu č. 513/1991Sb., § 194 odst. 5 předpisu č. 513/1991Sb., § 135 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.



29 Cdo 250/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně CP Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Pitterova 2855/13, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27640965, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem, se sídlem v Kosoři, Hořejší 241, PSČ 252 26, proti žalovanému M. G. , zastoupenému Dr. Michaelou Jörgensen, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, o zaplacení 4.948.262,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 165/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2014, č. j. 14 Cmo 434/2012-287, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2014, č. j. 14 Cmo 434/2012-287, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2011, č. j. 6 Cm 165/2010-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4.948.262,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 13. února 2004 do 2. října 2007 jednatelem společnosti CP Praha s. r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 929/19, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27113574 (dále též jen právní předchůdkyně žalobkyně ), která dne 2. října 2007 zanikla sloučením se žalobkyní.
2) Dne 22. srpna 2006 valná hromada právní předchůdkyně žalobkyně mj. schválila paušální odměnu Director of Sales projektu Central Park Praha do 80.000,- Kč měsíčně a provizi 0,15 % z kupní ceny bytu prodaného v rámci projektu bez DPH, dále schválila návrh, podle kterého investoři projektu a spřízněné osoby specifikovaní v tabulce mají možnost koupit byty (uzavřít rezervační/budoucí/kupní smlouvu) s tím, že si mohou zvolit kterékoli dosud neprodané byty v projektu, mají nárok na 5% slevu z ceny bytu a nejsou povinni platit žádné zálohy, a konečně schválila návrh, podle kterého bude právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplácet odměnu za výkon funkce jednatele/ředitele projektu do maximální výše 40.000,- Kč měsíčně a žalovaný má jako kompenzaci za výkon své funkce právo vybrat si a uzavřít s právní předchůdkyní žalobkyně rezervační/budoucí/kupní smlouvu na byty budované v projektu za cenu vyšší, než je nejnižší možná kupní cena povolená financujícími institucemi.
3) Dne 1. září 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako zaměstnavatelem a K. P. jako zaměstnancem uzavřena pracovní smlouva, kterou byl zaměstnanec přijat do pracovního poměru jako Director of Sales. S účinností od 1. ledna 2008 se žalobkyně s K. P. dohodly na změně pracovní pozice (nově se mělo jednat o Ředitele útvaru prodeje a marketingu) se základní měsíční mzdou ve výši 80.000,- Kč. Motivační složka mzdy (bonusy) byla nenároková a měla záviset na splnění a vyhodnocení úkolů stanovených generálním ředitelem žalobkyně.
4) Dne 20. září 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně zastoupenou na základě plné moci ze dne 17. října 2005 K. P. a žalovaným uzavřena dohoda o rezervaci bytu v rámci projektu Central Park Praha za sjednanou kupní cenu. Téhož dne byla obdobná dohoda uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, za níž jednal žalovaný, a K. P.
5) Dne 1. května 2007 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o výkonu funkce, ve které byla dohodnuta odměna jednatele ve výši 50.000,- Kč měsíčně (dále též jen smlouva o výkonu funkce ).
6) Žalovaný byl v období od 28. března 2007 do 12. února 2009 jednatelem žalobkyně.
7) Dne 9. listopadu 2007 byl mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a žalovaným jako jednatelem uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o výkonu funkce, ve kterém žalovaný vzal na vědomí fúzi sloučením právní předchůdkyně žalobkyně se žalobkyní s tím, že zaměstnavatelem je žalobkyně a že jiná ustanovení smlouvy se dodatkem nemění.
8) Dne 12. září 2008 byla mezi žalobkyní, za níž jednal žalovaný, a K. P. uzavřena dohoda, podle které měla K. P. jako zaměstnanec žalobkyně na pozici Director of Sales v souladu s rozhodnutím valné hromady žalobkyně nárok na odměnu ve výši 0,15 % z kupních cen bez DPH z veškerých prodaných bytů v projektu Central Park Praha. K. P. dále měla možnost koupit byt č. B4.7.5. nacházející se v 6. nadzemním podlaží budovy B4 s parkovacím stáním o výměře cca 65 m za nižší cenu než tržní s tím, že na úhradu příslušného rozdílu bude použita odměna, popř. její část. Kupní cena za byt byla sjednána ve výši 2.000.000,- Kč a měla představovat kompenzaci za výkon pozice.
9) Dne 12. září 2008 zakoupil žalovaný od žalobkyně zastoupené na základě plné moci K. P. byt č. 2855/140 v bytovém domě č. p., který byl vybudován v rámci projektu Central Park Praha na pozemcích parc. č. 4238/1 a 4250/8 v katastrálním území Ž. v obci P. (dále též jen bytový dům ), za kupní cenu o 3.930.696,80 Kč nižší, než je cena, za kterou žalobkyně v roce 2008 prodávala obdobné byty třetím osobám.
10) Dne 12. září 2008 zakoupila K. P. od žalobkyně, za níž jednal žalovaný, byt č. 2855/237 v bytovém domě za kupní cenu o 2.769.715,- Kč nižší, než je cena, za kterou žalobkyně v roce 2008 prodávala obdobné byty třetím osobám.
11) Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný prodal sám sobě a podřízené zaměstnankyni shora specifikované byty patřící žalobkyni za cenu výrazně nižší, než činila jejich tržní hodnota, čímž měl porušit povinnost vykonávat funkci jednatele žalobkyně s péčí řádného hospodáře.
Odkazuje na § 69a odst. 1 (ve znění účinném do 30. června 2008), § 125 odst. 3, § 134 odst. 1, § 135 odst. 1 a 2 a § 194 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého uzavřením kupních smluv ohledně bytů č. 2855/140 a č. 2855/237 žalovaný jako jednatel žalobkyně povinnost jednat s péčí řádného hospodáře neporušil. Uzavření obou smluv mělo oporu v usnesení mimořádné valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně konané dne 22. srpna 2006. Po zániku právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 2. října 2007 v důsledku fúze se žalobkyní se žalobkyně stala její právní nástupkyní a usnesení mimořádné valné hromady ze dne 22. srpna 2006 ji zavazovalo. Nedostatek péče řádného hospodáře nelze podle odvolacího soudu u žalovaného dovodit ani při prodeji bytu K. P. Jako jednatel žalobkyně měl žalovaný nepochybně právo prodat jí byt se slevou a poskytnout jí touto formou odměnu za kvalitní výkon práce na pozici Director of Sales. Jestliže žalovaný neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, není podle odvolacího soudu dána jeho odpovědnost za tvrzenou škodu podle § 194 odst. 5 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího připustil listinné důkazy předložené žalovaným, konkrétně prosté kopie zápisu z mimořádné valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně údajně konané dne 22. srpna 2006 a dohody mezi žalobkyní a K. P. ze dne 12. září 2008 o způsobu jejího odměňování, ačkoliv dovolatelka pravost těchto listin popřela. Odvolací soud tak postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 22, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1283/2013, a ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2024/2013, které jsou veřejnosti dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 na webových stránkách dovolacího soudu.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně o odměňování jejího jednatele a některých zaměstnanců zavazuje dovolatelku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze podle dovolatelky vůbec seznat, na základě čeho odvolací soud k tomuto závěru dospěl a z jakého důvodu na danou situaci aplikoval § 69a odst. 1 obch. zák. Podle tohoto ustanovení na nástupnickou společnost přechází jmění zanikající společnosti, kterým je soubor jejího veškerého majetku a závazků (§ 6 odst. 2 obch. zák.). Není-li usnesení valné hromady právním úkonem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1998, pod číslem 65, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007), není tedy podle dovolatelky ani závazkem, který měl přejít na nástupnickou společnost.
Citované usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně se navíc týká odměňování jednatele právní předchůdkyně žalobkyně, nikoliv jednatele dovolatelky, která byla do obchodního rejstříku zapsána až půl roku po datu konání tvrzené valné hromady. Výmazem právní předchůdkyně žalobkyně zanikla i funkce jejího jednatele, a zanikl tak logicky i souhlas daný jednateli usnesením valné hromady.
Za chybný označuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož prodej bytů za cenu nižší, než činila jejich tržní hodnota, byl umožněn usnesením valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně a ve vztahu ke K. P. též právem jednatele odměnit zaměstnankyni za kvalitní výkon práce, který však nebyl žalovaným v řízení ani tvrzen ani prokázán. Žalovaný měl vzít v úvahu kromě svých zájmů a zájmů K. P. též ekonomickou situaci dovolatelky, která byla v době prodeje obou bytů velmi špatná. Upřednostnil-li žalovaný své zájmy a zájmy K. P. před zájmy dovolatelky a sjednal-li pro dovolatelku nevýhodné ceny, nepostupoval jako řádný hospodář. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010, jejichž závěry podle mínění dovolatelky odvolací soud nerespektoval.
Dovolatelka je názoru, že usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně o odměně žalovaného nemohlo být vydáno, neboť by bylo v rozporu s § 66 odst. 3 větou druhou obch. zák. Žalovaný totiž svými chybnými pokyny způsobil prodloužení a prodražení výstavby.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 5 Tdo 894/2009, pod pojem obchodního vedení společnosti zahrnul organizaci a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech (zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví) a o podnikatelských záměrech. Dovolatelka proto považuje rozhodování o výši a formě odměňování zaměstnanců za součást obchodního vedení společnosti, které podle § 134 obch. zák. náleží do výlučné působnosti jednatele. Valná hromada právní předchůdkyně žalobkyně nebyla podle § 135 odst. 2 obch. zák. a § 194 odst. 4 věty třetí obch. zák. oprávněna dávat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení společnosti, a učinila-li tak, jde o rozhodnutí nicotné (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 986/2007).
Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud svým procesním postupem zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, když neočekávaně vydal překvapivé rozhodnutí, ve kterém se nevypořádal s námitkami a argumenty dovolatelky a které v zásadě neodůvodnil.
Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou shora vymezených otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny, a to zda je nástupnická společnost vázána usnesením valné hromady zanikající společnosti o způsobu odměňování jednatele zanikající společnosti a jaké jsou právní účinky rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o výši a formě odměňování zaměstnanců společnosti, resp. otázky výkonu působnosti jednatele s péčí řádného hospodáře, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
1) K otázce, zda nástupnická společnost je vázána usnesením valné hromady zanikající společnosti o způsobu odměňování jednatele zanikající společnosti.
Podle § 69a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2008 sloučením dochází k zániku společnosti (dále jen "zanikající společnost") nebo více společností, jemuž předchází její zrušení bez likvidace; jmění zanikající společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přechází na jinou společnost (dále jen "nástupnická společnost"). Společníci zanikající společnosti se stávají společníky nástupnické společnosti, nestanoví-li zákon jinak.
Zaniká-li společnost, zanikají i její orgány, včetně orgánu statutárního. Ke dni zániku společnosti dochází i k ukončení výkonu funkce jednatele z důvodu zániku tohoto orgánu. Dojde-li k ukončení funkce jednatele, zanikají (zásadně ke dni ukončení funkce) i práva a povinnosti svědčící jednateli, včetně práva na odměnu. Za dobu po ukončení funkce tudíž jednatel nemá (logicky) nárok na odměnu. Ukončení funkce v důsledku zániku společnosti fúzí se však nijak nedotýká nároku jednatele zaniknuvší společnosti na odměnu za období do zániku společnosti.
Odvolací soud neposuzoval, zda odměna spočívající v převodu bytové jednotky za cenu nižší než tržní byla vyplacena za výkon funkce jednatele zaniknuvší společnosti (právní předchůdkyně žalobkyně), anebo i za výkon funkce jednatele dovolatelky. Usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně o odměně jednatele je pro dovolatelku závazné, jde-li o odměnu za výkon funkce jednatele právní předchůdkyně žalobkyně za období do jejího zániku, avšak nemá žádný význam pro určení odměny jednatele dovolatelky. Jestliže si odvolací soud neujasnil, za jaké období (a za výkon jaké funkce) měla být žalovanému poskytnuta odměna ve formě bytové jednotky za cenu nižší než tržní, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
2) K právním účinkům rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o výši a formě odměňování zaměstnanců společnosti.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněném pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého obchodním vedením společnosti ve smyslu ustanovení § 134 obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech.
V usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví (srov. § 135 odst. 1 obch. zák.) apod., jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech.
Nejvyšší soud též uzavřel, že rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek společnost nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 34).
Je nepochybné, že ve shora uvedených pojmech řízení zaměstnanců a rozhodování o provozních záležitostech jsou obsaženy též činnosti spočívající v náboru zaměstnanců, ve vytváření pracovních úkolů pro zaměstnance, ve vzdělávání a rozvoji zaměstnanců a v jejich hodnocení a odměňování.
Rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců stejně jako rozhodnutí o prodeji bytu zaměstnanci za konkrétní kupní cenu proto zásadně spadají do obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží jednateli (§ 134 věta první obch. zák.) a ohledně něhož není nikdo, tj. ani valná hromada společnosti, oprávněn udělovat jednateli pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§ 135 odst. 2, § 194 odst. 4 věta třetí obch. zák.).
Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vícekrát zdůraznil (srov. např. rozsudek ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 128, usnesení ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005, uveřejněné pod číslem 61/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, anebo usnesení ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 757/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2007, pod číslem 135), usnesení, kterým valná hromada rozhodne o věci nespadající do její působnosti, nevyvolává žádné právní účinky; to platí bez zřetele k tomu, zda platnost takového usnesení valné hromady byla zpochybněna návrhem na vyslovení jeho neplatnosti.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavření kupní smlouvy mezi dovolatelkou a K. P. nemohlo mít oporu v usnesení mimořádné valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně konané dne 22. srpna 2006, neboť toto usnesení, týkalo-li se výše a formy odměňování zaměstnanců, nemohlo vyvolat žádné právní účinky.
3) K výkonu působnosti jednatele s péčí řádného hospodáře.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že sjednání pro společnost nevýhodné ceny, tj. v případě prodeje nižší a v případě koupě vyšší než tržní, může být podle okolností případu porušením péče řádného hospodáře (srov. např. rozsudek ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2011, pod číslem 143, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4536/2009, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3896/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010).
V rozsudku ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého unesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák.), předpokládá, že jednatel společnosti s ručením omezeným v případě sporu uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány.
Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný prodejem obou bytů za cenu nižší, než činila jejich tržní hodnota, neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, aniž tento závěr podložil (žalovaným tvrzenými a prokázanými) konkrétními skutkovými okolnostmi, které by výši kupních cen ve vztahu k dovolatelce odůvodňovaly, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
A navíc, připustil-li odvolací soud (dovolatelkou shora citované) listinné důkazy předložené žalovaným, ačkoliv dovolatelka pravost těchto listin popřela, postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1031/96 a sp. zn. 23 Odo 1722/2006 a s usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1283/2013 a sp. zn. 33 Cdo 2024/2013, a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Filip Cileček předseda senátu